Můj kolega a přítel Aleš Březina mě požádal, abych se každý měsíc zamyslel nad Bohuslavem Martinů. Velice rád uvažuji o věcech a lidech, kteří pro mě mnoho znamenají, a tak se jeví takovýto úkol jako nesmírně příjemný a navýsost přirozený. Můj vztah k Bohuslavu Martinů je takříkajíc „odvěký“ a určovaný sterými zkušenostmi posluchačskými i dirigentskými (a v dětském a studentském věku dokonce hráčskými).
Jen jedna okolnost se tu příčí. V okamžiku, kdy by se náleželo začít tak nějak od obecných premis, Martinů neleží na mém pracovním stole ani nefiguruje na programech mých bezprostředně nejbližších vystoupení. Píšu v operním domě (Finské národní opeře) v Helsinkách a připravuji se na večerní druhou reprízu Janáčkovy Její pastorkyně. V pátek 24. ledna jsme premiérovali fantastické ztvárnění tohoto mistrovského díla v koncepci režiséra Oliviera Tambosiho a v titulní roli zářila diva Karita Mattila, s kterou jsme – k mé nekonečné radosti – našli přátelský a sympatizující vztah. Janáček je mou neskonalou láskou, je však také téměř dokonalým protipólem Martinů. Nemnoho národů naší velikosti se může pyšnit dvěma skladateli tak odlišnými, a přitom v obou případech tak velkými. Možná že toto vědomí má být motivem v pozadí mých myšlenek…
Jak cestuji po celém světě a snažím se předávat dál pochodeň planoucí ohněm zanícení pro české skladatele, setkávám se jako každý Čech dříve či později jak u Janáčka, tak u Martinů s přirozeným limitem popularity – na rozdíl od Dvořáka a mnoha jeho děl a Smetany a jeho Mé vlasti (kterou si obecné posluchačstvo často plete s pouhou Vltavou či častěji „Moldau“) jsou Janáček a Martinů mnohde ještě stále „skladateli poučených“. První z nich má však tu výhodu, že definitivně proráží na poli dramatickém – a koneckonců se na něm sám zřejmě cítil nejpovolanějším. Byl (a je) to muž velkých životních příběhů a gest, přímé a nezjemňované cesty dovnitř lidského srdce. Muž ohromující a otřásající jistotami a poklidnou životní dřímotou. Jestli mají „běžní“ a „krotcí“ milovníci hudby s Janáčkem potíž, je to dost obvykle potíž s jeho přímočarou emocionální bezprostředností a drastičností.
Martinů je muž zcela jiného ražení. Je mi synonymem kultivovanosti. Rozuměl záchvěvům lidských srdcí neméně než Janáček, ale přistupoval k nim diskrétně. Snad to bylo předně vlastní jeho duši, avšak domnívám se, že neméně Martinů ctil takový přístup jako vytyčené umělecké krédo. Snad je klíčem k Martinů přesvědčení, že hudba (a umění) má člověka zjemňovat a činit ho ušlechtilejším. Nevyvádět ho z životních jistot, v nichž tkví, ale tyto jistoty noblesně (a velmi často také výrazně radostně a melancholicky) posunovat…
Je nám zapotřebí obou těchto pólů povah tvoření. Český hudební svět je bohatý na mužský i ženský princip. Oba tvůrci objímají svět uměním lásky – jen tu je to žhnoucí sálání ohně, tam hřejivé vlídné objetí. Tu svět strhujícího dramatu, neskonalé tragédie a burlesky, tam oáza fantazie, zvukového kouzla, plejády barev a tvarů a ryzí duchovnosti.
Oba však stáli pevnýma nohama v inspiraci svou rodnou zemí. Jeden se z ní vypínal, aby ji obohatil a přesáhl, druhý po ní toužil, protože v ní nemohl žít. Oba jí však byli naplněni a milovali ji.
Helsinky, 27. 1. 2014
www.jakubhrusa.com
www.martinu.cz
Jakub Hrůša, prezident International Martinů Circle, píše svoje glosy z popudu Institutu Bohuslava Martinů
Foto archiv
