Mezinárodní varhanní festival, který pořádá společenství Audite Organum v katolickém kostele sv. Jakuba v Praze, nepůsobí nápadně. Není zamýšlen pouze pro turisty. A i když na sebe také nestahuje pozornost mecenášů a celebrit, vůbec to neznamená, že by nestálo za to každý rok v srpnu a v září, vždy ve čtvrtek, na jeho zhruba hodinové koncerty chodit. Bonusem je tam mimochodem obrazovka, na níž lze sledovat, co se děje nahoře na kůru u hracího stolu. V neokázalém výběru se na této přehlídce střídají ti nejlepší možní, ve svém oboru ve své zemi významní, zasloužilí či slibní. Daniel Strządała byl poslední srpnový večer u Jakuba příkladem toho posledně jmenovaného typu. Mladý Polák je evidentně víc než slibný – je skvěle technicky disponovaný, muzikální… a hudbě a nástroji zcela oddaný. Když po recitálu sešel dolů do chrámové lodi, aby se ukázal a uklonil, působil na první pohled jako někdo, kdo žije jen a jen svým hraním. Pokud je to na výkonu pozitivně znát – a to v jeho případě bylo – není třeba se usmívat…
Strządała zahrál velmi inspirovaně Bachovu Toccatu, adagio a fugu C dur a dramaturgicky i interpretačně nadchl Devátou symfonií Felikse Nowowiejského, autora pozdního romantismu, opulentně koncipovaným a hráčsky určitě velmi náročným půlhodinovým dílem, jehož třetí věta je variační fantazií na starobylou polskou duchovní píseň. To ovšem nebylo vše – Strządała, mimo jiné vítěz opavské soutěže Petra Ebena v kategorii improvizace, se právě tímto uměním blýskl, a to zcela mimořádně. Za téma mu posloužila melodie duchovní písně z pera Petra Ebena. Vlastním stylem, nikoli s charakteristickými ebenovskými harmoniemi, na ní vystavěl virtuózní, v každém okamžiku zajímavou architekturu, budící ryze hudebními prostředky velké potěšení. A když pak Strządała ještě přidával a pustil se do zcela vlastní efektní improvizace, přehledné a přesto překvapující, hravé, impozantní i vzrušující, byly to pro mě okamžiky, na které se nezapomíná. Hudba má v takové chvíli nenahraditelnou energii, která vás fyzicky strhává s sebou a ještě dlouho ve vás doznívá.
Jiným typem zážitku byl v pozdním odpoledni plenérový koncert FOKu o den dřív. Ve Valdštejnské zahradě bylo ještě letní horko, ale část publika – a prý tam mohly být až tři tisíce lidí – už seděla ve stínu. Pražští symfonikové výborně vybranou baletní a filmovou hudbou navozovali především pohodu. Jádro auditoria je soustředěné, na okrajích se však korzuje a třeba i hovoří, hudba je milá, třeba z Čerta a Káči, efektní, jako třeba Gajané, a nebo impresivní, jako naléhavé scény z filmového Harryho Pottera, spolehlivě tvořící tečku programu.
Rozumím tomuto prologu vlastní koncertní sezony FOKu jako symbolické službě Pražanům, jako nabídce hezkých chvil – způsobem a s výsledkem, který se v koncertní síni nikdy takhle ukázat nemůže. Kéž by v sobě všichni ti lidé, kteří přišli, nacházeli pravidelnou potřebu kontaktu s takovou (i náročnější) hudbou rovněž během zimních měsíců. Myslím, že dirigent Jan Kučera mohl klidně být ve svém sympatickém průvodním slovu s pozváním ke koncertům ve Smetanově síni explicitnější a vemlouvavější.
Jedním z nejvýznamnějších letošních provedení české hudby v tuzemsku bylo nesporně uvedení opery Make No Noise na Ostravských dnech. Vůbec poprvé u nás byla nastudována opera Miroslava Srnky, skladatele na samém prahu středního věku, o jehož tvorbě zde nemáme moc přesnou představu, který má nicméně v zahraničí v posledních letech mimořádné úspěchy. Patří však charakterem své hudby přece jen k autorům výlučnějším a ve středním proudu hudebního dění v Česku asi větší místo hned tak nenajde.
Festival nové a experimentální hudby však právě tímto projektem přesně potvrdil, že jeho iniciátoři, organizátoři a dramaturgové mají správný čich, odvahu a rozvahu. Kdo jiný by se měl o tvorbu podobně orientovaného skladatele postarat…? A tak mělo Srnkovo mimořádně sugestivně působící komorní dílo z roku 2011 českou premiéru letos první den v září v Trojhalí Karolina. Snad se vydařil i rozhlasový záznam pro pozdější odvysílání. Hluboce na mě zapůsobilo nejen alternativní industriální prostředí, k námětu díla velmi vhodné, a v něm náznaková sošná režie Jiřího Nekvasila, ale také věci oddaní sólisté a úplně nejvíc asi Srnkovo pozoruhodné zacházení s orchestrem. Linou se z něj často – i při vší střídmosti – téměř neslýchané zvuky, které nádherně podporují pomalé plynutí času příběhu dvou osamělých lidí v extrémním prostředí a ve vyhrocené situaci, příběhu končícího pozitivně, měkce a do ticha. Zvuky, které vás bez váhání nastartují do střehu: tady právě posloucháte něco tak zřetelně „svého“ a „krásného“, že není pochyb – tohle není schválnost schovávající se za experiment, tohle není bezradnost ani svévole. Tohle je skutečné umění.
A který koncert týkající se české hudby byl letos patrně nejdůležitější naopak v zahraničí? Debut Jakuba Hrůši na londýnském festivalu BBC Proms poslední srpnovou sobotu. Dirigoval Symfonický orchestr BBC a sbor BBC Singers. Program – v kulturním kontextu letošního půltisíciletého výročí prvního vystoupení Martina Luthera – nazvali pořadatelé Česká reformace. Přijde mi to nápadité. A stejně nápaditě jako dramaturg uchopil tuto výzvu Hrůša. Koncert bylo možné poslouchat v rozhlase, na internetu je snadno k nalezení i jeho záznam.
V úvodu nechal dirigent bezprecedentně zaznít chorál Ktož jsú boží bojovníci. Navázal básněmi Tábor a Blaník. První cítil velmi pomalu, ve druhé maximálně posílil pastorální epizodu. Po pauze bylo zajímavé v předehře Husitská sledovat, jak zcela jinak s chorálem zacházel Dvořák. A po vhodném „husitském“ předělu z Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy se končilo Sukovou Pragou v závěru s varhanami – pro obrovitou Royal Albert Hall ideálním dílem. „Bělohlávkův“ orchestr BBC má pro český lyrismus pochopení, Hrůša na mezinárodní scéně opět bodoval. Věřím, že si ale mnozí povšimli i Polní mše Bohuslava Martinů, která před pauzou byla asi nejvýraznější položkou celého koncertu. Husitský chorál sice necituje, ale k pojmu česká reformace svou civilností a opravdovostí pasuje také. Komorní, niterná, naléhavá, neoposlouchaná, s krásně zazpívaným sólem Svatopluka Sema. Pravý klenot.
Ale zpátky domů. Určitě jsem nebyl sám, koho zaujala zpráva z pražského magistrátu, že už padlo rozhodnutí o umístění uvažovaného nového koncertního sálu. Konečně už se něco hýbe. Vltavská… Spojení se Smetanovou Vltavou je roztomilé a inspirativní, ale jinak naskakují nejrůznější otazníky a otázky: Není to, alespoň pro současné Pražany, trochu divná lokalita? Nebude to pocitově moc daleko od historického centra? Podaří se celý okolní široký městský prostor koncipovat a revitalizovat tak komplexně a zajímavě, aby byl nějaký estetický důvod zdržet se déle či se něčím trochu potěšit – a nebýt nucen k co nejkratší cestě eskalátorem z metra na koncert a pak zase rychle zpět do podzemí? A také určitě nebudu sám, koho zajímá, zda bude městský sál domovským sídlem některého z hlavních orchestrů působících v metropoli. Případně kterého. V kontextu nejmodernějších evropských síní je Rudolfinum pro Českou filharmonii sice jedinečné a mile konzervativní a starosvětské, ale přece jen malé. A orchestr FOK je na tom v Obecním domě, tam navíc v nájmu, podobně. Kdo dostane přednost? A pokud město postaví síň pro své symfoniky, bude potom snad stát stavět jinde ještě další síň pro filharmoniky?
