Když vaří múzy – nová kniha, mapující svět klasické hudby skrze výrazné interprety, jejich vzpomínky a v neposlední řadě i vztah k vaření a jídlu jako takovému. Její autorka, Jitka Novotná, přibližuje jednotlivé protagonisty v miniseriálu, určeném pro naše Kuloáry.
***
Vyrůstal ve dvou kulturách, obě dokonale vstřebal a i to z něj činí člověka bohatého. Je zvyklý na český způsob komunikace, dovede ocenit ten srbský. Oba má rád a zároveň zná jejich slabiny. K tomu oplývá darem pozorovatele, vnímavého cestovatele, zdvořilého hosta. Neskrývaně si pochutnával na bábovce, kterou jsem na poslední chvíli připravila podle jednoduchého maminčina receptu. Potěšil mě, samozřejmě. A hlavně mě zaujal poutavým vyprávěním, které průběžně zdobil srdečným smíchem, ačkoli se v něm nevyhýbal ani tónům posmutnělým. To když přišla řeč na válečné konflikty a bolest balkánských Slovanů. Marko Ivanović.
Neznámé pokrmy rád objevoval už jako dítě. Skrze osobité chutě se prý – stejně jako skrze studium nových řečí – dozvěděl leccos zajímavého o přemýšlení toho kterého národa. My se z jeho vyprávění mj. dozvídáme, jak vypadá srbská zabijačka, které jídlo nás v jeho domovině rozhodně nemine nebo ve které z pražských restaurací se nejlépe vaří právě „po srbsku“. Když se zeptám, čemu bychom se (nejen) v české gastronomii měli od Srbů přiučit, po drobném zaváhání Marko připustí: „Zdá se mi, že se obsluha srbských restaurací obvykle dokáže k zákazníkovi lépe chovat, bez ohledu na minulost (také) socialistického státu. I když usednete ve staré hospodě, kde mají prostý jídelní lístek, naklepaný na stroji, můžete se spolehnout, že pan vrchní přijde čistě ustrojen, s motýlkem, a každého bez ohledu na jeho vizáž či věk velmi slušně a zdvořile obslouží. Často tady funguje určitá stavovská čest. K mé lítosti – v Česku málokdy. Když nás někdo z české obsluhy mile překvapí, jsme po zbytek dne v sedmém nebi, udiveni, šťastní, blažení…“
U Ivanovićů se v kuchyňských kreacích realizuje především Markova žena, herečka a zpěvačka Jana Infeldová. „Zatímco ona má dokonalý smysl pro chutě a dokáže s gurmánským zalíbením vyvařovat, já jsem schopen dorazit se po vypiplaném jídle čínskou instantní polévkou.“ Marko by prý také leccos zvládl, ale nedostává se mu času. „Nejeden z mých kolegů-skladatelů tvrdí, že komponování má mnoho podobného s vařením: V obojím jsou ingredience, které kombinujeme tak, aby vznikla nová kvalita. Moje invence se nejspíš vyřádí výlučně při kombinování not.“ Kuchařky nečte, nedokáže si totiž představit chuť, která by z ingrediencí vzešla. „To máte stejné, jako když laik kouká do partitury.“
Přesto si ovšem dokáže jídlo náležitě vychutnat a rád se účastní labužnických posezení. V rozhovoru popisuje například zážitky s bratry Formanovými, díky nimž objevil půvaby rozlehlého trhu v bretaňském Rennes nebo našel zalíbení v kombinaci ústřic s chlazeným bílým vínem a bílým chlebem. Mnohé poznatky nashromáždili také s manželkou. Jejich „baťůžkářské“ výpravy směřovaly třeba do Mexika nebo Senegalu.
Ve finále našeho povídání jsme se vrátili do Srbska a dopřáli si sladkou tečku, tedy zmínku o dezertech, velmi podobných tureckým, tudíž extrémně přeslazených. Tulumby, krempity nebo šampity zvláště vyniknou, pokud je podáváte s kávou, čerstvě mletou doma a připravenou v džezvě, v ideálním případě z mědi. Přesný postup Marko Ivanović rád zveřejnil v knize Když vaří múzy.
Foto Andrea Filičková
