Martin Pošta: Umění je pokrmem pro duši

Signal Festival je svého druhu nováčkem a zároveň jedničkou v České republice. Jak přicházíte na inovace? Jste samouk?
Ano, jsem samouk, možná tak trochu geek. Mám rád moderní technologie a umění a Signal Festival je propojením těchto dvou světů. Nemyslím si totiž, že technologie má být samonosná, spíše by měla podporovat umělecké vyjádření a otevírat umělcům další obzory. Právě díky tomu vznikají nové umělecké směry, jako je například AI data printing, jehož hlas je ve světě teď stále výraznějším. Jako další příklad bych mohl uvést tureckého umělce Refika Anadola. Ten nedávno prodal jednu svou instalaci, pro představu jakýsi „set up“ celé místnosti, za 2,3 miliony dolarů. Úspěch Refikovy tvorby je potvrzením, že digitální umění je skutečně na vzestupu. Je to další směr umění, který dosud Česká republika, respektive naše Ministerstvo kultury nebo další oficiální entity, tolik neznají. Doufám, že by je Signal Festival mohl v tomto ohledu trochu evangelizovat, a že digitální umění využívající nové technologie se už brzy stane plně akceptovaným a svébytným odvětvím i u nás. V České republice jsme totiž stále intelektuálně zkostnatělí snobové.

Jaký byl a možná stále je, boj, v tomto případě, hádám, s magistrátem hl. města Prahy, když sem přinesete takto inovativní projekt, který dříve neměl obdoby?
Vůbec bych to nevnímal jako boj, natož s magistrátem. Díky tomu, že za námi stála projekce na Pražský orloj na Staroměstském náměstí z roku 2010 a byli jsme poměrně dosti šikovní, jsme na oplátku získali důvěru magistrátu. A tak se přirozeně rozběhl nejen zájem našeho studia o celou tuto oblast – tedy o digitální, technologické umění, ale podobně se i stupňoval zájem o nové formy kreativity. Například jsme pomohli rozběhnout festival v Plzni s názvem Blik blik nebo jsme pomohli vytvořit podobný festival v Bukurešti. A v současnosti mám před sebou nejnovější projekt v Miami. Svět je skrze umění rázem tak malý, poznáváte další nové světové umělce a vaše cesty se neustále prolínají. A v tomto ohledu je práce v kulturním odvětví natolik fascinující, až z toho má člověk hned husí kůži a zároveň radost, že mezi těmito lidmi může podnikat.

Jak si čeští umělci v této světové konkurenci vedou?
Myslím si, že jich je jen málo. Talentovaní lidé by byli, akorát že neexistují školy ani žádné systémové vedení. Téměř všichni lidé, kteří se v tomto oboru pohybují, jsou samouci, protože je to zkrátka baví. Ať už je to Lunchmeat studio, Studio 3Dsense, nebo naše studio, které už bohužel zaniklo.

V rámci Signal Festivalu jsme otevřeli open call pro mladé začínající umělce. Uvidíme, jestli se nám bude dařit i do budoucna. Našim velkým závazkem je hledat nové cesty, jak více a více podporovat nové umělce. Domnívám se, že se celý Signal Festival nese v duchu kvalitního partnerství, a proto je a může být dobrým iniciátorem. Jde nám o to spolupracovat se školami nebo v takzvané koalici čtyř: Signal Festival, umělci, R&D firem (research development, pozn.red.), školy. Mohou tak vznikat zajímavé projekty s přesahem, například až do businessového světa.

Toto vše jsou nákladné projekty. Kdo vám s nimi pomáhá?
Bohužel, je to tak, všechny projekty jsou extrémně finančně nákladné. Jen na ukázku uvedu instalaci v Průmyslovém paláci, kterou jsme připravili pro letošní ročník. Celkově v nákladech za honoráře umělců, techniku, stojí asi milion korun. I na můj vkus je to příliš, ale snažíme se o financování za pomoci evropských a lokálních grantů. Máme totiž řadu komerčních partnerů, a pak je jen menší část financována ze vstupného – zatím. Nevíme, jak na tom stát bude za pár let, protože po této vládě je vybrakovaný až na půdu. Do budoucna se budeme muset soustředit, abychom finance získávali přímo od návštěvníků festivalu. Přinášíme totiž skutečnou hodnotu a žádné umění by nemělo být zcela zadarmo, byť trochu přehodnocujeme základní premisu, tedy že se otevíráme široké veřejnosti, čehož jsme dosáhli.

Jak docílit toho, aby bylo umění bráno jako kvalitní partner i pro samotnou českou ekonomiku?
Jednak se musíme zbavit historického bláta, které na umění kydaly generace od komunistů po klausovce. Kulturně smýšlející a inteligentní lidé byli a jsou překážkou v manipulaci s lidmi. A proto byli intelektuálové ostrakizováni a utlačováni po dlouhá léta. Takže to je první věc, které se musíme zbavit. A ta druhá je uvědomění, že kultura a umění jsou pokrmem pro duši. Je to stejné, jako když se nám zlomí noha, zajdeme k lékaři, když se nám „zlomí hlava“, zajdeme k psychologovi. Tedy jak musíme krmit své tělo fyzicky, aby fungovalo a předcházeli jsme tak úrazům, stejně musíme krmit i svůj mozek. Tedy rozšiřovat své obzory a přemýšlet v kontextu, což se u většiny televizních pořadů dít s velkou pravděpodobností nebude. Toto je asi ten největší neduh, který si jako Česká republika neseme, celkem vzato jako všechny ostatní postkomunistické země. Ať přijdete kamkoli jinam, umění je považováno za nezpochybnitelnou hodnotu a samotné vstupné se platí v obrovské míře. Bude posláním nás všech učit se navzájem, co je kvalitní umění. To znamená, že pokud se chceme jen tak pobavit, tak si zaplatíme třeba lístek do kina, ale pokud přitom chceme také nakrmit i svou duši, tak si musíme řádně připlatit za vstupné například do divadla, galerie nebo muzea.

„Přežije-li kultura, přežije národ“…
Tak v tom případě jsme téměř na vyhynutí. (smích) Ono záleží na tom, v jakém stavu národ přežije a do jaké podoby se následně vyvine.

Co vám přinesla covidová krize? Úmyslně se neptám, co vám vzala…
Vzala nám jeden celý ročník festivalu… a přinesla strašnou nejistotu a nutnost adaptace. Každý den byla nová vyhláška, a tak jsme si dělali legraci, že si necháme vyrobit interní trička s nápisem: „Není nic staršího než včerejší vyhláška“. Každou novou vyhlášku jsme posílali právníkovi, aby nám řekl, jak se máme znovu, už v řadě po několikáté, adaptovat. Člověk mohl žít s jistotou, že za týden to bude celé jinak. Přineslo nám to proto odolnost a možná i jiný způsob přemýšlení, protože letošní ročník festivalu byl koncipovaný na tři části pro různé případy, které by mohly nastat. Měli jsme část vnitřní, běžné podmínky, vnější, když budou povoleny pouze venkovní prostory, a augmentovanou, ta se může pořádat vždy. V posledním případě je to obrovská investice z naší strany, nejnákladnější bylo vyvinutí samotné aplikace. Jedná se totiž o jakýsi test, co všechno s augmentovanou realitou dokážeme. Pracovali jsme zadarmo a umělci nám často poskytovali svá díla také zadarmo nebo za symbolickou částku, abychom zkusili něco nového a vydali se jinou cestou.

Toto nám tedy ta krize přinesla. Ale myslím, že nám ještě teprve leccos přinese do budoucích let. Celou tu dobu jsme se rozvíjeli krásným směrem, ale neudržitelným. Osmdesát až devadesát procent instalací, které jsme prezentovali na Signalu, byly nové a vytvořené přímo pro něj, což je nesmírně ekonomicky náročné. Budeme se tedy muset poohlížet po menších počtech anebo po méně finančně náročných instalacích. Což není žádná ostuda, je to jistě konzervativnější, ale zato udržitelnější přístup. Budeme se tudíž více soustředit na spolupráci a partnerství. Hledat alternativní cesty s různými institucemi, jako jsou školy, které jsou schopné vnést svěží pohled.

A tušil jste na počátku toho všeho, že z jednoho festivalu v budoucnu vznikne takto rozsáhlá síť kontaktů a odvětví?
Naopak si myslím, že ještě nejsme vůbec tam, kde bychom chtěli být. Spřádáme a prohlubujeme sítě, které nejsou vystavěné jen na osobní úrovni, kdy se s umělci potkáváme, přivážíme je sem, což mě náramně baví, ale to není vše. Stále totiž máme ještě velký prostor na tvoření systematické spolupráce.

Takže v plánu je například zakládání nových uměleckých, technických škol a podobně?
Určitě ano. Loni jsme právě proto uspořádali open call, ve kterém vznikl nový projekt s PrusaLabem a umělkyní Kateřinou Blahutovou. Instalace poukazuje na lesy zničené kůrovcem. A tento umírající les mohli lidé oživovat hned vedle Planetária u Stromovky. PrusaLab tedy osloví umělce, kterým pomáhá doladit koncepci a dopomůže i s následnou realizací projektu. Dále spolupracujeme s dalšími čtyřmi umělci z Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.

Hlavním tématem letošního festivalu byla udržitelnost. Je to tak?
Přesněji řečeno „udržitelnost a adaptace“. Loňský rok jsme měli název Plán B. Planeta od nás dostává na frak, a i když je těch apelů už kolem nás víc než dost, lidé na to začínají být alergičtí. Hledali jsme proto cesty, které nejsou výhružné, ale spíše ukazují vize a směry. Někdy naivní, někdy utopističtější, jakým způsobem by se lidstvo mohlo vydat. Ale někdy zase ukazujeme přímo na konkrétní problém, aby došlo k přímému uvědomění. Stejně jsou si toho všichni vědomi, ale přesto se na to kašle v zájmu pohodlnosti a ekonomického zisku.

Toto byl loňský Plán B. a v letošním roce jsme se bavili o tom, jak by to naopak mělo v ideálním případě být. A tak jsme přikročili k tomu, že to bude jednoduše Plán C. Plán C jako corona, jako chaos. Takže Plán C není jen adaptace, ale hledání cest.

Jaká je vaše představa, jak by festival v tomto pojetí mohl napomoci planetě?
Jsou dvě roviny. Jedna je to, co je festival schopen zprostředkovat skrze umělecká díla a následně vést umělce, aby oni příjemcům sdělili srozumitelně danou problematiku, nasadili jim tak brouka do hlavy a nenásilnou formou v nich aktivovali hlubší zamyšlení. A druhá věc je ta, co může festival udělat interně. Měli jsme workshop s institutem cirkulární ekonomiky a řešili jsme, co my jako organizátoři jsme schopni udělat. Proto jsme letos zrušili merchandising a zjistili, že to je položka, bez které se obejdeme, tudíž neprodukujeme žádná další trička ani nic podobného. Lidem zůstane „jen“ zážitek. A nejviditelnější bylo omezení cateringu z pěti až šesti stánků na jeden. Kde to jen jde, tak se snažíme instalace napájet zelenou energií, byť se ukázalo, že to je tvrdší oříšek, než jsme si na začátku mysleli. Tu mimochodem využíváme i v kancelářích. Být udržitelný je ekonomicky náročnější, proto jsme se pokusili být ekologičtí tam, kde to šlo, ale do takové míry, aby to nás samotné nezruinovalo. Přesto věříme, že to jsou oblasti, které mohou mít skutečný dopad.

Vrátím se zpět k augmentované realitě. Napadlo mě, jestli divák nepřichází o ten skutečně reálný zážitek?
Absolutně. Je to úplně jiný svět. Tím prvotním největším motivem bylo připravit něco pro dobu, kdy se lidé nebudou moci scházet v té míře, jako jsme byli dříve zvyklí, kdy nebude divák moci konzumovat umění jinak než skrze obrazovku. Každé dílo v augmentované realitě je pojaté jinak. Jedno je socha, jedno je hra, další videomapping na budovu. Také jsme navázali spolupráci s firmou Playstation, díky které vznikly průhledy do jiné reality v Negrelliho viaduktu. Takže každá instalace je trochu jiná, proto to byl pro nás jakýsi test, nakolik je to realistické a nakolik je to ekonomicky náročné. My, kteří jsme se na tomto experimentu podíleli, jsme na tom vykrváceli. Ale jako odměnu jsme získali velmi cenné zkušenosti, které nás mílovými kroky posunuly vpřed.

A vy osobně to berete jako budoucnost umění, nebo jako náhradu?
Podle mého názoru ani jedno. Je to jedna větev, u které se časem ukáže, jestli je to validní směr. Já osobně si myslím, že nic nenahradí sdílený prožitek. Na zkoušku jsem si pořídil oculus (zařízení pro virtuální realitu, pozn. red.), ale leží doma na stole. Pro mě to není, jsem asi přílišný extrovert a sociálně založený člověk. Přesto věřím, že když půjdete s partou přátel na to Karlínské náměstí a budete skrze mobilní obrazovky sledovat věc, která tam fyzicky není, bude to jistě také skvělý zážitek. Přesto ten skutečný společný zážitek nenahradí nic. Proto na otázku, jestli je to náhrada umění, odpovídám rozhodně: absolutně vůbec ne.

Přijde mi, že naopak tento způsob umění opět lidi uzavírá do vlastního světa, což se mi neslučuje s mou vlastní představou o umění, kdy by mělo sloužit spíše jako sociální „stmelovač“.
Od vynálezu internetu vznikají jakési ostrůvky lidských osudů. Aktuální skandál Facebooku, kdy došlo ke zveřejnění ukrývaných dat, kdy Facebook i Instagram si je vědom toho, že způsobují psychické problémy u dětí, ale přesto upřednostní svůj zisk na úkor mentálního zdraví lidí. Touha po zisku nás přivede do pekel. Ať už fyzicky, že si spálíme zem, na které žijeme, tak i mentálně.

Ráda bych se vás zeptala na projekt V E K T R O S K O P: podle jakého indikátoru jste vybírali umělce.
Toto je projekt, do nějž vstupuje Signal Festival, co se týče kurátorského výběru, relativně málo. Je totiž pod taktovkou Davida Vrbíka. V rámci jakési umělecké fúzi stylů se potkává celá řada aktérů digitálního umění anebo jinak kreativní kultury v divadle Archa. Jsou to technologičtí umělci, tanečníci, hudebníci, performeři, tedy něco jako živoucí experiment.

A chtěli byste i nadále tímto způsobem spolupracovat s živými umělci i do budoucna?
Rádi bychom. Přesto jsme v tomto směru trochu „zabednění“, protože stále přepočítáváme, kolik na tu samotnou instalaci přijde lidí a stále uzpůsobujeme performanci lidem a našim možnostem. Také je potřeba přemýšlet o počtu opakování celého představení, jestli to bude možné udělat čtyřikrát za sebou, co když bude zima a tak dále. Zkrátka je tam mnoho faktorů, které musíme zohledňovat. Ale s touto zvláštní dobou vyvstává další otázka, zda budou chtít diváci opět zavítat do vnitřních prostorů.

A nepřemýšlel jste i v rámci již zmiňované udržitelnosti o tom, že byste vytvořili projekt, který by permanentně zůstával ve veřejném prostoru?
To rozhodně chceme, ale narážíme na neustálá ale. Už dříve jsme tímto směrem vykročili, když jsme vytvořili instalaci umělce Sýkory. Pak tam ovšem vyskakují otazníky: kdo to dílo zaplatí, kdo ho bude spravovat, co na to památkáři, kdybychom dílo chtěli vystavět v památkově chráněné zóně města Prahy, a další. Takže říkám ano, ale je tam spoustu ale. Máme ovšem první, jakousi semipermanentní instalaci, která každý večer svítila na Výstavišti. Zatím jsou pokryté jen výrobní náklady, které nám zaplatilo město Praha, ale nevystačilo to na honoráře. Samozřejmě, dostali jsme nějaký ten „budget“ a vyšlo to tak, že jsme dílo dokázali realizovat.

Proslýchá se, že příští rok se v rámci desátých narozenin Signal Festivalu chystá spolupráce s Laternou magikou, souborem Národního divadla. Je ještě něco, co byste mohl prozradit?
Idejí je mnoho. Jedna z nich je spolupráce s Laternou magikou na společném projektu ve veřejném prostoru pro Signal Fesival 2022. Zároveň bychom ale rádi představili již konkrétního tanečníka, performera a technologa, který vytváří experimenty na pomezí performance a digitálního umění, ovšem zatím není nic závazně dané.

Je tento přístup budoucností Signal Festivalu?
Neřekl bych, že by se dalo vysloveně mluvit o budoucnosti festivalu, ale jestli má pro nás něco smysl, tak je ukazovat a podporovat to, kde dochází ke snoubení umění a technologie. To je jeden ze zásadních směrů, kterým bychom se měli a chtěli ubírat.

***

Martin Pošta je zakladatelem několika významných kulturních akcí a dlouholetým manažerem v oblasti kultury. Vystudoval VŠE a FAMU, dlouhá léta pracoval na MFF Karlovy Vary, založil festival debutů Fresh Film Fest, prodejní přehlídku současného designu designSUPERMARKET a především festival digitální a kreativní kultury Signal Festival. Produkoval také videomappingové projekty skupiny The Macula. Působí jako kurátor několika uznávaných zahraničních light design festivalů (Lux v Helsinkách, Spotlight v Bukurešti atp.)