Ladislave, Vaše profesní kariéra perkusionisty začala velmi záhy. Ve svém životopise uvádíte, že už ve věku třinácti let v roce 2009 jste se stal historicky nejmladším členem Moravské filharmonie Olomouc, kde působil i váš otec. Jak k tomu došlo a jak vás to s otcem vůbec napadlo?
Ve třinácti letech jsem uspěl u konkurzu a napadlo to tátu. Díky tomu jsem dostal „zelenou“ a mohl tak postupně získat první zkušenosti v profesionálním tělese především pod taktovkou dirigenta Petra Vronského. Od roku 2009 jsem pak oficiálně dostal částečný úvazek. Tak se stalo, že jsem se nesmazatelně zapsal jako historicky nejmladší člen orchestru. Tehdy jsem to ani nevnímal jako něco mimořádného. Hudba u nás doma byla na pořadu dne a orchestr jsem měl možnost sledovat už od velmi nízkého věku.
Tento rozhovor směřujeme ke koncertu 12. března 2026 v Betlémské kapli, kde budete hrát jako sólista na marimbu. Kdy a kde jste se jí začal hlouběji věnovat? Měli jste i doma koncertní marimbu, nebo jste chodil „cvičit“ do orchestru, do ZUŠ?
S nástrojem jsem se poprvé setkal doma při sledování otce, jak se připravuje na sólový koncert s orchestrem. Hře na marimbu jsem se postupně věnoval v průběhu studia na konzervatoři i na Akademii múzických umění v Praze, a to pod vedením doc. Daniela Mikoláška. Nejhlubší koncentrace přišla ale až během studia u Ludwiga Alberta v Lovani.
Je to zvukově velmi příjemný, až léčivý nástroj. Vnímal jste, nebo vnímáte také jeho etnické kořeny? Poslouchal jste/posloucháte např. i africkou hudbu na balafon, nebo na lidové varianty nástroje střední Ameriky? Pokud ano, inspiruje Vás to?
Je velmi fascinující objevovat kořeny dnešní koncertní marimby. Rád se na toto téma nechávám poučit od našeho doktoranda Antonína Procházky, který se do Afriky v rámci svého výzkumu vrací opakovaně a na téma afrického xylofonu/balafonu mnohokrát přišla řeč. Ve své sólové praxi ale věnuji pozornost hlavně moderní pěti oktávové marimbě a jejímu současnému repertoáru. Nicméně jako léčivé spojení nástrojů popisují většinou návštěvníci koncertů také naše sourozenecké duo Fratelli Bilan, ve kterém se sestrou Adélkou představujeme vibrafon a harfu.
To je opravdu alikvotně velmi příjemně obohacené spektrum.
V čem vidíte náročnost hry na marimbu? Já jako klavírista vidím příbuznost, ale i zvláštní nároky, např. ve funkčním úchopu více paliček v rukou. Asi jíte dobře čínskými hůlkami…(smích). A taky v rychlosti pasáží, protože nemáte ruce u lamel jako my u klavíru, nebo v tom, že stojíte, aby vás z toho nebolela záda…
V rámci sólového vystoupení na Pražském jaru jsem měl možnost pražskému publiku představit i skladbu pro celkem osm paliček v Moods for Eight Mallets od Ludwiga Alberta. To je ale ojedinělé. Nejčastěji se v marimbovém repertoáru setkáváme s díly pro čtyři až šest paliček. Náročnost vidím ve hře zpaměti nebo v úchopu například čtyř paliček. To poměrně limituje ve spolehlivém otáčení notového materiálu. Zároveň marimba vybízí hráče k neustálému pohybu, leckdy se během koncertu i pořádně projde nebo i naběhá.
Jste mladý, ale věnujete se už teď nějakým preventivním kompenzačním cvičením?
Snažím se i během cvičení dosáhnout uvolnění a relaxace, kterou pak mohu snáz navodit i během koncertního vystoupení. Kromě toho se snažím také sportovat. V poslední době si nejvíce odpočinu během závodění v motokáře.
Aha. A kde závodíte? Jak často?
Rád zavítám do Motokár Radotín či Praga Arény. Závodíme mezi sebou hlavně s kamarádem se kterými sdílíme i vášeň pro automobily. Trénovali jsme někdy i dvakrát za týden, teď jsme rádi, že vyrazíme jednou za dva až tři týdny.
Velmi rychle jste uspěl v různých soutěžích a začlenil se do orchestrálních těles. Co Vám dává hra v orchestru a co sólová nebo komorní vystoupení?
Při hře v symfonickém orchestru si často uvědomím, jak mohutného aparátu jsem součástí. Jedná se o týmovou práci na nejvyšší úrovni, kde všechny zúčastněné pojí smysl pro disciplínu, trpělivost a vzájemný respekt. Sólová a komorní vystoupení vnímám jako mnohem intimnější a svobodnější. Jsem moc hrdý na to, že jsem opakovaně zván ke spolupráci s našimi předními českými umělci, co si vzpomínám zrovna teď (ale je jich samozřejmě víc) třeba s Josefem Špačkem nebo Radkem Baborákem a jejich soubory. Inspiruje mě to.
Listina mladých umělců, kterou udržuje Český hudební fond pro Kruhy přátel hudby a na které také jste, je velmi jednoduchý, ale účelný nástroj pro mladé umělce, jak využít koncertní příležitosti po Česku. Baví Vás takové komornější příležitosti v menších lokalitách u nás?
Během čtyř sezón, co jsem byl na Listině mladých umělců, jsem měl možnost poznat hodně zajímavých koutů republiky. Byl jsem rád, že jsem měl leckde příležitost představit marimbu posluchačům vůbec poprvé. Na koncertech v menších lokalitách jsem se setkal s větší bezprostředností posluchačů, než je obvyklé ve větších městech. To je mi sympatické. Pravidelně se pokoncertní balení nástroje proměňovalo v improvizované besedy o hudbě a marimbě.
Chtějí si zkoušet zahrát?
Spíš žasnou, jakých barev se dá dosáhnout za použití určitého typu paliček, a zároveň je zajímá jaký je život s nástrojem. Jeho transport nebo nároky na vhodné podmínky v místech, kde se nachází.
Jaký máte repertoár jako sólový hráč na marimbu? Skládal už dříve někdo přímo pro Vás, myslím teď nejen pro marimbu?
Ve svém repertoáru mám několik sólových koncertů s orchestrem. Pokud jsem si vědom, tak přímo pro mě skladba zatím nevznikla. Byli autoři, kteří něco psali a chtěli abych skladbu odehrál já, ale nebyla mi přímo věnovaná. Nicméně k příležitosti loňského samostatného koncertu členů bicí skupiny Symfonického orchestru Českého rozhlasu napsal Jan Kučera skladbu pro soubor bicích nástrojů s názvem Kalokagathia, ze které jsem měl radost.
Se svým profesorem, belgickým skladatelem a pedagogem budete na koncertě 12. března 2026 v Betlémské kapli uvádět českou premiéru jeho skladby „The Universe“ Dvojkoncert pro dvě marimby a smyčcový orchestr. Je to rozdíl, když interpretujete skladbu autora, který je s nástrojem tak dobře obeznámený oproti skladbám autorů, kteří na nástroj nikdy nehráli? A navíc si zahrát se svým učitelem?
Interpret je přirozeně lépe seznámený s možnostmi nástroje a jeho úskalími spojenými především s technikou hry a úhozu. Skladatel, který není zatížený tím, co je možné zahrát a co ne, má zase pravděpodobně blíž k tomu dosáhnout zajímavého výsledku. Obě varianty vzniku díla jsou za mě na místě. V případě tvorby skladeb autorů, kteří na nástroj sami nehráli se obecně doporučuje konzultace se samotnými interprety. Možnost zahrát si s Ludwigem Albertem jeho Dvojkoncert pro dvě marimby, a ještě k tomu v Praze považuji za naprosto mimořádnou a jsem Symfonickému orchestru Českého rozhlasu velmi vděčný za tuto příležitost.
Vrcholem koncertního večera toho 12. března 2026 má být česká premiéra tchajwanského skladatele a opět marimbisty Ching-Chen Lina Koncert pro marimbu č. 5 „Příběh sběrače bambusu“. Mluvili jsme o etnických kořenech nástroje v Africe a střední Americe. Tchaj-wan je velmoc bicích nástrojů, a i ten příběh mi dobře s nástrojem ladí. Jaké vazby a asociace napadají Vás? Hraje/komponuje se na Tchaj-wanu na/pro nástroj poněkud odlišně, nějak specificky než v Evropě?
Nejsilnější asociace, která mě v souvislosti s Tchaj-wanem napadá je Tai Chi, které je zde velmi rozšířené. Chin Chen Lin dokonce svou disertační práci psal na téma aplikace pohybů Tai Chi při hře na marimbu (A study of Applied Tai Chi Movements in Marimba Playing). Stylově jsou však jeho skladby navázány na Evropu, ovlivnění jeho profesorem Ludwigem Albertem nemůže popřít. Nicméně, jak už název jeho díla napovídá, téma se zdá být tradiční stejně jako materiálová a symbolická souvislost.
Děkujeme za rozhovor a přejeme, ať se koncert podaří.
