Martin Štolba: Srdcem i hlavou!

 

Mimo vaši domovskou scénu v Olomouci se s vámi setkáváme v dalších divadlech po celé republice, často absolvujete dlouhé přejezdy… Co vás vede k tomu, že akceptujete nabídky na hostování i ze vzdálených divadel?

Každé hostování je pro mě neocenitelná zkušenost a skvělá příležitost poznat nová díla, nové lidi, kteří formují a obohacují můj pohled nejen na divadlo, ale i na svět. Měl jsem možnost se setkat se spoustou úžasných kolegů, se kterými jsem lidsky souzněl a stali se z nás přátelé. Je to zároveň možnost objevit a podílet se na ojedinělých projektech, s nimiž bych se v profesionálním životě patrně nikdy nesetkal. Další aspekt je samozřejmě i ekonomický. Živit se v dnešní době divadlem je opravdu krásný, ale tvrdý chléb. Dlouhé a vyčerpávající přejezdy jsou daní tomuto povolání.

Pokud vím, vaše cesta k dráze profesionálního pěvce nebyla přímá… můžete říci, jak se vám jako zpěvákovi vyplatila praxe hráče na baskytaru?

K opernímu zpěvu jsem se vlastně dostal úplnou oklikou. Od dětství jsem hrál skoro jedenáct let na trubku a až kolem sedmnácti jsem začal hrát na baskytaru v jedné skupině při základní umělecké škole a zkoušel jsem do toho i zpívat. Překvapilo mě, jak je těžké současně hrát i zpívat. Buď to odnesl prstoklad, nebo intonace. A tak jsem začal chodit na zpěv, abych tenhle dualismus eliminoval. A dostal jsem se od big beatu k opeře. Samotná zkušenost s hrou na nástroj (až na jednu roli, v níž se hrálo na trubku) mi nebyla moc platná. Kéž bych se radši – tak jako moji sourozenci – věnoval klavíru, ten se zpěvákům opravdu hodí…

Jak jste si začal vytvářet přehled o pěveckém repertoáru pro svůj hlasový obor – bylo to během studií nebo spíše až v profesionálním provozu?

Na univerzitu do Ostravy jsem šel po stavební průmyslovce. Byl jsem téměř nepopsaný list. Měl jsem ale neuvěřitelné štěstí na pedagogy zpěvu. Vložili do mě mnoho energie a trpělivosti a já jsem jim za to nesmírně vděčný. To hlavní směřování mi dali oni, no a pak divadlo je obrovská škola.

Nutí vás současná praxe k občasným nebo pravidelným krokům mimo hlasový obor? Co vše u vás rozhoduje otázku, jestli tu či onu nabídku přijmout?

Moje angažmá je v repertoárovém divadle, takže se každý musí, do jisté míry a podle svých možností, přizpůsobit provozu divadla. Například v operetách, až na světlé výjimky (Netopýr a podobně), většinou neexistuje baryton. Bývá tam vyšší a nižší tenor. A i když ten nižší tenor tessiturou odpovídá barytonu, tak polohově zůstává stále tenorem a člověk se s tím musí nějak popasovat.

Jedním z takových příkladů je i role v lidové hře Rudolfa Piskáčka Perly panny Serafínky na vaší domovské scéně, kterou jste ale ztvárnil před premiérou v Olomouci ještě v jiném divadle…

S rolí Toníčka v Perlách panny Serafínky jsem se poprvé setkal ve Slezském divadle Opava. Když jsem se začal s rolí seznamovat, tak jsem zaslechl názory, že je to „jen“ taková lidová operetka, že to není nic složitého. Můžu říct, že jsem se do té doby s ničím tak nenadřel. Bagatelizovat žánr bývá vždy ošemetné. Opereta je mnohdy náročnější než opera, právě proto, aby působila lehkostí.

A jedná se opravdu o operetní roli? Čím je specifická a jaké nové zkušenosti vám přinesla?

Je to komplexně fyzicky, pohybově a herecky náročný žánr. Člověk většinou zpívá a tančí zároveň a k tomu spousta textu. U mladokomiků zvlášť.

Vedle toho ztvárňujete řadu rolí jiného operetního repertoáru (Netopýr, Hraběnka Marica, Pařížský život…), jak jste tuto sféru objevoval?

Moje seznámení s operetou proběhlo poprvé v roce 2008. Tehdy jsem přijal nabídku angažmá souboru operety v Ostravě. Byla to pro mě obrovská škola, hlavně co se týče hraní a mluveného slova. Do té doby jsem zpíval pouze operu. Mnoho kolegů byli činoherci a hodně jsem se od nich naučil.

Přijímal jste specifika operetní literatury bez výhrad nebo jste k ní musel zpočátku hledat vlastní cestu?

Pravdou je, že jsem si k tomu stylu divadla chvilku cestu hledal. Povahou jsem spíš introvertní tragéd a to v operetě moc neobstojí. Musel jsem na tom hodně pracovat a teď už občas bývám i veselý. Ani obsahově nebývají operety nijak závažné a o to větší dřina je bavit obecenstvo. Naturelem ale víc tíhnu k opeře.

Na vaší domovské scéně účinkujete v širokém žánrovém rozpětí, je třeba si vypěstovat specifické schopnosti, aby umělec byl schopen tyto rychlé střihy zvládat?

Mám rád nové výzvy a pestrost charakterů rolí je vždy zábavnější než zaškatulkování „milovník“ nebo „padouch“. Na každou roli musí být patřičná příprava, a to i po premiéře. Jste prostě někdo úplně jiný v úplně jiném prostředí a vaše jednání vychází z okolností děje. Člověk se musí do toho ponořit srdcem, ale i hlavou.

Podívejme se na dvě operní představení, ve kterých v Olomouci aktuálně účinkujete – Řecké pašije Bohuslava Martinů a Verdiho raná opera Ernani, díla, která reprezentují zcela odlišné hudební světy. Co na nich považujete za nejsilnější momenty?

Obě díla mají společné prvky v syrovosti příběhu, ale zpracování je zcela odlišné. Když vynechám hudební stránku, tak Pašije jsou více symbolické. Přece jen mají určité poselství, a tak jsou zpracovány v alegorických obrazech. Nejsilnější moment v Pašijích je demonstrace zápasu lidské zloby a milosrdenství. Ernani je příběh o vášni, lásce a cti, a tak je vyprávěn více zemitě až pudově. Strhující je právě autorova schopnost vystavět drama.

Kde naopak vidíte jejich případné problematické stránky? Ať už jde o díla samotná, nebo o jejich konkrétní ztvárnění, máte-li třeba možnost v případě Řeckých pašijí porovnat několik různých inscenací…

Řecké pašije jsem měl možnost nastudovat podruhé, avšak poprvé to bylo v londýnské verzi v Brně v Poutneyho režii. Tato verze je mnohem dramatičtější. Příběh byl převyprávěn v celé své drsnosti a nahotě. To představení bylo neopakovatelné. Druhá, curyšská verze, kterou uvádíme v Olomouci, je víc prokomponovaná. Důraz byl kladen více na hudební stránku a na větší monumentalitu sboru. Proto je zpracování v Olomouci posunuto do filozofické roviny. Nejdůležitější je poselství. Jsou to spíš dvě různé opery než dvě různé verze. No a Ernaniho jsem nastudoval poprvé, možnost srovnání tedy nemám. Nicméně tato opera je u nás v Moravském divadle v Olomouci zpracovaná netradičně a lidská grotesknost je přímo převedena do klaunského prostředí. Hrdinské árie tak vyznívají před tváří smrti směšně, jako celé to lidské hemžení.

Na jaře vás čeká premiéra Donizettiho Dona Pasqualeho. Na případné dojmy a hodnocení této produkce si ještě počkáme, už teď ale víme, že se v Olomouci bude hrát v českém překladu…

Osobě raději studuji dílo v originálním jazyce. Ve všech divadlech máme titulkovací zařízení a u vysoko položených hlasů se musí vynaložit mnohem více energie na srozumitelnost textu, když se zpívá v češtině. Dokonce i některé české opery se vyplatí uvádět s titulky, třeba u Leoše Janáčka. V dramatických pasážích jde více hlasů přes sebe a každý má jiný text. Na druhou stranu chápu, že u některých děl, kde jsou například dlouhé recitativy či plochy mluveného slova, je lepší použít překlad. To je příklad Offenbachovy operety Pařížský život, kterou hrajeme v Plzni. Vytratí se ale kouzlo a barva jazyka. Opera zpívaná v češtině se zase lépe pamatuje.

Pravidelně hostujete v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Před časem jsme vás tam viděli jako Prince Miroslava v opeře Zakletý princ Vojtěcha Hřímalého, nyní ztvárňujete dvojroli Kocoura a Hodin v opeře Maurice Ravela Dítě a kouzla. Zatím všichni z vašich kolegů z této inscenace, s nimiž jsem měl možnost mluvit, si velmi pochvalovali přístup režijního tandemu SKUTR jako nesmírně empatický, pohotový, vstřícný dětskému divákovi a zároveň i divákům dospělým, kteří zde dostali šanci si uvědomit, co všechno je pro děti důležité, co je trápí, čím žijí…

Obě tato představení jsou naprosto úžasná. Vlastně byla, protože Zakletý princ se již bohužel nehraje. Tato opera byla znovuobjevena panem dirigentem Janem Bubákem a představení mělo obrovské kouzlo hudebně i režijně. Osobně jsem hudbu Vojtěcha Hřímalého neznal, tak to bylo objevné i pro mě. No a Dítě a kouzla je prostě nádherné představení. Úžasná scéna, kostýmy, režie a fantastická hudba. Znovu jsem se v některých pocitech vrátil do dětství a za to duu SKUTR moc děkuji. Tohle dokáže jen divadlo!

Opera Dítě a kouzla je charakteristická mimo jiné rychlými změnami nálady a situací, tak, jak je to pro dětský svět typické. Co to znamená pro interprety, zvyklé na rozsáhlé operní árie s recitativy a dlouhými plochami ansámblů?

Když jsem poprvé prolistoval noty Dítěte, tak jsem si řekl: „Nojo, toho není moc, to bude v pohodě“. To jsem se tedy mýlil. Především part Hodin je nesmírně složitý na měnící se rytmus a naučit se to dalo opravdu velkou práci. A hlavně se nesmí udělat nikde chyba, jinak se až do konce výstupu už nechytnete.

V Divadle J. K. Tyla v Plzni jste se na podzim 2017 představil jako radní Prokop Pokorný v opeře Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba. Vaše postava s kantorem Rybou přijde do kontaktu několikrát; osobně za nejvýmluvnější scénu považuji chvíli, kdy přichází Rybovi nabídnout „kšeft“ – vyzve ho, aby mu za slušný honorář s dalšími muzikanty přišel zahrát na svatbu. Ryba odmítne s tím, že jeho úkolem je pěstovat uměleckou hudbu na vysoké úrovni, a Pokorný se mu sprostě vysměje do očí… Podle vaší kreace v této roli – i v této konkrétní situaci – bych radního nazval nadutým, omezeným a bohorovným tupcem ve veřejné funkci…

Opera Jakub Jan Ryba je pro mě naprostým zjevením, podobně jako Pád Antikrista Viktora Ullmanna, kterého jsme uváděli v Olomouci. Je neuvěřitelné, že se takovéto jedinečné opery vůbec podaří prosadit do dramaturgického plánu a uskutečnit. Musí za tím být nesmírné úsilí a jsem šťastný, když se na podobných představeních mužů podílet.

Roli Pokorného si moc užívám. Je to primitivní, prospěchářský alkoholik bez sebemenší špetky empatie a soucitu. Nebo jak by řekl pan Werich: “Je to prostě blbec.” Při studiu takové role člověk nemusí vymýšlet složité psychologické konstrukce. Hraji zlého, omezeného primitiva. To se hraje samo. Nejlepší přípravou by samozřejmě bylo absolvování rozsáhlé lobotomie s následným dvouměsíčním intenzivním alkoholovým workshopem. Obávám se však, že bych pak už nespočítal hudební pauzy a nevyznal se v poměrně složité struktuře partitury. Tak jsem se do toho prostě „jen“ snažil vcítit…

Kde jste nacházel pro ztvárnění této role inspiraci – spíše v naší současnosti, nebo na základě historického povědomí, pramenů, zdrojů?

Myslím, že takoví lidé byli, jsou a budou. Nemusíme pátrat v historii. Potkáváme je každý den a mnohdy zastávají důležité posty. Jen doufám, že osobně jich v životě potkám co nejméně.

Jaká společenská atmosféra podle vás určovala život obyčejných lidí v době, v níž se příběh odehrává?

Ta společnost je výrazně elitářská a autoritativní. Proto je snadno pochopitelné Rybovo zoufalství a marnost.

Jako divák jsem velmi ocenil skutečnost, že silné momenty této opery nenajdeme zdaleka jen v primární linii Rybova života a jeho nerovného zápasu s vrchností, ale i ve vedlejších, epizodních rovinách, které ovšem dokonale kreslí představu o dobovém ovzduší. Třeba jako už zmíněný výstup radního Pokorného s Rybou. Kde jste nejpůsobivější okamžik nalezl vy?

Pro mě je nejsilnějším momentem opery hospodská scéna, kdy k podnapilému vojenskému vysloužilci Ulovcovi (který je podobnou postavou jako Pokorný) přijde jeho syn a prosí ho: “Tatínku, pojďte domů.” Ulovec ho začne surově bít holí… Ten kontrast anděla a zvířete mě vždy dostane. Navíc je umocněn tím, že to nevinné dítě hraje malý Francisco Alvarez Nava, který je silně podobný mému mladšímu synovi. Tak se ve mně vzbudí všechny rodičovské pudy a nejraději bych v tu chvíli na Ulovce skočil a rozsápal ho. Ale pak si řeknu, že je to jen jako a že taky hraji zlého. Ovšem ten moment je tak silný!

Vnímáte text libreta i hudbu v rovnováze?

Libreto Jaroslava Gillara podle Noci pastýřů Josefa Boučka je naprosto dokonalé a hudba ho celé umocňuje. Není tam jediné hluché místo. Hudebně je to samozřejmě velice složité na souhru a mnohdy jsme s tím velmi zápasili. Vždy jsem si vzpomněl, že podobné pocity měli zpěváci před sto lety, když studovali hudbu Leoše Janáčka.

Na závěr se vrátím k tomu, o čem jsme hovořili úvodem. Jste jedním z mnoha českých umělců, kteří vedle své domovské scény pravidelně hostují v divadlech po Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Jak vidíte situaci regionálních operních scén? Na čem podle vašich zkušeností závisí jejich úspěšnost?

Situace regionálních divadelních scén je velice různorodá. Mnoho z nich je dlouhodobě podfinancovaných. Odráží se to pak v náladě v souborech. Když divadlo kvůli financím snižuje stavy, ruší místa a herci a zpěváci mají nejistou pracovní perspektivu, pak se umění dělá těžce. Jsem rád, že v Olomouci město vychází divadlu vstříc a podporuje ho. Kultura je nositelem úrovně společnosti a dle mého názoru je důležitější vizitkou města než prvoligový klub čehokoliv. Ale je to zároveň i o lidech. Máme skvělého ředitele, super šéfa a výborné kolegy. V takovém prostředí se pracuje moc dobře. Vůbec jsem rád za to štěstí, že můžu dělat práci, co mě baví a naplňuje. Že když osud, tak jako v Labyrintu světa a ráji srdce, rozdával kartičky, mně dal kartičku, kde bylo napsáno: “Zpívej!”

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA
Martin Štolba pochází z Dobrušky. Je absolventem Ostravské univerzity – obor operní zpěv, kde studoval u profesora Michaela Kozelského. Ve studiu dále pokračoval u profesorky Vlasty Hudecové a profesora Ivana Kusnjera. V roce 2008 nastoupil jako sólista operety Národního divadla moravskoslezského Ostrava. Ztvárnil tu mimo jiné: Kornelia v Hello, Dolly!, Dr. Falkeho v Netopýrovi, Vévodu z Buckinghamu ve Třech mušketýrech, Phoeba ve Zvoníkovi u Matky Boží, Fernanda de Champlatreux v Mamzelle Nitouche nebo Peška Hlavně v Noci na Karlštejně. Od roku 2012 je sólistou opery Moravského divadla Olomouc, kde debutoval jako Ford ve Verdiho opeře Falstaff. V olomoucké opeře vystoupil mimo jiné i jako Figaro v Lazebníkovi sevillském, Papageno v Kouzelné flétně, Tomeš v Hubičce, Ping v Turandot nebo Schaunard v opeře La bohème.

Věnuje se také koncertní činnosti doma i v zahraničí. Představil se například na přehlídce hudby českých skladatelů v Londýně nebo na koncertním turné při Jeju Summer festivalu v Jižní Koreji. V srpnu 2009 byl hostem 10. mezinárodního hudebního festivalu Špilberk 2009 (Vypravěč v kantátě Antonína Dvořáka Svatební košile). Na mezinárodním festivalu Janáček Brno 2010 ztvárnil Přemysla ve světové premiéře Janáčkovy opery Šárka (v původní verzi z roku 1887), natáčené pro Český rozhlas. V roce 2012 se podílel na nahrávce Dvořákovy Armidy přenášené Českým rozhlasem Vltava do zemí Evropské unie, USA, Kanady a Japonska.

Jako host vystupuje v Národním divadle moravskoslezském Ostrava, Slezském divadle Opava, Jihočeském divadle České Budějovice, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Štátnom divadle Košice a Národním divadle Brno. Za mimořádné ztvárnění role Papagena v opeře Wolfganga Amadea Mozarta Kouzelná flétna byl vybrán odbornou porotou Herecké asociace do širší nominace Cen Thálie 2016 v kategorii Opera.

Mohlo by vás zajímat

• 

  Tadeáš Hoza: Univerzální zpěvák? Raději ne!
• 

  Miroslava Časarová: Punk, improvizace, Aida. A bagrová show
• 

  Lucie Hájková: Věřit svým instinktům!
• 

  Ivana Veberová: Divadlo je nejdokonalejší škola!
• 

  Dušan Růžička: Slovenská pěvecká škola? Hluboká tradice a žádné univerzální metody!
• 

  Jana Foff Tetourová: Cesta ke kněžně Isabelle vede přes mateřství!