Masopustní žert? Nový Parsifal ve Vídni

Po třinácti letech přišla Vídeňská státní opera poslední březnový čtvrtek s novým nastudováním Wagnerova Parsifala, a to pod hudebním vedením Semyona Bychkova a v inscenaci lotyšského režiséra Alvise Hermanise. V dosavadní historii operního domu na Ringu je to již osmá inscenace Wagnerova posledního jevištního opusu. Přinášíme výběr prvních ohlasů v zahraničních médiích.

 

Vídeňská státní opera. Parsifal

Alvis Hermanis poskytl nezvykle hodně rozhovorů a svůj koncept Parsifala znovu a znovu vysvětloval. Jednou k tomu dokonce přidal i poměrně samozřejmé poznání: „Moje nepříliš dlouhá zkušenost s režií opery mě naučila, že učinit šťastnými všechny je mission impossible.“ To je jistě pravda. Ale koncepty by se měly důkladněji promýšlet, pokud jde o jejich proveditelnost.

Takže Richard potkal Otta, rozuměj Parsifal Richarda Wagnera se setkal estetikou Otto Wagnera, ale to je zatím jen výtvarná podoba scény. Tu vytvořil Alvis Hermanis sám, velmi zdatně, i když možná poněkud přetíženou (pravý Otto Wagner je jaksi elegantnější), ale je tu celé fin-de-siècle včetně Baumgartnerhöhe. Vnitřek kupole Steinhofu se do děje opakovaně snáší jako jakési obrovské svítidlo. Mezistěny se posunují nebo zasunují do propadla, uplatňují se také jako projekční plochy (někdy s textem opery v historickém písmu). To docela funguje, jsme ve „Vídni kolem roku 1900“, kterou milujeme, protože je krásná a často jsme ji jako takovou exportovali do celého světa.

Scéna se ale také musí naplnit smysluplnými akcemi, které je v nejlepším případě – dnes jsme už skromní – alespoň trochu potřeba propojit s dějem Wagnerovy opery. Ovšem v tomto případě nedělá Hermanis nic jiného než reprezentanti režijního divadla, o nichž mluví tak pohrdavě, tedy ti, kteří si vymyslí nějaký koncept a s větším nebo menším násilím ho našroubují na dílo.

Takže Wagner na psychiatrii – není to nové, ale budiž. V prvním dějství to ještě jakž takž jde. Nemocnice, „rytíři grálu“ jako lékaři, „panoši“ jako ošetřovatelé a sestřičky, sbor jako pacienti. Pacient č. 1 je Amfortas s krvavým obvazem na hlavě (krev z obou stran – kam ho to kopí vlastně trefilo? Bez rány to totiž nejde). Pacientka č. 2 je Kundry, přivedou ji ve svěrací kazajce, podle oblečení a účesu velmi elegantní dáma z přelomu století, zřejmě vysoce hysterická, to se tehdy nosilo. Sice vypráví něco o svých potulkách po arabských zemích – ale to jsou jen takové fantazie.

Všemu tomu vládne „hodný doktor“ Gurnemanz. Na začátku a na konci sedí zasněně u svého gramofonu s trychtýřem. Tak docela hodný přece jen nebude, jinak by Kundry, zavřenou v klecovém lůžku, jen tak beze všeho nepřenechal „zlému doktorovi“ Klingsorovi, který v rozporu s libretem vystupuje už tady a tu dámu si odveze… Jak známo, v druhém dějství ji potřebuje.

Do děje vpadne Parsifal a už už jsme ochotni uvěřit, že v zahradním areálu Baumgartnerhöhe mohla být zastřelena labuť. Proč ten už nepříliš mladý muž má zlatý pancíř, a sice pořád, ale nevíme – asi si máme myslet, co chceme, domnívá se Hermanis. Takže? Jakýsi rytíř ze sci-fi, zpočátku naivní? Možná jsme naivní i my, když si myslíme, že vysvětlení toho, co se na jevišti děje, je věcí režiséra…

Odhalení grálu tak, jak nám ho Hermanis předvádí, není žádná interní záležitost nemocnice, nýbrž event pro tehdejší vídeňskou society. Mají tu být velká jména, ale napoprvé poznáme jen Gustava Klimta (takovou malířskou halenu nikdo jiný nemá). Rozcuchaný mladík by mohl být Egon Schiele, ale na to je málo vyhublý. Nikdo nepřipomíná ani náznakem Petera Altenberga, jehož knír a obrýlená tvář by se daly skutečně snadno napodobit. A ti ostatní vousatí pánové? Identifikovat se nedají. Slibovala se show tehdejších prominentů, ale nekonala se. Zato se dozvíme, že grál je mozek. Tak vida! Po prvním jednání přikyvujeme a spokojeně si myslíme: Aspoň že to není úplně pitomé. A naplněni nadějí strávíme přestávku, aniž bychom tušili – že to vlastně pitomé bylo.

Protože koncepty se musí promyslet a provést, a už v druhém dějství se stroj zasekne. Dobrá, Klingsor na patologii, provádí experimenty na mrtvolách, které se nehýbají, ani když jim zapichuje jehly do hlavy – jedna z nich má být (jak režisér naznačuje v rozhovoru Parsifala s Kundry) Herzeleide… A Kundry se probudí elektrošokem, její proslulý křik tak aspoň získá přímo oprávnění, a ulehne na pohovku Sigmunda Freuda. Jenže ji léčí Klingsor.

Nejdřív ale musí Parsifal dostat svoje květinové dívky – a když ty seskočí z pitevního stolu jako zombie, nepomůže, že tak nějak odloží šatičky a objeví se v rozkošném spodním prádle z přelomu století: tak sexuálně nepřitažlivé ty dámy (bíle nalíčené a apatické) ještě nikdy nebyly. Ale bohužel na patologii nemůže rozkvést ani Kundry; sice ji navlečou do zlatých šatů (ozdoba hlavy se dvěma obrovskými koly na uších působí bohužel jen směšně a dílu kostýmní výtvarnice Kristine Jurjane škodí), ale nic v tomto sterilním světě nedokáže evokovat atmosféru svádění a postupného poznání, jaké tu Wagner vystavěl. Parsifal vytáhne kopí z obrovského mozku; kdysi toto kopí mozek proklálo. Klingsor ztrátu přijme s klidem a přemýšlí. Možná nad tím, proč se to dějství nepovedlo.

Načež třetí dějství večer zkazí úplně. Je ironie, když v nemocnici – na jedné z mnoha projekcí – můžeme číst text začátku libreta: „Volná, půvabná jarní krajina s lehce stoupající květinovou loukou v pozadí.“ V opeře je to dějství přírody, hudba o tom vypovídá neustále, tady se to utvrzuje (včetně „zázraku Velkého pátku“). Příběh, který koneckonců nejde (jak to divadelní autoři často dělávají) škrtnout ani přebásnit (bohudíky), už se nedá nacpat do nemocnice, a Hermanis ani neposkytuje „vysvětlení“, proč se Parsifal najednou objevuje celý ve zlatě (s helmou na hlavě) jako nějaký robot z Hvězdných válek. A režisér jde ještě dál a nakonec rytíře grálu (resp. vídeňskou společnost) vybavuje pozlacenými okřídlenými helmicemi, které se našly ve fundusu… Parodie? „Pravděpodobně masopustní žert?“ stojí u Schnitzlera (Liebelei/Milkování). Co tedy?

Mytí nohou a křest se odbývají se stejným džbánem a umyvadlem, grál mezitím vyrostl v obrovitý model mozku a přiklopí ho kopule kostela Otto Wagnera (první grál tentokrát odhaluje Kundry, motiv emancipace!), Amfortasovi vůbec nepomůže, že ho kopí „zbaví hříchu“, neboť v rozporu s libretem pak umře, a všichni nábožně klečí podle příkazu a nezvednou se a nekonečně dlouho čekají, než hudba dohraje, protože režiséra už nic nenapadlo…

Bůh divadla modlitbu Alvise Hermanise nevyslechl: „Jak, prosím tě, můžu nacpat třetí dějství Parsifala, tolik přírody a svátosti, do toho zatraceného špitálu?“ Ne, to se nepovedlo. A i když toto vylíčení sleduje jen vnější stránky večera, „koncept“ se tu vyčíst nedal. Jsou to obrazy, a to nestačí.

A ani jinak nebylo všechno v pořádku. Po prvním jednání zůstalo publikum naprosto zticha, což je velmi vzácné, protože obecně se vždycky najde někdo, kdo o „zákazu potlesku“ nic neví, začne aplaudovat a ostatní ho umlčí. Zato po druhém jednání, na začátku třetího, už někteří využili příležitosti a bučeli na adresu Semyona Bychkova. Neprávem? Parsifal je ohromné dílo (premiéra trvala 5 hodin 20 minut), a nikdo nevydá větší výkon než ten muž u dirigentského pultu. Záleží to snad na publiku, které zažilo hodně fascinujících interpretací Parsifala (Karajanem počínaje až po Petera Schneidera a Thielemanna z poslední doby), pokud tento večer pro ně byl sice uspokojivý, ale nikde nepocítilo to naléhavé, téměř trýznivé geniální napětí jako jindy? Ve druhém a na začátku třetího dějství zněly dlouhé pasáže opravdu unaveně – když to nešlo na jevišti, měla hudba zaskočit, ale to se nestalo.

Pro Ninu Stemme to byla první Kundry, v obou kostýmech vypadala úžasně (jen ta ozdoba hlavy jako u nějaké odalisky působila ke zlatým šatům, jak už bylo řečeno, prostě směšně) a dámu z přelomu století s jejími strachy také nuancovaně hrála. Jestliže především ve druhém dějství nepřesvědčila, bylo to vinou neblahé směsi umrtvujícího prostředí patologie a skutečnosti, že její je hlas po všech letech vysokodramatického oboru už hrubší, takže není schopen rozvinout potřebné smyslné vlnění. Je možné, že by se jako normální Kundry (kdyby nemusela stát jako Klimtova Pallas Athéna na nemocničním stole) cítila lépe. Ale kde ještě taková existuje?

Christopher Ventris je Parsifal, který svou roli s výjimkou několika ostrých míst pěvecky skutečně dobře zvládá, herecky však vyvolával dojem, jako by sem zabloudil tenor, který absolutně neví, co má dělat a co to vlastně všechno má znamenat.

Amfortas není jak známo velká role, ale Gerald Finley (se směšným krvavým obvazem na hlavě) se do jeho utrpení vložil tak, jak už jsme to dlouho neviděli, a nadto podivuhodně krásně zpíval a vyslovoval. A přesto nesměl zůstat naživu…

René Pape, jehož mistrovského Gurnemanze jsme už mohli vidět na DVD (v naprosto odlišné berlínské inscenaci), nepůsobil ani na okamžik jako záskok (poznámka redakce: místo onemocnělého Hans-Petera Königa), nýbrž jako suverénní, klidný, usmívající se lékař, který se vůbec nepodivuje nad tím, co se v jeho nemocnici děje. Jochen Schmeckenbecher byl jako Klingsor poněkud hektický, hodně forzíroval, přesto hlasově patřičně neprorazil (a s démonickou energií to vázlo taky – doktor, který experimentuje na mrtvolách, by mohl být děsivější).

Jongmina Parka jsme mohli zahlédnout jen při děkování, jeho Titurel se nesl prostorem jako hlas neviditelného, stejně jako hlas Moniky Bohinec. Výkony květinových dívek ani sboru nenadchly.

Hermanis v programovém sešitě vysvětluje: „Mým úkolem je vytvořit poetické obrazy, které povzbudí divákovu fantazii. Je to iracionální a abstraktní záležitost. Nezapomeňme, že umění existuje na metafyzickém terénu. Kdybychom ho mohli vysvětlit, pak by s ním nebylo něco v pořádku.“

V souvislosti s konkrétní inscenací bychom to mohli drsně označit jako „volovinu“. Režisér si tím každopádně věc velmi usnadnil. A publikum si to myslelo rovněž. Hodně se tleskalo zpěvákům, jen René Pape byl odměněn frenetickým aplausem. Bučení začalo s příchodem Semyona Bychkova, a když nastoupil inscenační tým, zesílilo a drželo se s aplausem v rovnováze. Krásný skandál, ale trval jen krátce.

(der-neue-merker.eu – 30. 3. 2017 – Renate Wagner)

***

Parsifal. Scénicky i hudebně slabý večer

Alvis Hermanis je třetí režisér ve Vídeňské státní opeře, jenž po inscenaci Trubadúra Istvána Szábó z roku 1993, která vyvolala rozruch, a právě tak diskutabilní Ženy beze stínu Roberta Carsena z roku 1999 chtěl ve své režii předvést vztah k Vídni. „Náš Parsifal se odehrává v nemocnici Otto Wagnera na začátku 20. století. Město mělo tehdy význam asi jako dnes Silicon Valley… Vídeň ve vědě i umění ukazovala cestu 20. století, tady se soustřeďoval intelektuální svět. Lidé už byli svým způsobem blízko tomu, aby našli grál…,“ tolik Hermanis v rozhovoru pro Wiener Zeitung.

Szabó i Carsen mě svými koncepty kdysi přesvědčili. Szabó chtěl ukázat, jak může nějaké dílo opět probudit k životu rozbombardovanou vídeňskou Operu. Jenže Vídeňané nechtěli vidět inscenaci v ruinách – a navíc byla hudebně i pěvecky nepodařená vinou mnoha přeobsazování. Byl to debakl, a přiznal to i tehdejší ředitel Joan Holender. A Carsenova inscenace se zkrátka střetla s problémem hodnocení zásluh Sigmunda Freuda.

Ale, jak to tak s „dotěrnými koncepty“ často bývá: že by tvořily nějaký styl, se stává zřídka, a málokdy se hodí k zařazení do běžného repertoáru. Mojžíš a Áron Götze Friedricha (1973), Chovanština Alfreda Kirchnera (1989), Billy Budd Willyho Deckera (2001) nebo světová premiéra Reimannovy Medey v režii Marelliho (2010) například, to byly výjimečné případy! Repertoárové divadlo má jiné problémy než stagionové…

A jaký je pohled Alvise Hermanise na Wagnerova Parsifala, který se odehrává ve Vídni na sklonku habsburské monarchie, v nemocnici vybudované architektem Otto Wagnerem na Baumgartnerhöhe? Rytíři grálu coby zástup starých, psychicky chorých pacientů. Náboženské blouznění? Oběti kultu ctnosti a čistoty? Chtěli se zachránit světu vzdálenou ezoterikou? To by mohlo být napínavé, byla moje první myšlenka. Dva lékaři (Gurnemanz – „hodný“, Klingsor – „zlý doktor“). Amfortas a Kundry – pacienti. (Kundry vystřídá dvě stanice, v prvním jednání je po místě „Spát, musím spát…“ odvezena zlým doktorem jinam)…

(Osobní vsuvka: Ranní procházka v den premiéry v areálu psychiatrie na Baumgartnerhöhe a pak ke kostelu Otto Wagnera. Absolutní klid, oblačné nebe. Sugestivně vážná estetika secesní stavby. Tady by si bylo možné Montsalvat na začátku „slavnostní hry zasvěcení“ skutečně představit…)

Předehra, první jednání: Opona je vytažená (ne teprve v taktu 110, jak uvádí Wagner), což znamená, že orchestrální úvod je zase jednou inscenován: krásná secesní fasáda (jedno okno dokonce umožňuje vidět strom). Uvnitř ale typický smutný vícelůžkový pokoj tehdejších nemocnic, před ním kancelář šéflékaře. Psací stůl, secesní lampa, jako dekorace na stole model mozku. Gurnemanz je „hodný doktor“ a „bůh v bílém“ (od prvního tónu suverénní, v dikci srozumitelný záskok se sametovým hlasem – René Pape). Šéflékař je očividně wagnerián, brzy ráno poslouchá (pacienti se jeden po druhém probouzejí) z gramodesky předehru k Parsifalu. Krajina grálu/les je zřejmě park areálu nemocnice (který v této inscenaci nikdy neuvidíme). „Hej! Hoj! Strážci lesa, vy, …hlídejte aspoň ráno!“ Těmi jsou míněny dvě sestřičky (1./2. panoš: Ulrike Helzel, Zoryana Kushpler) a dva ošetřovatelé (3./4. panoš: Thomas Ebenstein, Bror Magnus Tødenes); brzy projeví sadistické a nenávistné jednání vůči pacientce Kundry. Dva poměrně arogantní staniční lékaři (1./2. rytíř grálu: Benedikt Kobel, Clemens Unterreiner) zdraví Gurnemanze, „boha v bílém“. Kundry (trpící schizofrenií?) je přivedena ve svěrací kazajce a bez ohledu na to, že pomohla Amfortasovi svým balzámem, zavřena do klecového lůžka.

Až sem naděje na napínavou, stylově jednotnou interpretaci Parsifala. Ale pak se vrší v jednotné scénografii nesrovnalosti, „režijní koncept“ se vzpírá divadelní realitě. A to i řemeslně! Wagner napsal pro Parsifala dvě hudby k proměně. Gurnemanz vykládá „čistému bloudu“ v prvním jednání, čtvrtstoletí před Einsteinovou teorií relativity, fenomén: „Prostorem stane se zde čas!“ Hermanis jednoduše přesouvá mříže sem a tam – to má být Wagnerův zázrak proměny? Poměrně chabé. Právě tak ve třetím dějství. Kráčejí tu – ne: courají se – rytíři (na hlavách mají směšné okřídlené helmice) úzkými dvířky s nápisem „Čas“ do „Gralsburgu“, tedy opět do nemocničního prostoru. Proměny, divadelní kouzla, si při možnostech jevištní techniky jednadvacátého století nepředstavuju takhle banálně a bez nápadu…

Od druhého jednání je to s konečnou platností fraškovité. Do Klingsorova dějství musí pochopitelně přijít pro cynického psychoanalytika pohovka Sigmunda Freuda, na níž se Kundry podrobí analýze. Ale leží tu i mrtvá Herzeleide. Tak se Parsifal setká s matkou. Květinové dívky jsou zpočátku také schované pod prostěradly na pitevních stolech. Scéna s Parsifalem: Na Klingsorových vozíčkách to musí být hodně nepohodlné. Parsifal k dívkám: „Nechte toho, mě nechytíte!“ Parsifal sedí. Dívky sedí. Naprosto statická hra na honěnou. Žádné květiny – „nádherná vůně“ se může linout jedině z nějakého dezinfekčního prostředku. Tak neerotické pokusy květinových dívek a Kundry o svádění jsem ještě nikdy neviděl. Pěvecky výtečné, explozivní Niny Stemme mi bylo líto. Přihlouplá byla také scéna na louce, i zázrak Velkého pátku, kde zase jednou přišly ke cti diapozitivy (video Ineta Sipunova). Fotografie čehosi jako tapisérie s kýčovitým vzorem včetně květinového lemování (řekla by asi učitelka základní školy).

Večer s Hermanisovým statickým, sedavým, plazivým a zpomalenými pohyby tvořeným divadlem vázl. K tomu žádný „koncept“ nepotřeboval. A také sklidil patřičný koncert „bučení“.

Únavný byl večer ale také vinou neinspirovaného, anemického, zpomaleného dirigování Semyona Bychkova. Táhl Wagnerovu hudbu někdy až k ustrnutí či neslyšitelnosti, slavnostní hru zasvěcení uctíval přímo uspávajícími tempy, pracoval téměř jedině se změkčením ostrosti. Orchestr Vídeňské státní opery se snažil přes pět hodin naplnit jeho tempovými pokyny ušlechtilý zvuk – a život. Byla to opravdu těžká práce.

Když se podíváme do partitury Parsifala, uvidíme hodně často pokyny jako „klidně, neprotahovat“, „ne rozvlekle“, „poněkud živěji“ nebo „ještě zrychlit“. To všechno Bychkov naprosto ignoroval. Evidentně nezná ani varování Wagnerova vnuka Wolfganga, který dirigenty na nebezpečí rozvleklosti upozorňoval. Zpěváky dostal Bychkov bezohledně na hranici zpívatelnosti a dechové techniky.

Svoje za to sklidil už po obou přestávkách, když se do potlesku vmísily nepřeslechnutelné zvuky bučení a po závěrečné oponě nabraly na síle. Proti nim ale znělo i volání bravo.

Největší výkon podal za těchto nepříznivých podmínek René Pape, který se nedal vyvést z klidu a zazpíval skvostného Gurnemanze. Nějaký vývoj mezi prvním a třetím jednáním tento Gurnemanz neprodělá. Je prostě o jedno jednání starší – a Hermanisovi to zřejmě stačí. Pape sklidil zaslouženě velké ovace (od třetího představení bude zpívat Kwangchul Youn, původně obsazený Hans-Peter König musel celou sérii odříci). Následován Ninou Stemme, která přesto všechno obdivuhodně a procítěně zpívala a hrála dojemnou poutnici mezi světy. Jako služebnici ve třetím dějství jí kostýmní výtvarnice Kristine Jurjane navíc přidělila „malou černou večerní“. Christopher Ventris je zkušený představitel Parsifala, ve Vídni zpívá už ve třetí inscenaci. Tentokrát to měl nejtěžší, režisér i dirigent ho nechali na holičkách. Jeho tenor zněl poněkud jednobarevně. Amfortas Geralda Finleyho byl k politování, jak se musel podle příkazu plazit. Obtížný part zvládal sametovým barytonem, volání o „slitování“ a „do zbraně“ provedl bravurně. Na jeho krále Leara v opeře Ariberta Reimanna v Salcburku jsme zvědavi. Jongmin Park potěšil tmavým basem jako Titurel. Pro Klingsora bych si dokázal představit lepší obsazení než Jochena Schmeckenbechera, který se snažil barvením překrýt znatelné tremolo. Květinové dívky nemohou za to, že v nemocničním prostředí působily tak neeroticky. Zpívaly velmi dobře (Ileana Tonca, Olga Bezsmertna – momentálně je ve stálém nasazení!, Margaret Plummer, Hila Fahima, Caroline Wenborne, Ilseyar Khayrullova). Monika Bohinec poskytla pro hlas shůry syté tóny. Všichni pěvci sklidili velký potlesk.

Sbor Vídeňské státní opery naštěstí nezměkčoval a zpíval energicky, jadrně a krásně (sbormistr Martin Schebesta).

Protože se tato režie s vazbou na Vídeň jistě nedá nikam prodat (například v Aix-en-Provence určitě nebude nikoho zajímat Steinhof!), budou muset zdejší přátelé opery s touto nepodařenou inscenací delší dobu žít…

(der-neue-merker.eu – 30. 3. 2017 – Karl Masek)

 

Richard Wagner:
Parsifal
Dirigent: Semyon Bychkov
Režie a scéna: Alvis Hermanis
Kostýmy: Kristine Jurjane
Video: Ineta Sipunova
Světelný design: Gleb Filshtinsky
Sbormistr: Martin Schebesta
Orchestr a sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 30. března 2017 Wiener Staatsoper Vídeň

Amfortas – Gerald Finley
Gurnemanz – René Pape
Parsifal – Christopher Ventris
Klingsor – Jochen Schmeckenbecher
Kundry – Nina Stemme
Titurel – Jongmin Park
1. Gralsritter – Benedikt Kobel
2. Gralsritter – Clemens Unterreiner
1. Knappe – Ulrike Helzel
2. Knappe – Zoryana Kushpler
3. Knappe – Thomas Ebenstein
4. Knappe – Bror Magnus Tødenes
1. Blumenmädchen/1. Gruppe – Ileana Tonca
2. Blumenmädchen/1. Gruppe – Olga Bezsmertna
3. Blumenmädchen/1. Gruppe – Margaret Plummer
1. Blumenmädchen/2. Gruppe – Hila Fahima
2. Blumenmädchen/2. Gruppe – Caroline Wenborne
3. Blumenmädchen/2. Gruppe – Ilseyar Khayrullova
Stimme von oben – Monika Bohinec

www.wiener-staatsoper.at 

 

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová