Martinů a glosy Jakuba Hrůši (6)

Objevování Martinů v Japonsku?
Zpráva z Japonska: Myslím, že se situace začíná v dobré obracet. Aspoň jsem v tomto směru dnes zaznamenal dvě indicie. Absolvoval jsem několik rozhovorů zde v Tokiu, jejichž cílem bylo inzerovat a vysvětlovat některé z mých příštích českých programů tady a lákat na ně. Jeden žurnalista se mě v jednu chvíli v daném kontextu otázal:

„Rozumím tomu dobře, že když teď už stabilně v Japonsku uvádíte díla Bohuslava Martinů, nastal podle vás čas na to, abyste představil našemu publiku něco kvalitního, co v české hudbě přišlo po Martinů, jako je skladatel Kabeláč?“

Druhý novinář byl méně konkrétní, co se týká výsledků mé vlastní činnosti, avšak o to více mě potěšilo slyšet:

„Jak asi víte, japonští milovníci hudby dlouho preferovali výhradně hudbu typu Beethovena, Brahmse, Chopina či Rachmaninova. Pak se situace proměnila a v kurzu byli tvůrci jako Mahler a Strauss či Debussy a Ravel. Následoval i Janáček. Teď nastává čas pro nejnovější skladatele. Myslíte, že se mezi ně může zařadit i Martinů, kterého tu teď tak propagujete?“

Ponechávám stranou, že tu Martinů považují za „nejnovější“ skladatelskou generaci (bylo to beztak myšleno v nadsázce), a užívám si těchto malých milých plodů dnes již několikaletého úsilí. Dnes jsem s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem usilovně (ovšem nikterak „silově“) zkoušel Sukovy dvě „Pohádky“ – Pohádku z Radúze a Mahuleny a Pohádku léta. Ve dvou dnech jsme je dokázali připravit do podoby, za kterou se mohu umělecky stoprocentně postavit. Když jsem o obědové pauze, jinak vyplněné snahou na kameru popsat sílu Kabeláčova Mysteria času, v dirigentské šatně z reproduktoru, zachycujícího zvuky z pódia, slyšel znova a znova (a stále krásněji) opakované fráze Slepých hudců pro dva sólové anglické rohy (celá komorní sestava této subtilní, úchvatné věty velké hudební básně na vlastní návrh setrvala ve zkoušce předešlý den o dvacet minut déle, abychom si věc znova prošli) a předtím „čelil“ opakovaným dotazům na ty nejjemnější odstíny dynamiky ze strany orchestrálních hráčů, viděl, jak mnozí z nich sami z vlastní iniciativy zkoumají detaily partitury, aby lépe pochopili to jinak tak obtížné předivo hlasů, jak ochotně všichni pracují na vyvážení orchestrálního zvuku, polilo mě už poněkolikáté horko nekonečné vděčnosti a smysluplnosti takové dirigentské mise.

Ano, mohu to říct nejpřímočařeji, jak to vůbec jde: Miluju práci se „svým“ orchestrem v Japonsku. Zažil jsem tu chvíle na pódiu z nejkrásnějších – Berliozovu Fantastickou, Debussyho Moře, Straussovu Alpskou (ona a Berlioz jsou dokonce vydány vždy z jediného koncertu na CD), minulý týden své první (!) Svěcení jara; to vše mě naplňuje velkým zadostiučiněním a nadto neskutečně baví. Ale pak přijdou okamžiky tohoto zvláštního poslání kulturního „vyslanectví“. A já se nemohu ubránit dojetí, když vidím, jak se u těchto v té jiné hudbě více než zběhlých, a přesto skromných Japonců dostavuje nefalšovaný zájem o krásu Sukovy hudby (či jindy třeba právě hudby Martinů). Snad nejsou mé pocity hloupě sentimentální! … Řekl bych ale, že ne. Je to velký kus radosti, když mohu tohle vše prožívat…
Zasvěcení do Svěcení
Ale na poněkud lehčí notu (čtenář si to po tolika mých vážných sděleních více než zaslouží): To Svěcení minulý týden byl neskutečný zážitek. Předně jsem si nemohl přát lepší startovní pozici – s japonským smyslem pro rytmus a preciznost je pak Svěcení jara o několik úrovní snazší podnikání. Troufám si hereticky tvrdit, že by tady tuhle skladbu dokázali nějak zahrát i bez dirigenta. – Sluší se ovšem „povinně“ dodat: Jasně že by to nebylo ono! 🙂 …– Předně jsem si mohl s takovýmto senzačním tělesem dovolit být otevřený. Těžko komu popsat, jaký je to pocit (i s desetiletou praxí), když poprvé spustíte toto dílo. (To slovo „spustíte“ je docela namístě, neboť začátek až příliš nezávisí na vás – snad jedině v tom smyslu, abyste to fagotistovi [zde dokonalému!] nezkazil.) Kdo to dosud nezažil, neví. Ani já jsem nevěděl.

To ráno na první zkoušce bylo jedním z pro mě nejtěžších momentů s taktovkou v ruce (dané napětí bych přirovnal asi jen k „bezzkouškovým“ záskokům v Carmen či Bohémě v orchestřišti opery). Dohráli jsme (já vděčen, že jsem udělal jen jedinou blbou chybu!) a povídám orchestru: „Poslyšte, já potřebuju panáka!“ Určitě jsem byl nejudřenější ze všech. Dívali se na mě těma zároveň chytrýma i dětskýma japonskýma očima, v kterých člověk tuší vnitřní energii a humor, a mně nedalo, abych jim to neřekl – totiž že to bylo úplně poprvé, co jsem to právě celé „oddirigoval“ (konečně mohu použít oblíbené slovo některých českých novinářů). Tady se nehraje na to, že mezi orchestrem a dirigentem vězí poziční či názorová propast – panuje tu oboustranná kolegialita i úcta. Přistoupili na situaci a začali se mnou to „obehrané“ dílo objevovat – jakoby od začátku. To se mi nikdy neomrzí.

Koncert byl naprosto fantastický. Ale i tak to byl nevýslovný adrenalin. Sice jsem řekl, že by to zahráli i beze mě – a jistě ano. Ale skutečnost tu má ještě druhou stránku (která daný paradox ještě prohlubuje): Je málo skladeb, ve kterých tak setsakramentsky záleží na tom, aby se dirigent „nesekl“! Kolikrát jsem najednou v duchu děkoval svým učitelům, že mi pomohli si vytvořit neselhávající „manuální techniku“. Skutečně – zničehonic dokonale záleží na tom, kterým směrem se vaše ruka vydá poté, co ukáže onu tak nesmlouvavě důležitou „první“! Úžasný zážitek. Nemíval jsem nikdy potíže s trémou. Pocity zodpovědnosti a vrcholného napětí – ano. Tréma – ne. Ani tentokrát v Suntory Hall tomu nebylo před koncertem ani při něm jinak. Ale: Svěcení skončilo, ozývá se bouřlivý aplaus, já zvedám ruce, abych vyzdvihl senzačního fagotistu – a vidím, že se celý třesu! Až je po všem, celé to na mě dopadá. A nespím až do tří do rána…

Střet (?) světů
Tohle spojení Stravinského (s Honeggerem a Bartókem) na jednom koncertě a Josefa Suka na druhém během jednoho pobytu v Japonsku mi zase jednou přineslo na mysl uvědomění onoho potěšení z variety repertoárových možností, které si mohu užívat. Těžko přetěžko říct (a kolikrát jsem už musel!), co mám (nej)raději. Jsou to různé světy. Není to však nic proti tomu, co jsem zažil asi před čtrnácti dny v Paříži, resp. na jejím předměstí Saint-Denis. Na tamním festivalu v přenádherné místní bazilice jsem měl tu čest provádět s místním orchestrem (Radio France), pražským sborem (Pražský filharmonický sbor) a mezinárodními sólisty Dvořákovo oratorium Stabat Mater. Tentýž den, v tutéž dobu a na tomtéž místě ale probíhal ještě jiný koncert, „tak trochu“ jiný. Přímo naproti mému (všelijakému) hotelu, na „Stade de France“, vystoupení (živých a pravých) Rolling Stones! „Dopadu“ této akce se nedalo (na celý den) nikterak uniknout. Chtěl jsem z toho vyždímat maximum a plánoval jsem, že poté, co dokončím své duchovní pozdvižení v katedrále, odeberu se na lože a otevřeným oknem si odtamtud poslechnu zadarmo jako „encore“ výheň rockové klasiky. (Vyšinutost a extravagantnost této situace mi připadala natolik lákavá, že jsem se nehodlal zabývat tím, jestli je tato následnost „chodů“ apetýtlich, nebo ne.) Dvořák však napsal své dílo jaksi dlouhé, sami jsme museli koncert začínat snad o dvacet minut později (lidé se „překvapivě“ nemohli dostat metrem či jinou MHD včas), následovala ještě (nejen) sklenice (nejen) vína ve „svatodivišské“ zahradě za svitu úplňku. Když jsem konečně nasedl do služebního auta, aby mě odvezlo do nedalekého hotelu, vnitřně jsem celý svůj plán beztak již dávno zrušil (Stabat Mater bylo povznášejícím duchovním zážitkem a krásně se povedlo, nic dalšího kromě blaženého spánku jsem si nedovedl představit).

Ale osvětí „valícího se kamení“ jsem neušel. Náš vůz nebyl s to se k hotelu dostat. Octli jsme se tváří v tvář tisícům, ba desetitisícům lidí, kteří se v opačném směru vraceli z právě skončivšího koncertu na stadioně. Jediným řešením, jak se dostat „domů“, bylo vzít si saky paky do ruky a vydat se pěšky (s občasným vysvětlováním„vycukaným“ dohlížejícím policistům) „proti všem“. Málokdy v životě jsem si předtím uvědomil v takové míře vzdálenost dvou světů. Byla to situace vpravdě symbolická: desetitisíce neformálně oblečených fanoušků s plastikovými kelímky od piva, v kouřovém rauši, vnitřně pozdvižených decibely a neodolatelnou „nestárnoucí“ energií legend, prozpěvujících si, halasných, po všech stránkách nespoutaných (a musím dodat: všech věkových kategorií). A proti nim se prodírá jeden solitér v saku, s frakem přes rameno a s cestovní taškou s propocenou košilí a motýlkem a lakovkami a partiturou zase jednou osvěžené zbožné kantáty, s myslí i duší naplněnou tóny linoucími se ještě před chvílí nejstarší francouzskou gotickou katedrálou.

Snad nebudu ani příliš osobní, ani příliš vyhraněný…: Celý tento střet světů nijak nezaskřípal… Nebyl to totiž střet. Míjeli jsme se a žádná ze stran neprotestovala, obě veselé, každá jinak. Já bych nebyl ani zanic měnil, oni už vůbec ne. Jejich tváře zářily radostí (aspoň mnohých – někteří se tomuto dojmu přece jen trochu vymykali). Já sice nevím, jak jsem vypadal, ale co vím, je, že jsem byl vnitřně šťastný. A zase jsem projednou (pokolikáté už?) pociťoval: Nač „crossover“? Ona „hranice“ dávala oběma stranám plné štěstí a sama sobě dokonalý smysl.

Tokio, 28. 6. 2014

www.jakubhrusa.com
www.martinu.cz

Jakub Hrůša, prezident International Martinů Circle, píše svoje glosy z popudu Institutu Bohuslava Martinů
Foto archiv