Maškaráda a nic víc? Premiéra Dona Pasquala ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Pekelná jízda s příčeskem

Ani to, co je v opeře naprosto svaté, si tu není jisté před satirou – totiž patos. První vzlykavé nasazení tenora: „Miluju Norinu, jen jí patří mé srdce.“ Dál se ale nedostane, protože mu vpadne do řeči strýček. Je to především prozaický Don Pasquale, který je ve stejnojmenné opeře Gaetana Donizettiho zesměšňován; oslepen vyhlídkou na získání bohaté nevěsty se chová jako nemotorný nápadník. Ale ani strohost, s jakou na začátku po několik taktů plísní svého synovce nepolepšitelného snílka Ernesta, není bez komického účinku. Jako by partitura chtěla říct, že sebevětší póza je od určité chvíle – prostě jen póza.

Dojemný stařík
V tom případě nemůžeme namítat, že Irina Brook inscenuje operu jako ironii, jako snůšku nesmyslů. Don Pasquale je vedoucím současného, poněkud omšelého nočního klubu; když Ernesto zpívá své Norině zastaveníčko, děje se tak mezi blikajícímu růžovými miniaturními palmami (scéna Noëlle Ginefri-Corbel) a za doprovodu mexické skupiny, která vypadá tak neautenticky, jako by utekla Rexu Gildovi [nejznámější píseň tohoto německého zpěváka byla Fiesta Mexicana z roku 1972, pozn. V. R.].Odkud se ti lidé vzali? Nevíme. To, co vidíme, je následek „koupě“, kterou přihrál prohnaný šarlatán Malatesta Donu Pasqualovi. Po podpisu smlouvy se domněle sladká nevěsta promění v ďábla a staříkovi připraví peklo, když do interiéru jeho baru přenese fetiše z Někdo to rád blond (křiklavou růžovou a fotografie čivavy). Jde jen o to, vytáčet Pasquala tak dlouho, dokud se své nevěsty – ve skutečnosti velké lásky Ernestovy – nevzdá. A nezaplatí odstupné, pochopitelně.

Je věcí vkusu, že se tu odehrává hon na soka se síťkou na motýly. A také bychom mohli říct, že fantazii režisérky pomalu dochází dech, když uvede do chodu obrovskou diskotékovou kouli. To už ale italské dvě a půl operní hodiny, kterým režisérka poskytla vitální služby, míří k cíli. Mistrovský kousek je první setkání starého svůdníka s vyhlédnutou nevěstou – ona předvádí cudnost téměř jako automat, on je groteskně vyšňořený nápadník, strašně nervózní a určitě to není špatný člověk. Jak se ten ubožák snaží ležérně točit šálou, pot strachu mu odplaví tupé. A tak dále. Michele Pertusi zpívá tohoto kavalíra „za pět minut dvanáct“ úctyhodně; především však nadchne hereckým kličkováním mezi chováním alfa samce a stařeckým bláznovstvím.
Neuspořádaný orchestr
Valentina Nafornita
se z role Noriny, z níž režisérka udělala mladou půvabnou herečku, zjevně těší. Štíhlá postava, oblečená jako vamp, chová se jako příšerná hopsalka, která každou chvíli zapíná průrazné vysoké tóny. Dokonalý je rodák z Peru Juan Diego Flórez, zde jako elegantní lišák, který nenabízí jen herecký šarm, sázkou na jistotu je i pro svůj vřelý, dynamicky odstíněný a ohebný tenor. Alessio Arduini vládne poněkud měkkým hlasem, ale šarlatánovi Malatestovi propůjčuje pravé komické rysy (a plnovousem a žlutým oblekem upomíná na jistou vítězku Song Contestu). Čisté tóny rozdávají také Wolfram Igor Derntl (notář) a (uklízející) sbor.

O orchestru se to bohužel říct nedá. Po nějaké době se sice do (filharmonické!) zvukové směsice pozvolna vrátil řád. Ale rytmická přesnost je pod taktovkou Jesúse Lópeze Cobose jen přibližná a také intonace smyčců občas povážlivě kolísá. Přesto, až na osamělé protesty, nakonec uznalý potlesk pro všechny zúčastněné.

(Wiener Zeitung – 27. 4. 2015 – Christoph Irrgeher)***

Maškaráda a nic víc

Don Pasquale Gaetana Donizettiho ve Státní opeře – a přesto na konec vzpomínáme na Rosenkavaliera (operní fanoušek si vždy vzpomene na Rosenkavaliera, protože se z něj tolik věcí hodí na různé situace). Ve třetím dějství se tam říká: „Můj Bože, vždyť to byla jen fraška!“ A pak ještě řekne Maršálka: „Vídeňská maškaráda a nic víc.“

Kalorická bomba
Maškaráda, přehlídka kostýmů, při níž jsou v omšelém nočním klubu už na začátku všichni opilí, tak si představuje režisérka Irina Brook „dramma buffo“. Podivné úbory, jen málo z nich má nějaký styl (kostýmy Sylvie Martin-Hyszka); tupé, které Don Pasquale nosí místo klobouku; sombrera a bíle oděný zpěvák výletů po oceánech zpívá slavné zastaveníčko „Com’è gentil“. A proměna v kýčovitý klub v „tiger-look“ – očím se při této inscenaci servíruje jako v cukrárně. Ale chuť na Donizettiho kalorickou bombu to nestimuluje.

Starého mládence Dona Pasquala vodí jeho synovec Ernesto, doktor Malatesta a vdova Norina za nos, Pasquale se blamuje jako starý chlípník a nakonec musí souhlasit se svatbou Noriny s Ernestem. To je děj této geniální komedie.

Pokud se při inscenování vsadí jen na humor, může to dopadnout vesele jako například při Cenerentole s Cecilií Bartoli v Salcburku. Můžeme se však také ptát po smyslu díla a co nám říká dnes: Jak to, že stále ještě mnoho starších pánů „vlastní“ mladé ženy? Co se dá všecko koupit za peníze? Jak se s ženami ve společnosti zachází? Ale to bychom chtěli příliš mnoho.

Dietní strava
Státní opera, aby nepohoršila, zůstává na povrchu, servíruje, pokud jde o interpretaci, jen dietu a sází na hvězdu. Tou je Juan Diego Flórez jako Ernesto, který se zbavil počátečního napětí a opět stvrdil, že je nejlepším pěvcem lehkého lyrického oboru. Pro něj a s ním postavit premiéru má jistě smysl, v tomto díle je však bohužel až třetí důležitou postavou. Titulního Dona Pasquala hraje Michele Pertusi s nasazením a zpívá noblesním, avšak pro tuto velkou roli příliš malým basem.

Druhá důležitá role, Valentina Nafornita jako Norina, vypadá tentokrát jako modelka, pohybuje se suverénně na molu svodu, ačkoli by přechod od naivního děvčete v Xantipu mohl být větší. Pěvecky poskytuje talentovaná členka souboru pěkným sopránem všechny výšky a potřebné koloratury. Za několik let jistě do role doroste.Alessio Arduini jako Malatesta přesvědčuje krásně zabarveným barytonem. Ale jeho herecký výkon k pozitivům nové produkce nepatří.

Hudební vtip, který by odpovídal espritu, hloubce a dynamickému diferencování, hledáme u báječného orchestru pod vedením dirigenta, jako je Jesús López Coboz marně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Don Pasquale (Wiener Staatsoper 2015)

[yasr_visitor_votes postid="163123" size="small"]

Mohlo by vás zajímat