Masopustní žert? Nový Parsifal ve Vídni

Vídeňská státní opera. Parsifal

Alvis Hermanis poskytl nezvykle hodně rozhovorů a svůj koncept Parsifala znovu a znovu vysvětloval. Jednou k tomu dokonce přidal i poměrně samozřejmé poznání: „Moje nepříliš dlouhá zkušenost s režií opery mě naučila, že učinit šťastnými všechny je mission impossible.“ To je jistě pravda. Ale koncepty by se měly důkladněji promýšlet, pokud jde o jejich proveditelnost.

Takže Richard potkal Otta, rozuměj Parsifal Richarda Wagnera se setkal estetikou Otto Wagnera, ale to je zatím jen výtvarná podoba scény. Tu vytvořil Alvis Hermanis sám, velmi zdatně, i když možná poněkud přetíženou (pravý Otto Wagner je jaksi elegantnější), ale je tu celé fin-de-siècle včetně Baumgartnerhöhe. Vnitřek kupole Steinhofu se do děje opakovaně snáší jako jakési obrovské svítidlo. Mezistěny se posunují nebo zasunují do propadla, uplatňují se také jako projekční plochy (někdy s textem opery v historickém písmu). To docela funguje, jsme ve „Vídni kolem roku 1900“, kterou milujeme, protože je krásná a často jsme ji jako takovou exportovali do celého světa.

Scéna se ale také musí naplnit smysluplnými akcemi, které je v nejlepším případě – dnes jsme už skromní – alespoň trochu potřeba propojit s dějem Wagnerovy opery. Ovšem v tomto případě nedělá Hermanis nic jiného než reprezentanti režijního divadla, o nichž mluví tak pohrdavě, tedy ti, kteří si vymyslí nějaký koncept a s větším nebo menším násilím ho našroubují na dílo.

Takže Wagner na psychiatrii – není to nové, ale budiž. V prvním dějství to ještě jakž takž jde. Nemocnice, „rytíři grálu“ jako lékaři, „panoši“ jako ošetřovatelé a sestřičky, sbor jako pacienti. Pacient č. 1 je Amfortas s krvavým obvazem na hlavě (krev z obou stran – kam ho to kopí vlastně trefilo? Bez rány to totiž nejde). Pacientka č. 2 je Kundry, přivedou ji ve svěrací kazajce, podle oblečení a účesu velmi elegantní dáma z přelomu století, zřejmě vysoce hysterická, to se tehdy nosilo. Sice vypráví něco o svých potulkách po arabských zemích – ale to jsou jen takové fantazie.

Všemu tomu vládne „hodný doktor“ Gurnemanz. Na začátku a na konci sedí zasněně u svého gramofonu s trychtýřem. Tak docela hodný přece jen nebude, jinak by Kundry, zavřenou v klecovém lůžku, jen tak beze všeho nepřenechal „zlému doktorovi“ Klingsorovi, který v rozporu s libretem vystupuje už tady a tu dámu si odveze… Jak známo, v druhém dějství ji potřebuje.

Do děje vpadne Parsifal a už už jsme ochotni uvěřit, že v zahradním areálu Baumgartnerhöhe mohla být zastřelena labuť. Proč ten už nepříliš mladý muž má zlatý pancíř, a sice pořád, ale nevíme – asi si máme myslet, co chceme, domnívá se Hermanis. Takže? Jakýsi rytíř ze sci-fi, zpočátku naivní? Možná jsme naivní i my, když si myslíme, že vysvětlení toho, co se na jevišti děje, je věcí režiséra…

Odhalení grálu tak, jak nám ho Hermanis předvádí, není žádná interní záležitost nemocnice, nýbrž event pro tehdejší vídeňskou society. Mají tu být velká jména, ale napoprvé poznáme jen Gustava Klimta (takovou malířskou halenu nikdo jiný nemá). Rozcuchaný mladík by mohl být Egon Schiele, ale na to je málo vyhublý. Nikdo nepřipomíná ani náznakem Petera Altenberga, jehož knír a obrýlená tvář by se daly skutečně snadno napodobit. A ti ostatní vousatí pánové? Identifikovat se nedají. Slibovala se show tehdejších prominentů, ale nekonala se. Zato se dozvíme, že grál je mozek. Tak vida! Po prvním jednání přikyvujeme a spokojeně si myslíme: Aspoň že to není úplně pitomé. A naplněni nadějí strávíme přestávku, aniž bychom tušili – že to vlastně pitomé bylo.

Protože koncepty se musí promyslet a provést, a už v druhém dějství se stroj zasekne. Dobrá, Klingsor na patologii, provádí experimenty na mrtvolách, které se nehýbají, ani když jim zapichuje jehly do hlavy – jedna z nich má být (jak režisér naznačuje v rozhovoru Parsifala s Kundry) Herzeleide… A Kundry se probudí elektrošokem, její proslulý křik tak aspoň získá přímo oprávnění, a ulehne na pohovku Sigmunda Freuda. Jenže ji léčí Klingsor.

Nejdřív ale musí Parsifal dostat svoje květinové dívky – a když ty seskočí z pitevního stolu jako zombie, nepomůže, že tak nějak odloží šatičky a objeví se v rozkošném spodním prádle z přelomu století: tak sexuálně nepřitažlivé ty dámy (bíle nalíčené a apatické) ještě nikdy nebyly. Ale bohužel na patologii nemůže rozkvést ani Kundry; sice ji navlečou do zlatých šatů (ozdoba hlavy se dvěma obrovskými koly na uších působí bohužel jen směšně a dílu kostýmní výtvarnice Kristine Jurjane škodí), ale nic v tomto sterilním světě nedokáže evokovat atmosféru svádění a postupného poznání, jaké tu Wagner vystavěl. Parsifal vytáhne kopí z obrovského mozku; kdysi toto kopí mozek proklálo. Klingsor ztrátu přijme s klidem a přemýšlí. Možná nad tím, proč se to dějství nepovedlo.

Načež třetí dějství večer zkazí úplně. Je ironie, když v nemocnici – na jedné z mnoha projekcí – můžeme číst text začátku libreta: „Volná, půvabná jarní krajina s lehce stoupající květinovou loukou v pozadí.“ V opeře je to dějství přírody, hudba o tom vypovídá neustále, tady se to utvrzuje (včetně „zázraku Velkého pátku“). Příběh, který koneckonců nejde (jak to divadelní autoři často dělávají) škrtnout ani přebásnit (bohudíky), už se nedá nacpat do nemocnice, a Hermanis ani neposkytuje „vysvětlení“, proč se Parsifal najednou objevuje celý ve zlatě (s helmou na hlavě) jako nějaký robot z Hvězdných válek. A režisér jde ještě dál a nakonec rytíře grálu (resp. vídeňskou společnost) vybavuje pozlacenými okřídlenými helmicemi, které se našly ve fundusu… Parodie? „Pravděpodobně masopustní žert?“ stojí u Schnitzlera (Liebelei/Milkování). Co tedy?