Markéta Cukrová: Studenti dnes aktivně řeší, když jim výuka neprospívá, školy jim ale nevycházejí vstříc

Jak začala vaše spolupráce se Ševčíkovou akademií? Podle jednoho rozhovoru se zakladateli akademie nebyla vaše výuka původně určena studentům zpěvu, ale především zúčastněným instrumentalistům. Můžete to blíže vysvětlit?
Dobrá otázka! Zaměření na smyčcové nástroje na Ševčíkově akademii samozřejmě převažuje, ale protože je Tomáš Jamník vizionář a ví, že sám Otakar Ševčík rád a dobře zpíval (dokonce považoval zpěv a ukázněný dech za základ hry na nástroj), oslovil mě s úkolem otevřít pěveckou třídu a zároveň být k dispozici instrumentalistům pro rady všeho druhu. Mám tedy zhruba týdenní dílnu, kde pracuji technicky a interpretačně se studenty a mladými profíky, a vedle toho se konají různé porady a přednášky. Vždy mě překvapí, jak dobře se nadaný hráč umí zeptat na něco tak obtížně uchopitelného, jako je koncentrace dechu. Instrumentalisté ji totiž také potřebují, bez ní nelze nasadit tón přesně, ve zvukové kráse a přesvědčivém výrazu. 

Vy sama máte zkušenost s hrou na smyčcový nástroj?
Bohužel ne. V dětství jsem hrála na klavír a příčnou flétnu, ale deset let jsem zblízka sledovala svého syna při hře na violoncello, takže ideální volnost těla, hlavy a dechu při hře je mi zhruba jasná. Zpěv má s hrou na nástroj vůbec mnoho společného a málo si toho všímáme. Zážitek z člověka na jevišti, který je uvolněný a zároveň pevně koncentrovaný ve všech jmenovaných oblastech, je úžasný i pro laické publikum. Zároveň ale není nic těžšího než se uvolnit, když vás kritickým okem sleduje plné auditorium. V tom ale právě spočívá naše profese. 

Jak se za těch sedm let existence akademie rozvinula pěvecká třída? Přibližte letošní ročník – jaká je náplň a program?
Koncipovala jsem ji jako určité technické lázně, kde si bez nejmenšího tlaku a stresu řekneme, co je třeba zlepšit, procvičit, nezapomenout, znovu otevřít, odbourat a podobně. Ti mladší potřebují potvrdit, že během roku pracují správně, a nasměrovat dál. Ti zkušení si zase rádi odpočinou, přečtou repertoár, případně najdou klid na řešení technického problému. Jsem šťastná za tvůrčí atmosféru, kde je normální říct, že něco nejde, a hledat řešení bez ohledu na to, v jakém bodě kariéry se člověk nachází. Dbám na to, aby účastníci sledovali i hodiny ostatních, ráda se jich ptám na postřehy či rady. Chyby ostatních totiž slyšíte lépe než ty své. Neuzavírám se ani starším zpěvákům, kteří učinili špatnou zkušenost na pěvecké škole, nemohli začít profesionálně zpívat, ale nepřestali hledat pomoc. Mé téma není kariéra, ale zdravý lidský hlas a vše, co k němu patří. Mluvíme o estetice tónu, přirozené rezonanci, dechové kázni, ale třeba i požitku ze zpěvu a muzikalitě. 

Jak velký je zájem o vaši výuku v rámci akademie?
Snažím se pracovat velmi pečlivě, všem dávám lekci každý den, a proto nezvládnu velký počet účastníků. Ideál je šest, takže kurz bývá okamžitě pryč. Letos jsme počet překročili, což prosím neříkejte naší skvělé klavíristce Lence Navrátilové. Mé pěvecké vedení jde do hloubky a potřebuji mnoho vlastní empatie, přesné sluchové analýzy i zkušeností. Potřebuji i pochopení a rychlou součinnost studenta, což není pro každého. Jde mi o to, aby společný čas na kurzech byl oboustranně hodnotný a aby studenti dostali jasnou a určující informaci, jak dál. Někdy může náhodné profesní setkání na letních kurzech obrátit život naruby.

V rámci akademie probíhá také hudební festival. Jak se letos zapojíte do tohoto koncertního cyklu?
Letošní detaily ještě neznám, ale mám moc ráda lektorské koncerty. Speciálně mi utkvěl jeden, kde v kostele při svíčkách zahrál Tomáš Jamník Variace na slovenskou lidovou píseň Bohuslava Martinů, koncert dirigoval Jakub Hrůša a já jsem to celé uvedla onou citovanou slovenskou písní. Ta bezprostřednost lidového umění ve spojení s intelektem Martinů a fantastickými muzikanty vyvolala dojetí u všech přítomných. Letos chystáme překvapení na velké open-air gala, ale zatím více neprozradím. No a pak sleduji, jak hrají a zpívají nadaní studenti (míváme až tři koncerty denně) a sama si skoro závidím, že u toho můžu být.

Co vás v současnosti více naplňuje – vlastní umělecká kariéra či pedagogické působení na mladé lidi?
Vždy je to nakonec spojená lidská energie, která vás baví, ať jsou to stovky lidí na jevišti, nebo pouze dvě osoby ve třídě. Z mnoha koncertů a představení letošní sezóny mám obrovskou radost, ale stejnou mám, když se studentovi po hodině zpívá lépe. Asi to nedokážu oddělit. Při učení se opatrně vracím k vlastním začátkům, jsem pečlivá a božsky trpělivá. Když učím sebe sama, jsem naopak netrpělivá a naštvaná, když nezvládnu něco hned. Kombinace obou činností je pro mě občerstvující a inspiruje jedna druhou. 

Co považujete za nejdůležitější ve výuce, a především v probouzení zájmu mládeže o klasickou hudbu?
Především si myslím, že není třeba zájem o klasiku nějak zvlášť probouzet. Hudba si vás v životě najde sama, s lidským zráním přichází i pochopení náročnějších děl a potřeba je vyhledávat. V Čechách máme jedno z nejlepších publik, každý druhý tu na něco hraje či zpívá, mladí nevyndají z uší sluchátka. O dražší lístky do filharmonie je boj. Lásku Čechů k hudbě nezničil komunismus ani kapitalismus. Máme to prostě v krvi. U adeptů zpěvu navíc vnímám pozitivní generační posun, kdy se nechtějí smířit se zavedenými nefunkčními postupy, ale pozorně sledují, zda jim výuka prospívá. A pokud ne, aktivně hledají řešení. Kéž by jim školy vycházely více vstříc.

Jaký význam mají letní kurzy vedle řádného studia?
Jednoznačně pozitivní, až formující. V hudbě člověk neustále hledá. Během pěveckého vývoje se stokrát stane, že se zastavíte, nevíte jak dál, nic vám nejde, ztrácíte motivaci, nezvládáte okolní tlak. Neustále někdo zpochybňuje vaše snažení. Léto je proto čas, kdy se můžete zastavit, rozhlédnout a hledat jiná řešení, nové kontakty, informace. Za týden se samozřejmě nestihnete „přeprogramovat“, ale můžete si osahat nové obzory, najít ztracené sebevědomí nebo víru ve vlastní talent.

Čím je pro vás Ševčíkova akademie specifická?
Tím, že všechny přítomné hvězdy umělecké i produkční jsou zároveň kamarádi. O zábavu je postaráno, máme povinnosti, ale i velkou svobodu. Úroveň studentů je vysoká, takže v malých Horažďovicích zaslechnete podobné výkony jako v Rudolfinu, kde jsou mnozí účastníci jako doma. Naplňuje ji zájem o věc, zápal, nadšení a podpora, ale i sluníčko, dobré jídlo a legrace. Jde o přátelské prolínání starší a mladší generace jednoho velmi důležitého oboru.

Na co byste chtěla naše čtenáře v rámci koncertů Ševčíkovy akademie pozvat?
V době uzávěrky tohoto rozhovoru se program ještě dopéká, takže konkrétní tipy nemám. Ale kdo přijede, chybu rozhodně neudělá. Může vidět pětiletého špunta, který s jazykem na nose zafidlá písničku perfektně čistě a v rytmu, vedle čerstvě plnoletých zralých umělců, kteří podají dílo s hloubkou a technickou virtuozitou. Ale nejraději pozvu čtenáře na koncert pěvecké třídy, kde každý rok vymýšlíme, jak vtipně a nenásilně naznačit divákům, jak těžké to my zpěváci máme. Moji studenti mají operní zkušenosti, takže o dobré divadlo, legraci, ale ani drama (vedle krásného zpěvu) nebývá nouze.

Děkuji za rozhovor