Moře a slova
První výstup Stařec a moře inspirovaný Ernestem Hemingwayem byl pod taktovkou Alice Silné a vznikl za spolupráce tvůrců z pražské AMU a brněnské JAMU. Pohybové divadlo převyprávělo příběh a pracovalo s velkou rekvizitou v podobě zavěšené plošiny, která představovala loď. Ačkoliv anotace zmiňuje rozhovor mezi starcem a rybou jako srdce choreografie, dílo začíná obdobně jako kniha ukázkou, že stařec je již vykázaný z rybářské společnosti a jeho učedník chlapec je mu odebrán.
Konečně se stařec ztvárněný Richardem Jančou vydává na zavěšené lodi na moře. Za opakovaného pohybu navíjení lana a hodu se střídá jeho hlas z reproduktorů s živými výstupy. I když se tímto způsobem odlišují repliky, které si v knize říká stařec v mysli a nahlas, ve chvílích, kdy je jediným člověkem na jevišti, by jednotná práce s hlasem působila uceleněji. Krátce potom, co se na scéně objeví ryba v podobě Jonáše Snítila, i ona se rozmluví. Začíná dialog, během něhož oba vyjadřují, jak se navzájem drží, i když jsou si protivníky, zatímco dochází mezi oběma k fyzickému souboji seky a kopy přímo v moři.
Po výhře rybáře se postupně objevují žraloci s červenými kukličkami a tylem kolem trupu a začnou trhat rybu, jejíž části kostýmu začnou létat vzduchem a starci se ji na rozviklané plošině nepovede zachránit. Přijíždí s kostrou, se kterou mu na pobřeží pomůže chlapec, a společně odcházejí. Z příběhu zde nebyla vynechána ani lvíčata, o nichž se Santiagovi zdá a v díle se objevují hned třikrát – na začátku, uprostřed boje s rybou a na konci.
Narativ zde byl vyprávěn důsledně, ovšem mohlo se přenechat více slova tanci, nad nímž převzaly dominanci věty a pantomima. Zpracovat literární předlohu do pohybu je nesnadný úkol, a právě v důslednosti a doslovnosti příběhu se nejspíše ztratila vlastní intepretace autorky.
Táta vchází do dveří, mámu odmítá
Amálie Cuplová si jako předlohu pro své dílo Polednice vybrala stejnojmennou epickou báseň od Karla Jaromíra Erbena. Autorka nabídla interpretaci, kde na vině smrti dítěte i matky je otec, jehož tančil Vojtěche Vaculík. Skrze svůj odmítavý přístup ke své ženě, Simoně Hybenové, ukazoval svému potomkovi, jak se může chovat. Po jeho odchodu syn ztvárněný Cyrilem Janečkem vykresloval nesnesitelnost zlobivého dítěte, které nedopřeje rodiči chvíli klidu. I zde se objevila nadbytečná doslovnost ve formě pásku, kterým matka připoutá potomka k sobě, načež on sám se odpoutá a přeruší spojení. Dynamika mezi oběma interprety fungovala výborně a byla skvěle podpořena light designem, obzvláště ve chvíli prokletí.
Do roztříštěných paprsků vstupuje na chůdách polednice, která s pažemi nataženými a posouvající se malými krůčky, představuje monstrum, před kterým není úniku. Scéna působí hrozivě a úzkost matky svírající dítě je až hmatatelná. Vrchol, kdy dítě a následně matka umírají, je však oslaben náhlým úprkem polednice, která si zdvihne šat a několika komickými kroky přeskáče jeviště. Ačkoliv je pochopitelné, že důvodem byl běžící čas, kdy se musí polednice opět změnit v otce, mohlo to narušit divákovo vnímání, přičemž dramatická výstavba byla až do tohoto momentu výborná. Dvéře letí, táta vchází do dveří a běží k matce. Chce od ní pohlazení a stále si přikládá její dlaň ke své tváři ve stejném tempu, jako ze začátku odhazoval její tělo, když ještě plné života chtělo trochu lásky.
Inspirací pro Vladlenu Klimek a jejího Umělce v hladovění byla stejnojmenná povídka od Franze Kafky a inscenace dle programu redefinovala motiv hladovění jako nekonečný cyklus nahraditelnosti, kdy se vyčerpané tělo odklidí a uvolní místo dalšímu. A právě obrazem odklizení i dílo začínalo, zakuklené postavy v ochranných kombinézách pomocí řetězů odtahují tělo ležící na scéně.
Na jeviště v hrudním zalomení jako neživá postavička přichází Filip Novák a s úsměvem prohlásí: „Vítejte v naší rodinné firmě.“ Vedle něj Audrey Kristine Wangle ve formálním oblečení přebírá řetězy od zakuklenců, zatímco představitel firmy dále vykládá klišé od pohovorů, jakým je například nutnost kreativního ducha, a občas se tento lidsky působící stroj zasekne.
Nová pracovnice začíná opakovat jednu sekvenci pohybů v prostoru čtverce, nad ní je zavěšen blok ledu, který postupně taje. Ona se však nezastavuje, za ní začínají procházet lidé v oblecích omotaných řetězy a postupně se přidávají k opakování sekvence. Jako dozorce chodí Novák a kontroluje, jak si nová pracovnice vede. Kolem lidé postupně kolabují a začínají se shromažďovat za ní, kde v oblaku růžového světla probíhá divoká techno party. Wangle stále bojuje se sekvencí, až se i její tělo zhroutí a stejně jako na začátku je v řetězech odtaženo, aby pak diváci mohli znovu slyšet: „Vítejte v naší rodinné firmě.“
Narativ zde byl srozumitelně zpracovaný pomocí pohybu a herecké repliky Filipa Nováka byly doprovodem a až komickým uvolněním ve velice temném tématu. Interpreti vystihli mechanickou repetitivnost a podtrhli pevně vystavěnou dramatickou linku, která využila každou vteřinu poskytnutých dvaceti minut. Divák se mohl ponořit do momentu a nechat se unášet plynulostí scén, kdy každá naplnila svůj potenciál pohybem i narativem a industriální hudební složka dokreslila neosobní atmosféru celé inscenace.
Golem či Frankenstein?
Kateřina Zemanová ve své choreografii Umbruch vychází z příběhu o Golemovi a zkoumá, jaké jsou dopady touhy zjednodušit si vlastní práci. Dílo zasazené do fabriky vychází z repetitivnosti, která je typická pro industriální prostředí. Důraz na fyzično je patrný již od počáteční scény, kdy se na jedné straně převléká do pracovního oděvu Anna Pohlová. Na druhé straně jeviště Barbora Valentková a Daniela Valešová strojově přesně skládají krabice, které se dál posílají po pásu.
Úlohou Pohlové, se kterou zápasí, je přesouvat a organizovat krabice. Po složení všech krabic se interpretky ujímají role stavění materiálu. Jejich pohyby ztělesňují výrobní zacyklení, i když vyskočí, divák vidí spíše podtažení nohou pod sebe, a tak se skokem, který běžně může být znakem rebelie, nikam nedostanou. Z vystavěné krabicové stěny se následně vynořuje Simona Hybenová v podobě Golema z kartonu, jehož kousky má všude po těle. Pohlová jí učí variaci pohybů, kterou po několika nezdařených pokusech stvoření ovládne. Právě od tohoto momentu připomíná narativní linka spíše vztah Frankensteina a jeho monstra než příběh o Golemovi.
Stvoření začne silácky samo rovnat krabice a jeho učitelka se jen spokojeně dívá. Pohyby Golema jsou zbrklejší a údernější až najednou začne krabice trhat a vše ničit. Jeho paní se ho nyní v obavách snaží umírnit, až je nakonec podivný pomocník zavalen vysokou krabicovou věží, která je vystavěna zbývajícími pracovnicemi. Inspirací pro pohybový slovník byl samotný název UMBRUCH, jímž se v tiskařství označuje lámání stran a zde se promítl do přesně vedených pohybů končetin a výrazné práce s trupem těla. Dílo nakonec více než samotný příběh vyzdvihuje zajetou cykličnost v industriálním prostředí.
Večer byl zakončen work in progress dílem Actes Melánie Ondrejčikové, posluchačky prvního ročníku magisterského studia. Z industriální zóny byl divák převeden do kancelářského prostředí, avšak motiv zacyklení zůstal. Choreografie začíná a Klaudie Schneiderová vstupuje jako spořádaná členka korporátu, kterou ovšem vnitřně každodenní rutina sžírá. Při opakování zažitých úkonů a míst, kdy kde být, přicházejí další interpretky, které ztvárňují jiné verze téže osoby. Právě vyprázdněnost pohledů interpretek poukazuje na to, jak rutinní práce bez zjevného smyslu může z člověka vysát život.
Po repetitivních sekvencích šesti tanečnic, za zvuků typických pro kancelářské prostředí, přichází pauza. V sále se rozezní hlas Emmy Lea Nikodymové, jejíž monolog podává otázku, co se vlastně stane, když nedorazí na schůzku. Kdo si toho všimne a najde se vůbec někdo takový? Schneidrová během řeči tiskne křečovitě desky a propadá se do křesla, zatímco ostatní její verze pouze hledí do diváků. Hlas utichá a scéna se začne vyprazdňovat, jen Schneidrová si lehá na zem a nad ní se začne spouštět diskokoule a naplno se rozezní hlas Madonny v písni Secret, která již předtím byla hlouběji schována ve změti zvuků. Ležící se pomalu zvedá a s mírným úsměvem odchází.
Přehlídka choreografií ukázala také osobnosti choreografek, kdy každá pojala své dílo jinak. Večer se nesl v duchu repetice a zacyklení. Zároveň zvolená témata byla velmi těžká, což mohlo občas zavádět k patosu a doslovnosti. Je třeba vyzdvihnout dílo Vladleny Klimek, jehož dramaturgická propracovanost, cit pro detail i výrazné interpretační výkony posunuly inscenaci daleko za rámec školního zadání.
Večer choreografií katedry tance HAMU
15. května 2016, 19:30
KD Mlejn, Praha
Choreografie uvedené v programu:
Stařec a moře
Choreografie: Alice Silná
Hudba: Tereza Konzalová
Zvuk: Jacob Strasser
Interpretace: Richard Janča, Jonáš Snítil, David Rott, David Horák, Zuzana Dobešová, Antonie Zelbová
Scénografie: Jolana Prášková, Anna Landsingerová
Light design: Vojtěch Brtnický
Rigging: Jakub Kohout
Produkce: Viktorie Čápová
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
Polednice
Choreografie: Amálie Cuplová
Hudba: František „Luteja“ Dušek
Interpretace: Simona Hybenová, Cyril Janeček, Vojtěch Vaculík
Scénografie, kostýmy: Emmanuela Fiala
Light design: Vojtěch Brtnický
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
Umělec v hladovění
Choreografie, foto: Vladlena Klimek
Hudba: Petr Němec
Interpretace: Amálie Cuplová, Audrey Kristine Wangle, Mgr. Filip Novák, Metoděj Vykydal, Tereza Moulisová, Charlota Ciklerová, Dalma Kitley
Dramaturgie: Oliver Beťko
Scénografie, kostýmy: Veronika Samková
Light design: Vojtěch Brtnický
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
UMBRUCH
Choreografie: Kateřina Zemanová
Hudba: Martin Janda
Interpretace: Anna Pohlová, Daniela Valešová, Barbora Valentková, Simona Hybenová
Scénografie: Rozálie Mlčochová, Emma Flaume
Kostýmy: Rozálie Mlčochová + Emma Flaume (pro Golema), Kateřina Zemanová (pro tanečnice)
Light design: Vojtěch Brtnický
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
Actes
Choreografie, dramaturgie, text: Bc. Melánia Ondrejčiková
Sound design: Matěj Přerovský
Interpretace: Aneta Meislerová, Kateřina Hulínská, Alice Jankovcová, Klaudia Schneidrová, Hana Froncová, Barbora Valentková
Scénografie, kostýmy: Adéla Ticháčková, Markéta Mikulíková
Light design: Vojtěch Brtnický
Hlas: Emma Lea Nikodymova
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
