Martin Pošta: Umění je pokrmem pro duši

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na konci října byla Praha ozářena ještě víc než kdy jindy. Nemohl za to žádný vandal se zápalkami v ruce, ale Signal Festival. Výsledkem proto nejsou nešťastné pohledy obyvatel na zbytky ohořelých ruin, ale naopak se ulicemi line radostná nálada, protože na těchto světelných instalacích se podílejí umělci z celého světa a jejich kreativita je často k neuvěření. Minulý rok covid festivalu s názvem Plán B nepřál, ale letos, s Plánem C, už to vyšlo. Jaké další plány jsou teprve v plánu se dozvíte v následujícím rozhovoru s Martinem Poštou, ředitelem Signal Festivalu.


Martin Pošta (foto archiv festivalu)

Signal Festival je svého druhu nováčkem a zároveň jedničkou v České republice. Jak přicházíte na inovace? Jste samouk?
Ano, jsem samouk, možná tak trochu geek. Mám rád moderní technologie a umění a Signal Festival je propojením těchto dvou světů. Nemyslím si totiž, že technologie má být samonosná, spíše by měla podporovat umělecké vyjádření a otevírat umělcům další obzory. Právě díky tomu vznikají nové umělecké směry, jako je například AI data printing, jehož hlas je ve světě teď stále výraznějším. Jako další příklad bych mohl uvést tureckého umělce Refika Anadola. Ten nedávno prodal jednu svou instalaci, pro představu jakýsi „set up“ celé místnosti, za 2,3 miliony dolarů. Úspěch Refikovy tvorby je potvrzením, že digitální umění je skutečně na vzestupu. Je to další směr umění, který dosud Česká republika, respektive naše Ministerstvo kultury nebo další oficiální entity, tolik neznají. Doufám, že by je Signal Festival mohl v tomto ohledu trochu evangelizovat, a že digitální umění využívající nové technologie se už brzy stane plně akceptovaným a svébytným odvětvím i u nás. V České republice jsme totiž stále intelektuálně zkostnatělí snobové.

Jaký byl a možná stále je, boj, v tomto případě, hádám, s magistrátem hl. města Prahy, když sem přinesete takto inovativní projekt, který dříve neměl obdoby?
Vůbec bych to nevnímal jako boj, natož s magistrátem. Díky tomu, že za námi stála projekce na Pražský orloj na Staroměstském náměstí z roku 2010 a byli jsme poměrně dosti šikovní, jsme na oplátku získali důvěru magistrátu. A tak se přirozeně rozběhl nejen zájem našeho studia o celou tuto oblast – tedy o digitální, technologické umění, ale podobně se i stupňoval zájem o nové formy kreativity. Například jsme pomohli rozběhnout festival v Plzni s názvem Blik blik nebo jsme pomohli vytvořit podobný festival v Bukurešti. A v současnosti mám před sebou nejnovější projekt v Miami. Svět je skrze umění rázem tak malý, poznáváte další nové světové umělce a vaše cesty se neustále prolínají. A v tomto ohledu je práce v kulturním odvětví natolik fascinující, až z toho má člověk hned husí kůži a zároveň radost, že mezi těmito lidmi může podnikat.

Festival Signal 2021 – The Room of Change (foto Jan Hromádko)

Jak si čeští umělci v této světové konkurenci vedou?
Myslím si, že jich je jen málo. Talentovaní lidé by byli, akorát že neexistují školy ani žádné systémové vedení. Téměř všichni lidé, kteří se v tomto oboru pohybují, jsou samouci, protože je to zkrátka baví. Ať už je to Lunchmeat studio, Studio 3Dsense, nebo naše studio, které už bohužel zaniklo.

V rámci Signal Festivalu jsme otevřeli open call pro mladé začínající umělce. Uvidíme, jestli se nám bude dařit i do budoucna. Našim velkým závazkem je hledat nové cesty, jak více a více podporovat nové umělce. Domnívám se, že se celý Signal Festival nese v duchu kvalitního partnerství, a proto je a může být dobrým iniciátorem. Jde nám o to spolupracovat se školami nebo v takzvané koalici čtyř: Signal Festival, umělci, R&D firem (research development, pozn.red.), školy. Mohou tak vznikat zajímavé projekty s přesahem, například až do businessového světa.

Toto vše jsou nákladné projekty. Kdo vám s nimi pomáhá?
Bohužel, je to tak, všechny projekty jsou extrémně finančně nákladné. Jen na ukázku uvedu instalaci v Průmyslovém paláci, kterou jsme připravili pro letošní ročník. Celkově v nákladech za honoráře umělců, techniku, stojí asi milion korun. I na můj vkus je to příliš, ale snažíme se o financování za pomoci evropských a lokálních grantů. Máme totiž řadu komerčních partnerů, a pak je jen menší část financována ze vstupného – zatím. Nevíme, jak na tom stát bude za pár let, protože po této vládě je vybrakovaný až na půdu. Do budoucna se budeme muset soustředit, abychom finance získávali přímo od návštěvníků festivalu. Přinášíme totiž skutečnou hodnotu a žádné umění by nemělo být zcela zadarmo, byť trochu přehodnocujeme základní premisu, tedy že se otevíráme široké veřejnosti, čehož jsme dosáhli.

Signal Festival 2021 – 3D projekce Onionlab (foto Tomáš Slavík)

Jak docílit toho, aby bylo umění bráno jako kvalitní partner i pro samotnou českou ekonomiku?
Jednak se musíme zbavit historického bláta, které na umění kydaly generace od komunistů po klausovce. Kulturně smýšlející a inteligentní lidé byli a jsou překážkou v manipulaci s lidmi. A proto byli intelektuálové ostrakizováni a utlačováni po dlouhá léta. Takže to je první věc, které se musíme zbavit. A ta druhá je uvědomění, že kultura a umění jsou pokrmem pro duši. Je to stejné, jako když se nám zlomí noha, zajdeme k lékaři, když se nám „zlomí hlava“, zajdeme k psychologovi. Tedy jak musíme krmit své tělo fyzicky, aby fungovalo a předcházeli jsme tak úrazům, stejně musíme krmit i svůj mozek. Tedy rozšiřovat své obzory a přemýšlet v kontextu, což se u většiny televizních pořadů dít s velkou pravděpodobností nebude. Toto je asi ten největší neduh, který si jako Česká republika neseme, celkem vzato jako všechny ostatní postkomunistické země. Ať přijdete kamkoli jinam, umění je považováno za nezpochybnitelnou hodnotu a samotné vstupné se platí v obrovské míře. Bude posláním nás všech učit se navzájem, co je kvalitní umění. To znamená, že pokud se chceme jen tak pobavit, tak si zaplatíme třeba lístek do kina, ale pokud přitom chceme také nakrmit i svou duši, tak si musíme řádně připlatit za vstupné například do divadla, galerie nebo muzea.

„Přežije-li kultura, přežije národ“…
Tak v tom případě jsme téměř na vyhynutí. (smích) Ono záleží na tom, v jakém stavu národ přežije a do jaké podoby se následně vyvine.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments