Martin Prokeš: Když něco děláte dvacet let, je to už vlastně poslání

Lípa Musica byl na samém počátku festival duchovní hudby. Řekla bych, že iniciovat akci se spirituálním rozměrem v prostředí do hloubky bytostně zasaženém válečnými a poválečnými událostmi. Dodnes to tam je patrné v kontaktu s duchem krajiny nebo architektury – musela být docela odvaha. Oséval jste úhor? 
Mám-li být zcela upřímný, úplné pole neorané to nebylo. Je potřeba uvědomit si, že za totality se o hudební kultivaci a vybudování jistého společensko-kulturního zázemí v regionech hodně zasloužily kruhy přátel hudby a v České Lípě existovala více než čtyřicetiletá tradice KPH. Kromě toho zde v porevoluční době působil pan Josef Zadina a pořádal koncerty, které byly do té doby ve městě nebývalé, a sice koncerty duchovní hudby v chrámech. Dokonce z vyprávění vím, že kostel Narození Panny Marie zvelebili svépomocí přímo členové jeho sboru: vyčistili ho, uvnitř všechno znovu natřeli a udělali z něho zase důstojný duchovní prostor. Mě ale k založení festivalu podnítilo mé tehdy už více než desetileté působení v ansámblech Pražští madrigalisté a Schola Gregoriana Pragensis, kde jsem byl s duchovním rozměrem v kontaktu neustále a měl jsem možnost vystupovat ve významných duchovních centrech Evropy, což byla zkušenost naprosto unikátní a nepřenosná. Na škole se to nenaučíte, to prostě nasajete, a jste-li trochu vnímavá, tak najednou jste o něco obohacena. A prostředí České Lípy? Myslím, že to vnímáte autenticky. Je to krajina, kterou opustili lidé, kteří ji tvořili stovky let, krajina prolitá bolestí a slzami. Všechny architektonické krásy, které tady v regionu jsou – a litoměřická diecéze je obrovská, takže je to v České republice jedna z nejbohatších diecézí na sakrální památky vůbec – jsou historické skvosty a je to dědictví našich předků, kteří to tu obývali stovky let. Němci společně s Čechy. Takže je potřeba položit si otázku, co za lidi sem přišlo po druhé světové válce, a historické prameny jasně dokazují, že to nebyla společenská elita. Spíše pravý opak. Přišli sem proto, že je sem někdo poslal, mnohdy i za trest, nejednou to tu vnímali jako nějakou výspu republiky, kde se začínalo budovat znovu od píky. Nedaleko byly uranové doly, což bylo svým způsobem štěstí, protože to znamenalo pracovní příležitosti, ale z hlediska společenského rozvoje nebo kultivovanosti regionu to byla spíš smůla. Široko daleko jsme tu neměli vysokou školu. A toto všechno definuje mentální úroveň města. V roce 2000 jsme zasazovali semínko do regionu, kde už sice něco zasazeného bylo, ale zároveň si nikdo neuměl představit, že by tady mohl vzniknout festival duchovní hudby, že by tu mohl působit nějak pozitivně a že by ho někdo vůbec přijal. Ani nejkultivovanější lidé v České Lípě mu nedávali příliš velkou naději a šanci, že by něco takového mohlo fungovat.

Překážky jakého typu jste musel překonávat?
S nápadem založit festival jsem šel rovnou za tehdejším starostou a dobře si vzpomínám na situaci, kdy jsem byl předvolán na zasedání zastupitelstva, kde jsem měl obhájit žádost o získání finanční podpory ze strany města, a musel jsem zodpovídat smršť nejrůznějších dotazů. S jedním – bylo to spíš konstatování než dotaz – se zvedl jeden komunistický zastupitel a řekl, že by se musel stydět, kdyby měl podporovat festival duchovní hudby, a že prý ať ty peníze raději dají na nové zábradlí ve městě. Takže takhle bezprostředně jsem byl konfrontován s malostí a uvažováním lidí, kteří tady ve městě samozřejmě jsou dodnes, a v tomto ohledu je to opravdu běh na dlouhou trať. Podle mě je to otázka ještě jedné nebo dvou generací, než se to – snad – vyčistí.

Odkud čerpáte sílu?
Sílu mi dává především to, že to, co dělám, neskutečně miluju. Muzika je můj život a moje energie. Když připravuji festival, jsem mezi lidmi – a musím říct, že lidé, kteří podporují festival, se stali naší rodinou, takže vlastně jsem s lidmi pozitivně smýšlejícími, což je samo o sobě nabíjející. Dokud nenastala nešťastná doba covidová, absolvoval jsem všechny schůzky osobně. Máme více než 130 partnerů a je pro nás dost charakteristické, že naši partneři jsou zároveň i posluchači koncertů. Podpoří nás dle svých možností a pak s námi festival prožívají. Ne že bych neměl krizové okamžiky. Je to taková pravidelná křivka, během níž padnu i dost nízko a kladu si otázky, jestli to ještě má smysl a jestli to tady – a to neříkám s nadsázkou – ještě zvládnu, protože ten region opravdu není jednoduchý a není to jako ve větších centrech, která ten komunikativní kontakt nabízejí v mnohem větší míře. To mi tu hodně chybí. Pak ale začne festival a s ním přijde obrovská dávka nadšení a rázem je kde energii čerpat. Proto to vlastně člověk dělá. Nejen že si užijete koncerty samotné, ale úplně nejkrásnější jsou reakce lidí, kteří na ty koncerty přijdou. A kromě toho je tu ta prozaická věc, že když už něco děláte dvacet let, přechází to nadšení skoro v poslání. Je to čtvrtina průměrného lidského života, takže když už do toho bylo nainvestováno tolik energie, má asi smysl v tom pokračovat. Jednoznačně tím největším úkolem teď je předat to další generaci, aby to mohlo fungovat dál.

Co vás osobně přivedlo do České Lípy?
Přistěhoval jsem se sem s rodiči, když mi bylo asi pět let. Do té doby jsme žili v Moravské Třebové a mě mrzelo, že jsme tam nezůstali, protože dodnes kdykoliv tam přijedu, je mi tam hezky.

Ale na studia jste šel do Prahy a nějakou dobu jste v ní žil. Nelákalo vás – aktivního, kreativního, iniciativního muzikanta – zůstat ve velkém světě?
To je samozřejmě otázka. Hodně záleží na tom, v jaké životní fázi vás ta Praha zastihne. Mě zastihla v době, kdy mě to táhlo do České Lípy. Založil jsem tam festival, který, to je pravda, jsem mohl v podstatě dělat i z Prahy, ale pak přišel rok 2003 a já jsem se – spíš z mladické nerozvážnosti než z nějakého vášnivého popudu – přihlásil do výběrového řízení na ředitele Kulturního domu v České Lípě. Uspěl jsem a pak už byl ten závazek jasně definován. Všechno se to tak nějak nasměrovalo. Ale nebyla to jednoduchá léta, protože jsem byl ještě hodně dlouhou řadu let stálým členem Scholy Gregoriany Pragensis, od roku 2004 jsem dokonce převzal její kompletní management a bylo to velmi náročné. Schola v té době dělala 70–100 koncertů v Čechách i po celé Evropě.

Nesehrálo v tom roli také to, že jste v České Lípě založil rodinu?
To tedy!

V současné době hudbu aktivně provozujete jako člen vokálního dua Kchun. Co znamená váš muzikantský život pro ten manažerský a vice versa?
Považuji to za velké obohacení, protože se na provozování hudby dokážu podívat z obou břehů. V minulosti jsem se o to několikrát opřel. Jako pořadatel vím, co potřebuje muzikant k tomu, aby byl jeho výkon co nejlepší, aby se cítil dobře, a jak i zdánlivé detaily přispívají k dokonalosti prožitku a zážitku nejen pro muzikanta a pořadatele, ale primárně pro posluchače. Pokud jde o úhel pohledu aktivního zpěváka – vnímal jsem to tak už ve Schole a stále jsem přesvědčený o tom, že nejlépe jsem schopen to, co děláme, prodat já sám. Jde především o předání emoce. O sdílení. A to za vás žádný jiný hudební manažer neudělá lépe než vy sama. Jsem rád, že si dokážu naše koncerty zajišťovat, a nesmírně mi to pomáhá v obou směrech. Primárně se pořád cítím být muzikantem, nikoliv manažerem. V manažerském světě bych byl polovičatý. Hudební svět – to, že aktivně zpívám – mi dává rovnováhu, abych si zachoval zdravý rozum a aby mě bytí těšilo. Dostal jsem dar, který by bylo škoda nepoužívat a nepředávat dál. A byl za tím vlastně i podnět mého kolegy Marka Šulce, s nímž jsem duo založil. Oba jsme odešli ze Scholy v průběhu tří let a cítili jsme potřebu dál tvořit. Máme k sobě blízko lidsky i pěvecky, dokážeme zapomenout na to, že jsme dvěma sólovými hlasy, jsme a chceme být spolu v jednom, a to je cenné.

Proč jste odešel ze Scholy?
Protože jsem byl ve Schole 21 let a měl jsem pocit, že dozrála doba ke změně. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě a dozrával jsem k němu několik let. Rozrůstala se nám rodina, rozrůstal se festival. Uvědomil jsem si, že člověk nemůže dělat všechno, a aby něco dělal pořádně a mělo to smysl, musí se tomu věnovat stoprocentně. Má úvaha se ubírala směrem, že když už jsem toho tolik nainvestoval do Lípy Musicy, musím Lípu Musicu zase o něco posunout, takže zvítězila Lípa Musica. Ale kdyby nebylo Scholy Gregoriany Pragensis a Davida Ebena a vůbec kontaktu s nezapomenutelnou rodinou Ebenů, nebyl bych takový, jaký jsem, a tam, kde jsem. Jsem za to vděčný a byla to nádherná etapa.

Lípa Musica má svá specifika – je to regionální festival, rozprostřený do mnoha lokalit včetně německých měst. Když zanikl festival Mitte Europa, který měl podobnou koncepci, ulevilo se vám nebo jste si nekonkurovali?
Festival Mitte Europa měl tradici a když zanikne tradice, je to smutné. Sám jsem na něm jako umělec několikrát vystupoval, a když skončil, bylo mi to líto. Všechno stojí a padá s lidmi. Je zapotřebí nesmírné úsilí, aby to člověk byl s to táhnout dál, a dokázal jsem si představit, že v kombinaci se starostmi ohledně financování to může být už tak stresující prostředí, že to někteří kolegové prostě neustojí. Fungovali jsme v pohodě vedle sebe, Mitte Europa byl festival, který cílil do jiného prostředí než my. V jisté době, když jsem usiloval o získání finančních prostředků ze strany Saského státu nebo v Německu, jsem slýchal, ano, ale už je tady přece Mitte Europa. Takže v tomto ohledu jsme byli oproti nim nováčci nebo festival, který se teprve zapisuje, nicméně myslím si, že je vždycky velká škoda, když něco takového skončí.

Do akčního rádia festivalu máte zahrnut i kraj Srbské Lužice – letos koncerty v Oybinu a v Žitavě. Jsou etnická specifika regionu součástí dramaturgické koncepce Lípy Musicy?
Jsme si této okolnosti velice vědomi a máme navázána hezká partnerství, až přátelství. Před třemi roky se Lužičtí Srbové u nás představili se Srbským národním souborem z Budyšína/Bautzenu. V loňském roce mělo být na závěrečném koncertu uvedeno oratorium lužickosrbského skladatele Korly Kocora – zase ve spolupráci s umělci včetně paní dirigentky z Bautzenu. Bohužel z pochopitelných důvodů se to neuskutečnilo, doufejme, že do budoucna se nám podaří k této ideji vrátit. Víme o sobě, jsme v kontaktu a je úžasné, že se daří tu tradici uchovávat.

Loni jste většinu koncertů ještě stihli, nekonaly se – počítám-li dobře – poslední tři. Co za zkušenost vám přinesla doba covidová?
Obrovskou, úžasnou. Zrovna jsem se nacházel v životní etapě, ve které jsem si říkal, že musím hledat nové směry a nové podněty k tomu, abychom neuvízli v zajetých kolejích. Po devatenácti letech už hledáte nějakou vnitřní motivaci a zároveň si uvědomujete, že to je přesně ten moment, kdy by se mělo něco stát v tom smyslu, aby to bylo pořád atraktivní pro posluchače. Aby z toho nebyla už jenom nějaká série koncertů… To se často festivalům stává: ztratí ten drive nebo myšlenku a už to jede jen z podstaty. A samozřejmě nejen festivalům, ale i muzikantům a obecně každému v životě. Takže pro mě samozřejmě byla ta první informace tak, jak jsme to prožívali všichni – šok. Potom neochota nebo neschopnost uvěřit, že by nám něco takového mohlo vstoupit do života a trvat tak dlouho. Stalo se. Takže mi zhruba čtyři dny trvalo, než jsem se nadechl a uvědomil si, co se děje, a pak mi svitlo, že přichází nový čas. Nová doba. A že lidé, kteří nebudou pružní a nebudou přemýšlet a hledat nové cesty, budou mít jistý hendikep. Takže jsem to přivítal jako obrovský dar – pro improvizaci a pro zamyšlení. Myslím, že každý vnímavý člověk cítil, že je něco ve vzduchu, že není donekonečna možné brát jako samozřejmost hojnost, která nás všude obklopovala a obklopuje, hnát všechno pořád dál a dál, do extrému. Přijal jsem to jako vnitřní duchovní výzvu. Jako naději pro nás všechny postavit si život na nějakých lepších základech a hodnotách a s tím jsem také pracoval v rámci festivalu. Bylo jasné, že festival nemůže proběhnout v podobě, v jaké jsme ho měli navržený, a bylo nám to nesmírně líto, protože zrovna ten ročník měl přivést na zahajovací koncert Christinu Pluhar a Arpeggiatu, což je ansámbl, o kterém jsme snili a dlouho jsme na něj šetřili. Ale nebylo to zkrátka možné uskutečnit, takže jsme pochopili, že přichází doba, kdy je potřeba podpořit české muzikanty, a zaměřili jsme se na české prostředí. A teď, před startem 20. ročníku musím říci, že už jsem unavený z té věčné nejistoty a moc bych si přál, aby se situace stabilizovala a aby bylo možné, i když třeba jen v nějaké omezené formě, život už nevypínat. Myslím, že to vnímáme všichni stejně: ano, streamování je jistá záchrana, ale rozhodně nikoliv prostředek pro to, abychom takhle fungovali standardně.

Zahajovací koncert festivalu Lípa Musica je 11. září – ale 27. srpna už uvádíte „Prolog“ k festivalu, vystoupení zmíněného dua Kchun v Oybinu, a 4. září koncert Pavel Haas Quartetu v České Lípě… Další prolog?
Říkáme tomu narozeninové gala a nadělili jsme si ho nejen sobě, ale i lidem a kulturní společnosti vůbec. Je to naprosto unikátní záležitost. Už dlouho jsme si v dramaturgické radě přáli mít něco napsaného festivalu na míru. A Pavel Haas Quartet, náš umělecký garant, nás propojil s úžasnou dámou ze Slovenska, skladatelkou Lubicí Čechovskou, která se „naladila“ na naši strunu a jali jsme se hledat téma. Nejdřív se skloňovali různí svatí, kteří jsou spojeni s naším regionem, například Zdislava, ale to nám přišlo příliš prvoplánové a spousta skladeb na toto téma už existuje. Co takhle sáhnout po tématu, které nás všechny ovlivnilo a nepřímo se nás všech dotýká, a to jsou Sudety? Je to charakteristické pro naše prostředí, protože o tom nejen víme, ale žijeme to. Dlouho jsme si mysleli, že i název bude Sudety, ale nakonec jsme se rozhodli pro mnohem méně provokativní a zároveň více vypovídající titul: Domov. Heimat. Titul nadčasový, domov Němců, domov náš, domov společný. Oslovili jsme historika Tomáše Cidlinu, který napsal několik knížek o tom, co se tady dělo v době války a v době poválečné. On zrovna v té době sepisoval paměti paní, s níž ještě stihl mluvit a která byla jako děvčátko z České Lípy odsunuta. A já na to, to je přesně ono, jen to musíme napsat tak, abychom nikoho nehodnotili, abychom zkrátka jenom konstatovali nějakou skutečnost, která se stala, jako historickou, doložitelnou věc. Skutečnost toho prožitku v té době. Ti lidé za to nemohli, museli prostě prožít to, co jim život přinesl. A vzniklo nádherné libreto, které má čtyři části a dotýká se Sudet v širším kontextu. První část se jmenuje Šumava. Pak jsou Severní Čechy, vyprávění o Labi jako o symbolu rozvoje tamní společnosti a průmyslu. Třetí část je nejemotivnější, jmenuje se Luž a je to vyprávění z pohledu děvčátka, které se večer dozvědělo, že ráno odcházejí a že si musí vzít všechno s sebou. A ptá se rodičů, co se děje, proč musíme odcházet, proč tu musím nechat své přátele, vždyť jsme tady doma, a nedostává odpovědi. Čtvrtá část, Kus domova, je jakoby smířením: „Přijímám tě, krajino sedmibolestná, přijímám tvé dědictví. Spící něžně v borůvčí, povstaň a mluv ke mně jazykem prastarým.“ Snem Pavel Haas Quartetu bylo realizovat někdy společný projekt s Martinů Voices, touto kantátou se to naplnilo. Máme z toho obrovskou radost, jsem přesvědčený, že to bude mimořádný večer. Je na něj pozvána spousta diplomatů, zástupců české i saské vlády, zástupců Česko-německého fondu budoucnosti, tak se těším, že to bude přínos do našeho česko-německého dialogu, který se tady snažíme už deset let – od té doby, co Lípa Musica přesahuje i do Německa – vést.

Jakých proměn doznala dramaturgie 20. ročníku vzhledem k okolnostem? Co jste museli oželet?
Neoželeli jsme vůbec nic. Podpořeni vnitřní radostí jsme se rozhodli, že připravíme festival tak, jak se sluší a patří ke dvacátým narozeninám. Dokonce už máme program i se zahraničními hvězdami a naplánovány koncerty v Německu. Samozřejmě máme zarezervovány náhradní varianty, kdyby to v Německu nešlo. Vydali jsme publikaci „Cestou hudby“, je to retrospektiva dvaceti let festivalu. Je plná krásných velkoformátových fotografií z historie, ale to nejcennější na ní je, že jsou tam vloženy vzpomínky na nejúžasnější chvíle s mnoha významnými osobnostmi nebo přáteli. Takže například krásný rozhovor, který nám na prvním ročníku festivalu poskytl Petr Eben. Mluvil nadčasově o spoustě věcí v lidském životě, které jsou dnes ještě mnohem víc platné, než když je v tom roce 2000 formuloval. Jsou tam nádherné vzpomínky na setkání s buddhistickými mnichy, je tam krásná vzpomínka na patera Angela Waldsteina.

Dvacet koncertů na osmnácti místech, to je letošní ročník festivalu Lípa Musica. Vím, že chtít po pořadateli, aby vybral jeden highlight, je jako ptát se matky mnoha dětí, které z nich má nejradši, ale přesto…
Je tam ještě jeden „zářez“, na který jsem pyšný. Bude to také unikátní záležitost, tak trochu vybočuje z řady koncertů klasického střihu, nicméně naprosto zapadá do našeho dramaturgického záměru. Miluju kontratenoristu Andrease Scholla. Takže samozřejmě sleduji jeho aktivity, a když jsem v době korony brouzdal na Spotify, zjistil jsem, že před lety natočil hudbu italského skladatele Marca Rosana. Mimo jiné Stabat mater pro kontratenor a orchestr. Nádherná muzika, poslechněte si to. Autora jsem si neověřoval, myslel jsem si, že to je barokní skladatel – ale on je soudobý! Ta hudba mi nešla z hlavy a poslal jsem ji našemu kamarádovi Ondřeji Vinklátovi, držiteli dvou cen Thálie, který má skupinu Dekkadancers a už léta s ním vyjednáváme účast na festivalu. Dosud to nešlo, protože byl sólistou baletu Národního Divadla, a tím pádem nemohl svobodně rozhodovat o svém čase, ale teď se to povedlo, protože z ND odešel. Okamžitě se pro tuto hudbu také nadchnul a vznikla nová choreografie, která je přímo pro Lípu Musicu. Ve světové premiéře ji uvedeme v děčínském divadle a rozhodli jsme se přidat ještě jedno provedení v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Marca Rosana jsme kontaktovali, měl velkou radost, že se něco takového děje, byl dokonce ochoten dokomponovat nám elektronické předěly, aby tam byla energičtější místa pro tanec, a na obě představení přijede a zúčastní se i besedy o tom, jak celý projekt vznikal. To mě těší nejvíc ze všeho – že se nám daří vnášet do festivalu nové impulzy a nové věci, které pak často ostatní festivaly – i ty velké, jimž nesaháme ani po paty – od nás přebírají. Znáte to sama – rybník českých festivalů je malý a na všech se pořád točí kolečko těch stejných muzikantů. Dá se to pochopit, ale o to cennější je, když pak vznikne něco takového, úplně nového. A pro nás – veliká radost.
Děkujeme za rozhovor!