Martin Prokeš: Když něco děláte dvacet let, je to už vlastně poslání

Lípa Musica byl na samém počátku festival duchovní hudby. Řekla bych, že iniciovat akci se spirituálním rozměrem v prostředí do hloubky bytostně zasaženém válečnými a poválečnými událostmi. Dodnes to tam je patrné v kontaktu s duchem krajiny nebo architektury – musela být docela odvaha. Oséval jste úhor? 
Mám-li být zcela upřímný, úplné pole neorané to nebylo. Je potřeba uvědomit si, že za totality se o hudební kultivaci a vybudování jistého společensko-kulturního zázemí v regionech hodně zasloužily kruhy přátel hudby a v České Lípě existovala více než čtyřicetiletá tradice KPH. Kromě toho zde v porevoluční době působil pan Josef Zadina a pořádal koncerty, které byly do té doby ve městě nebývalé, a sice koncerty duchovní hudby v chrámech. Dokonce z vyprávění vím, že kostel Narození Panny Marie zvelebili svépomocí přímo členové jeho sboru: vyčistili ho, uvnitř všechno znovu natřeli a udělali z něho zase důstojný duchovní prostor. Mě ale k založení festivalu podnítilo mé tehdy už více než desetileté působení v ansámblech Pražští madrigalisté a Schola Gregoriana Pragensis, kde jsem byl s duchovním rozměrem v kontaktu neustále a měl jsem možnost vystupovat ve významných duchovních centrech Evropy, což byla zkušenost naprosto unikátní a nepřenosná. Na škole se to nenaučíte, to prostě nasajete, a jste-li trochu vnímavá, tak najednou jste o něco obohacena. A prostředí České Lípy? Myslím, že to vnímáte autenticky. Je to krajina, kterou opustili lidé, kteří ji tvořili stovky let, krajina prolitá bolestí a slzami. Všechny architektonické krásy, které tady v regionu jsou – a litoměřická diecéze je obrovská, takže je to v České republice jedna z nejbohatších diecézí na sakrální památky vůbec – jsou historické skvosty a je to dědictví našich předků, kteří to tu obývali stovky let. Němci společně s Čechy. Takže je potřeba položit si otázku, co za lidi sem přišlo po druhé světové válce, a historické prameny jasně dokazují, že to nebyla společenská elita. Spíše pravý opak. Přišli sem proto, že je sem někdo poslal, mnohdy i za trest, nejednou to tu vnímali jako nějakou výspu republiky, kde se začínalo budovat znovu od píky. Nedaleko byly uranové doly, což bylo svým způsobem štěstí, protože to znamenalo pracovní příležitosti, ale z hlediska společenského rozvoje nebo kultivovanosti regionu to byla spíš smůla. Široko daleko jsme tu neměli vysokou školu. A toto všechno definuje mentální úroveň města. V roce 2000 jsme zasazovali semínko do regionu, kde už sice něco zasazeného bylo, ale zároveň si nikdo neuměl představit, že by tady mohl vzniknout festival duchovní hudby, že by tu mohl působit nějak pozitivně a že by ho někdo vůbec přijal. Ani nejkultivovanější lidé v České Lípě mu nedávali příliš velkou naději a šanci, že by něco takového mohlo fungovat.

Překážky jakého typu jste musel překonávat?
S nápadem založit festival jsem šel rovnou za tehdejším starostou a dobře si vzpomínám na situaci, kdy jsem byl předvolán na zasedání zastupitelstva, kde jsem měl obhájit žádost o získání finanční podpory ze strany města, a musel jsem zodpovídat smršť nejrůznějších dotazů. S jedním – bylo to spíš konstatování než dotaz – se zvedl jeden komunistický zastupitel a řekl, že by se musel stydět, kdyby měl podporovat festival duchovní hudby, a že prý ať ty peníze raději dají na nové zábradlí ve městě. Takže takhle bezprostředně jsem byl konfrontován s malostí a uvažováním lidí, kteří tady ve městě samozřejmě jsou dodnes, a v tomto ohledu je to opravdu běh na dlouhou trať. Podle mě je to otázka ještě jedné nebo dvou generací, než se to – snad – vyčistí.

Odkud čerpáte sílu?
Sílu mi dává především to, že to, co dělám, neskutečně miluju. Muzika je můj život a moje energie. Když připravuji festival, jsem mezi lidmi – a musím říct, že lidé, kteří podporují festival, se stali naší rodinou, takže vlastně jsem s lidmi pozitivně smýšlejícími, což je samo o sobě nabíjející. Dokud nenastala nešťastná doba covidová, absolvoval jsem všechny schůzky osobně. Máme více než 130 partnerů a je pro nás dost charakteristické, že naši partneři jsou zároveň i posluchači koncertů. Podpoří nás dle svých možností a pak s námi festival prožívají. Ne že bych neměl krizové okamžiky. Je to taková pravidelná křivka, během níž padnu i dost nízko a kladu si otázky, jestli to ještě má smysl a jestli to tady – a to neříkám s nadsázkou – ještě zvládnu, protože ten region opravdu není jednoduchý a není to jako ve větších centrech, která ten komunikativní kontakt nabízejí v mnohem větší míře. To mi tu hodně chybí. Pak ale začne festival a s ním přijde obrovská dávka nadšení a rázem je kde energii čerpat. Proto to vlastně člověk dělá. Nejen že si užijete koncerty samotné, ale úplně nejkrásnější jsou reakce lidí, kteří na ty koncerty přijdou. A kromě toho je tu ta prozaická věc, že když už něco děláte dvacet let, přechází to nadšení skoro v poslání. Je to čtvrtina průměrného lidského života, takže když už do toho bylo nainvestováno tolik energie, má asi smysl v tom pokračovat. Jednoznačně tím největším úkolem teď je předat to další generaci, aby to mohlo fungovat dál.

Co vás osobně přivedlo do České Lípy?
Přistěhoval jsem se sem s rodiči, když mi bylo asi pět let. Do té doby jsme žili v Moravské Třebové a mě mrzelo, že jsme tam nezůstali, protože dodnes kdykoliv tam přijedu, je mi tam hezky.