Zámek Sychrov znám náhodou z několika návštěv, jeho impozantní nádvoří obkroužené dvěma křídly budov, červenou hlavní budovu s mohutným schodištěm i nezapomenutelnou vstupní halu vyzdobenou motivem hranostajích ocásků – znakem královských hermelínů. Nyní zámek tvořil malebnou kulisu koncertu, který se odehrával v zahradě s krytým pódiem pro orchestr a židličkami pro obecenstvo. Na koncert byli pozváni zdravotníci z několika nemocnic – orchestr to pojal jako poděkování lidem, kteří v době pandemie stáli v první linii a pečovali o pacienty s koronavirem. Marek Eben, který slavnostní program uváděl, si nad počtem zdravotníků v publiku zavtipkoval, že tady připadá na každého člena orchestru nejméně jeden zdravotník a pro dirigenta dva.
Těleso se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem nastoupilo ozdobené žlutými květy (kalami) v klopách a na šatech. Hezký zvyk, který se tu ujal od nástupu ředitele Davida Marečka. Kromě něj se koncertu zúčastnil osobně i ministr kultury Lubomír Zaorálek. Dramaturgie večera zohlednila, že koncert připadl na den sv. Jana a zařadila do programu Předehru a Scherzo z Mendelssohnova Snu noci svatojánské op. 21. Nádherná hudba k inscenaci Shakespearovy hry zazněla v brilantní čistotě, s vycizelovanou linkou smyčců, precizní souhrou. Ve Scherzu se přidala dramatičtější dynamika, gradace ve stoupajících neobarokně formulovaných figurách, a ztišení do delikátního závěru. Mezitím se ovšem nad Sychrovem rozpršelo a obecenstvo se obalilo do pláštěnek.
Pak již nastoupil k provedení Haydnova Koncertu pro trubku Es dur mladý trumpetista Stanislav Masaryk, za halasné podpory hráčů, protože po prázdninách nastupuje tento sólista na post prvního trumpetisty ČF a stane jejich kolegou. Haydnův koncert Es dur nepatří mezi snadné kousky trumpetového repertoáru, zní vlastně jednoduše a průzračně, ale skrývá značné nástrahy – vysoké polohy, zákeřné skoky mezi krajními polohami, rychlá staccata. Stanislav Masaryk se s nimi vyrovnal s elegancí a nadhledem, hrál čistým příjemným tónem, ve výškách neměl jediný problém, slavnou třetí větu s fanfárovým tématem vystřihl s lehkostí, ozdobenou trylky a dalšími efekty. Také orchestr vstupoval se svými tématy hezky a barvitě, dal Haydnově partituře potřebný lesk a velkolepost. Se sólistou se skvěle doplňovali.
Také Beethovenova Pátá symfonie „Osudová“ nebyla zařazena do programu jen tak náhodou. Byla připomínkou nebezpečí, které se na jaře prohnalo republikou. Dirigent Semjon Byčkov nasadil od počátku svižné tempo, a z něj po většinu první věty neslevil. Zbavil se zbytečně zatěžkaného a patetického přednesu, kterým interpretace této symfonie začasté trpí. Vtiskl symfonii pevné a energické rysy, jen na několika málo místech povolil zatěžkat či zdůraznit téma, pozastavit pravidelný a rychlý pulz hudby (například krásné a osamělé hobojové sólo do ticha). Druhou větu Andante uvedl plný a mohutný hlas skupiny violoncell, zaujala mě hezká místa tichého napětí v pianissimu a hrdé a přesné fanfáry dechů. Třetí věta Allegro přinesla střídání dvou poloh – nejisté a tiché otázky a energické odpovědi, také robustní a dravé fugato. Na ni bez pauzy navázala závěrečná věta se zpěvně formulovaným tématem a tempově gradující finále s údernou kódou. (Brilantní sólo pikoly.)
Na závěr zdravotníkům v publiku poděkoval osobně i Semjon Byčkov a jako dárek připojil přídavek – Mendelssohnův Svatební pochod. Tento notoricky známý kousek se stal dnes jakýmsi symbolem, z nějž obvykle stačí zahrát pár taktů pro pochopení situace, ale vlastně celou skladbu zas tak často neslýcháme. Filharmonie pochod přednesla se slavnostním leskem a také tvář dirigenta Semjona Byčkova se při něm rozzářila úsměvem.
