Mezi Ostravou a Londýnem

Mezinárodní varhanní festival, který pořádá společenství Audite Organum v katolickém kostele sv. Jakuba v Praze, nepůsobí nápadně. Není zamýšlen pouze pro turisty. A i když na sebe také nestahuje pozornost mecenášů a celebrit, vůbec to neznamená, že by nestálo za to každý rok v srpnu a v září, vždy ve čtvrtek, na jeho zhruba hodinové koncerty chodit. Bonusem je tam mimochodem obrazovka, na níž lze sledovat, co se děje nahoře na kůru u hracího stolu. V neokázalém výběru se na této přehlídce střídají ti nejlepší možní, ve svém oboru ve své zemi významní, zasloužilí či slibní. Daniel Strządała byl poslední srpnový večer u Jakuba příkladem toho posledně jmenovaného typu. Mladý Polák je evidentně víc než slibný – je skvěle technicky disponovaný, muzikální… a hudbě a nástroji zcela oddaný. Když po recitálu sešel dolů do chrámové lodi, aby se ukázal a uklonil, působil na první pohled jako někdo, kdo žije jen a jen svým hraním. Pokud je to na výkonu pozitivně znát – a to v jeho případě bylo – není třeba se usmívat…

Strządała zahrál velmi inspirovaně Bachovu Toccatu, adagio a fugu C dur a dramaturgicky i interpretačně nadchl Devátou symfonií Felikse Nowowiejského, autora pozdního romantismu, opulentně koncipovaným a hráčsky určitě velmi náročným půlhodinovým dílem, jehož třetí věta je variační fantazií na starobylou polskou duchovní píseň. To ovšem nebylo vše – Strządała, mimo jiné vítěz opavské soutěže Petra Ebena v kategorii improvizace, se právě tímto uměním blýskl, a to zcela mimořádně. Za téma mu posloužila melodie duchovní písně z pera Petra Ebena. Vlastním stylem, nikoli s charakteristickými ebenovskými harmoniemi, na ní vystavěl virtuózní, v každém okamžiku zajímavou architekturu, budící ryze hudebními prostředky velké potěšení. A když pak Strządała ještě přidával a pustil se do zcela vlastní efektní improvizace, přehledné a přesto překvapující, hravé, impozantní i vzrušující, byly to pro mě okamžiky, na které se nezapomíná. Hudba má v takové chvíli nenahraditelnou energii, která vás fyzicky strhává s sebou a ještě dlouho ve vás doznívá.

Jiným typem zážitku byl v pozdním odpoledni plenérový koncert FOKu o den dřív. Ve Valdštejnské zahradě bylo ještě letní horko, ale část publika – a prý tam mohly být až tři tisíce lidí – už seděla ve stínu. Pražští symfonikové výborně vybranou baletní a filmovou hudbou navozovali především pohodu. Jádro auditoria je soustředěné, na okrajích se však  korzuje a třeba i hovoří, hudba je milá, třeba z Čerta a Káči, efektní, jako třeba Gajané, a nebo impresivní, jako naléhavé scény z filmového Harryho Pottera, spolehlivě tvořící tečku programu.

Rozumím tomuto prologu vlastní koncertní sezony FOKu jako symbolické službě Pražanům, jako nabídce hezkých chvil – způsobem a s výsledkem, který se v koncertní síni nikdy takhle ukázat nemůže. Kéž by v sobě všichni ti lidé, kteří přišli, nacházeli pravidelnou potřebu kontaktu s takovou (i náročnější) hudbou rovněž během zimních měsíců. Myslím, že dirigent Jan Kučera mohl klidně být ve svém sympatickém průvodním slovu s pozváním ke koncertům ve Smetanově síni explicitnější a vemlouvavější.

Jedním z nejvýznamnějších letošních provedení české hudby v tuzemsku bylo nesporně uvedení opery Make No Noise na Ostravských dnech. Vůbec poprvé u nás byla nastudována opera Miroslava Srnky, skladatele na samém prahu středního věku, o jehož tvorbě zde nemáme moc přesnou představu, který má nicméně v zahraničí v posledních letech mimořádné úspěchy. Patří však charakterem své hudby přece jen k autorům výlučnějším a ve středním proudu hudebního dění v Česku asi větší místo hned tak nenajde.

Festival nové a experimentální hudby však právě tímto projektem přesně potvrdil, že jeho iniciátoři, organizátoři a dramaturgové mají správný čich, odvahu a rozvahu. Kdo jiný by se měl o tvorbu podobně orientovaného skladatele postarat…? A tak mělo Srnkovo mimořádně sugestivně působící komorní dílo z roku 2011 českou premiéru letos první den v září v Trojhalí Karolina. Snad se vydařil i rozhlasový záznam pro pozdější odvysílání. Hluboce na mě zapůsobilo nejen alternativní industriální prostředí, k námětu díla velmi vhodné, a v něm náznaková sošná režie Jiřího Nekvasila, ale také věci oddaní sólisté a úplně nejvíc asi Srnkovo pozoruhodné zacházení s orchestrem. Linou se z něj často – i při vší střídmosti – téměř neslýchané zvuky, které nádherně podporují pomalé plynutí času příběhu dvou osamělých lidí v extrémním prostředí a ve vyhrocené situaci, příběhu končícího pozitivně, měkce a do ticha. Zvuky, které vás bez váhání nastartují do střehu: tady právě posloucháte něco tak zřetelně „svého“ a „krásného“, že není pochyb – tohle není schválnost schovávající se za experiment, tohle není bezradnost ani svévole. Tohle je skutečné umění.