Méně někdy bývá více, nová Butterfly se ztrácí v sobě samé

Čtenáři Opery Plus blogují

Nenapodobitelná poetika režiséra Jiřího Heřmana a Pucciniho Madama Butterfly – to je něco, co se k sobě prostě hodí. Heřmanovy inscenace odpremiérované v posledních letech jsou (či byly) navíc pro operního diváka skutečnými zážitky (už jsem se zase rozčílil, že úžasný Pád Arkuna se na repertoáru Národního divadla mihl jen na tak krátkou dobu) – dalo se tedy očekávat, že nová Butterfly ve Státní opeře bude zářným příkladem toho, že i ten nejohranější z nejohranějších kusů se dá udělat nově, ale zároveň vkusně, že stokrát omílaný příběh se dá posunout trošku dál a třeba může přinést i něco nového. A ejhle – ono se to moc nepovedlo. Heřman se notoricky známou story o americkým námořníkem opuštěné Japonce rozhodl vyprávět v retrospektivě – proč ne – jenže přidaný úvod, kdy se Pinkertonův dospělý syn odněkud vrací, vyndavá z kufru vějíř a jeho otec se tak v myšlenkách vrací k dřívější tragédii, je těžko srozumitelná i pro znalce této opery – natož pak pro diváka, který se s Butterfly setkává poprvé. Stejně tak nelze pochopit, proč se po celou dobu po jevišti prochází Pinkertonova americká manželka (kdo operu nezná, nemá šanci ani vědět, co to je za paní) a syn. Nějaký důvod to dozajista má, ale ten zná bohužel jen režisér. Což je vlastně problém celé inscenace. Na jevišti se pořád děje spousta věcí, které postrádají smysl – divák čeká, že v průběhu představení mu ten smysl bude odhalen, ale není – například čtvercová deska tvořící kus podlahy prostě jen tak najednou vyjela nahoru a hotovo.

Většina těchto akcí, choreografií a hlavně neustálá přítomnost spousty lidí na jevišti navíc odvádí pozornost od samotného příběhu, který sám o sobě stojí na své intimitě – ta zde zcela vymizela. Když se na konci prvního dějství „novomanželé“ chystají ke svatební noci, na scéně je spousta dalších postav. Když se na konci Butterfly loučí se synem, tak na scéně opět musí být spousta lidí, včetně Pinkertona (!) – emoce, na kterých Pucciniho opery (a Butterfly zvlášť) stojí, prostě zmizely. To se týká i Pinkertonova syna, kterého obvykle ztvárňuje dítě (v inscenaci z Met dobře slouží i hadrový panáček) – tady je syn dospělým mužem, což jednak upřímně řečeno nedává moc smysl (ani kdybychom nějakým zázrakem pochopili Heřmanovu retrospektivu) a hlavně autoři zřejmě dobře věděli, co s divákem udělá srdceryvná scéna v závěru, kdy se Butterfly před sebevraždou loučí se svým dítětem. To se v Heřmanově inscenaci nekoná a emotivní závěr působí chladně – což, vzhledem k tomu, že jde o jeden z vrcholů této opery, negativně působí na celý zážitek.

Na scéně a svícení je na první pohled poznat Heřmanův rukopis. Výprava je jednoduchá, ale efektní a elegantní, divák je na první pohled okouzlen. Nicméně už po pár minutách se dostavuje zjištění, že ta scéna se k této opeře vlastně moc nehodí. Butterfly se svou služebnou přece žijí ve skromném domku, ne v žádném luxusním sídle s bazénem, který jeviště připomíná.

Na novou Butterfly se do Státní opery ale přece jen vyplatí vydat. Jednak aby si člověk udělal vlastní názor, který se s tím mým třeba vůbec nebude shodovat, jednak kvůli výkonům, které jsou na naše poměry na velice slušné úrovni. Což platí nejen o hlavních rolích, ale i o těch vedlejších, jako jsou Goro (správně úlisný Josef Moravec), Bonzo (výrazný Jiří Přibyl) a hlavně Suzuki (příjemně nenápadná Štěpánka Pučálková). V Roli Sharplesse se představil Pavol Remenár, který, ač byla znát mírná nejistota ve zpěvu, dobře dokázal vystihnout citlivý a starostlivý protipól lehkovážného Pinkertona. Toho i přes ohlášenou indispozici skvěle zvládl Luciano Mastro – uvěřitelný byl především v prvním dějství, jeho výkon v závěru bohužel zastínila nešťastná režie.

V titulní roli zazářila Maria Kobielska, jejíž hutný soprán dodává zvláště ve třetím jednání psychicky vyčerpané Cio-Cio-San ty emoce, jež jinak bohužel celá inscenace postrádá. Bravo!

Orchestr Státní opery sice hraje čistě a s citem, ale dirigent Martin Leginus bohužel volí tak utahaná tempa, že Pucciniho dramatičnost je ta tam a z Butterfly se s trochou nadsázky stává nefalšovaný Wagner. K tomuto pocitu přispívá i zvolená neseškrtaná verze opery, která se běžně nehraje – a která je (včetně neobvyklé druhé přestávky) skoro o hodinu delší než ta „běžná“. Z „pedagogického“ hlediska je to sice chvályhodné, ale z diváckého už méně – nemyslím si, že zrovna Madama Butterfly by byla titulem, který vyhledávají operní fajnšmekři, kteří si na tyto libůstky potrpí.

Nová Butterfly ve Státní opeře je celkově tak trochu zklamáním; asi jsem nebyl jediný, kdo se domníval, že režisér Jiří Heřman je v tomto případě sázka na jistotu. Nicméně inscenace ve výsledku působí, jako by se pouze kdosi rozhodl Heřmana napodobit, ale zároveň vůbec jeho divadelní myšlení nechápal.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]