Mezi světlem a temnotou. Intimní setkání s Almou a Gustavem Mahlerovými

Od lásky k bolesti

Konkrétně z písní byl na programu výběr čtyř z pěti krátkých písní Almy Mahlerové z jejího cyklu Pěti písní, vydaných Universal Edition 1910 (chyběla píseň In meines Vaters Garten/ V zahradě mého otce) ve střídavé kombinaci s písněmi Gustava Mahlera z cyklu Lieder eines fahrenden Gesellen/Písně potulného tovaryše, GMW 10.

Není to poprvé, kdy se dramaturgicky kombinují písně těchto dvou autorů, ať už koncertně, nebo na nahrávce – uveďme např. slavnou nahrávku Alma & Gustav Mahler: Lieder se skotskou mezzosopranistkou Karen Cargill, na obalu s obrazem Oskara Kokoschky (label Linn Records), expresionistického malíře, který byl Almou Mahler přímo posedlý. Když ho opustila, aby se provdala za architekta Bauhausu Waltera Gropia, vytvořil si místo ní loutku v životní velikosti, kterou nakonec rozřezal.

Alma Mahler je často předmětem genderových tématizací, podobně jako třeba sochařka Camille Claudel, milenka Augusta Rodina. K vztahu Almy a Oskara Kokoschky měl v českých kinech koncem roku 2023 premiéru poněkud jednostranný koprodukční film z r. 2022 Alma & Oskar režiséra Dietera Bernera. Za podobně jednostranné považuji i ztvárnění jejího života (chápejme to jako uměleckou licenci) v představení Věčná milenka Alma Mahlerová francouzského autora Marca Delaruellea v Divadle v Řeznické (od r. 2021, repríza 15. května 2025). Jednostranné proto, že Alma Mahler rozhodně měla co nabídnout i svými talenty a vzdělaností a byla to součást její osobnostní, nejen žensky sexuální přitažlivosti.

Ostatně to, že její písně mohou zaznít vedle Mahlerových ne jako kuriozita, ale plnohodnotně, je samo o sobě důkazem, že jde o kvalitní umění, stejně jako fakt, že její komorní tvorba byla později orchestrována např. finským skladatelem Jormou Panulou. Gustav Mahler ostatně později uznal, že se choval omezeně, když svou ženu v tvorbě nepodporoval.

Způsob, jakým byly jednotlivé písně uvedeny oproti autorskému řazení jak u Almy, tak Gustava Mahlerových, jsem pochopila jako promyšlený. Obvykle se u Mahlera zdůrazňuje, že se v cyklu vyrovnával s nešťastnou láskou ke zpěvačce Johanně Richterové, a proto je na prvním místě nejznámější píseň cyklu Wenn mein Schatz Hochzeit macht/Když se moje milá vdává. Řazení na koncertě ale vycházelo z vlastní významové emocionální logiky od radostné svěží písně Ging heut morgen über Feld/Šel jsem dnes ráno přes pole přes uvedenou píseň Když se moje milá vdává po dramatickou Ich hab´ein glühend Messer/Mám žhavý nůž (v hrudi) a rezignující Die zwei blauen Augen von meinem Schatz/ Dvě modré oči mého miláčka s jejím rezignovaným „pohřebním“ výrazem.

Alma Mahler: Písně jako hudební haiku

Mahlerův cyklus byl protknut písněmi Almy Mahler, rovněž v řazení odlišném od autorského od Bei Dir ist es traut/ U Tebe je to důvěrné – v programu přeloženo jako „troufalé“, ale to neodpovídá úplně celkovému kontextu Rilkeho básně, které je doprovázené houpavou figurou a tichým důvěrným tónem bez výkyvů. Následovalo Laue Sommernacht/Vlahá letní noc (v programu přeloženo jako „teplá“), noc „bez hvězd“ plná chromatiky a filosofických úvah – „Není celý náš život tápáním a hledáním? s krásnou gradací s významem naplnění lásky světlem.

Třetí písní v pořadí byla Ich wandle unter Blumen/Chodím mezi květinami na text Heinricha Heineho s chromaticky kráčející melodií v pomalém tempu, jako by jemnou opatrností, aby se květiny nepošlapaly, když najednou dochází k dramatickému vzestupu v prestissimu na text „Drž mne pevně milovaný! Z opilosti lásku ti padnu k nohám a se ztišením do pianissima na „zahrada je plná lidí.“ Poslední píseň na text básně Richarda Dehmela Die stille Stadt/Tiché město je výrazově i prostředky rozmanitá, vykresluje občasné nečekané vzruchy do tiché noci.

To, co jednoznačně vyplývá je, že Alma Mahler (mj. žačka Alexandera Zemlinského a leccos se naučila i při přepisování not svého muže) velmi dobře zvládla minuciózní prostředky rozšířené chromatické tonality pro vyjádření jemných významových a výrazových odstínů zvolených básní i na úsporné ploše. Její krátké písně jsou svého druhu hudební „haiku.“ Lyrické, nebo lyricko-dramatické doteky bez jakéhokoli formalismu. Instrumentace a orchestrace její výrazivo ještě přiblížila k Mahlerovu stylu. Ale není epigonem. Nemůže být, pokud dokáže tak detailně vyjádřit změny nálad zhudebněných básní, ať už plynule, nebo v kontrastu od nejsvětlejší poloh po ztemnělé a dramatické. Pokud je její dílo málo početné, možná to bylo nejen kvůli Gustavu Mahlerovi, který přibrzdil její rozlet v hudbě, ale i díky jejím dalším uměleckým talentům.

Hlas jako nástroj emocí: Adamova v dialogu s orchestrem

Volba mezzosopranistky Belly Adamové byla, jak se říká, trefou do černého. Vůbec mne nepřekvapuje, že se soustřeďuje na písně, protože v nich vynikne alikvotně bohatá, velmi příjemná barva jejího hlasu vyrovnaná ve všech rejstřících, úžasná pianissima, která dovede nejen v diminuendech, ale také neuvěřitelně jemně nasadit i na začátku fráze ve vysokých polohách. Je i tzv. mahlerovskou interpretkou. Emocionální rozsah ukázala právě i v tomto cyklu, kdy od nejjemnějších tónů radostnosti a pianissim dokázala přejít až do expresivního křiku v písni o „noži v hrudi“ (což až tak obvyklé nebývá, snad díky jejímu temperamentu).

Následoval rezignovaný „tón“ posledního kusu. Její detailně výrazová pestrost se děje pod plnou hlasovou kontrolou a je to v naprostém souladu s charakterem stylu Mahlera i Almy, kdy zvuk prochází jemnými dynamickými vlnami, od výrazu symbolické Temnoty ke Světlu, potrženými i modalitou (moll-Dur), náladovými plochami protkanými vzruchovými vykreslenými gesty a tvary nástrojových sól.

Výkon Belly Adamové byl v tomto repertoáru nejlepší, jaký jsem kdy slyšela, a potlesk by trval déle, pokud bychom byli jako posluchači v lepší kondici a nebolely nás ruce. Mahler patří ke kmenovému repertoáru a orchestr se s ním pod vedením Gregora Mayrhofera vyrovnal na výši. Měla jsem trochu obavy ze zvuku v Betlémské kapli, ale zvuk byl plastický a vůči hlasu mezzosopranistky citlivě vedený se suverénními nástrojovými sóly empaticky navazujícími na hlas. Vytvářel krásné dynamické vlny, legata, čistá sóla a akcenty (např. v žestích u „nože v hrudi“).

Zemlinského 1. symfonie: Mladický patos a dramatické kontrasty

Druhá část koncertu byla věnována půlhodinové 1. symfonii d moll Alexandera Zemlinského z r. 1893. Zemlinsky byl žákem Johanna Nepomuka Fuchse a ten údajně pozval Johannesa Brahmse v červenci 1892 na provedení první věty na konzervatoři. Je znát, že Zemlinsky se učil na Brahmsově hudbě pracovat s tzv. rozvíjející se variací jednoduchého tematického jádra, aby kompozice získala neprvoplánovou soudržnost.

Na druhou stranu, právě na první větě je znát i vliv exaltovaného tónu Richarda Strausse nebo Wagnera. Dříve jsem slyšela provedení Českou filharmonií pod vedením Antonyho Beaumonta. Musím říct, že ať už to bylo akustikou, nebo koncepcí dirigenta, silné kontrasty zejména v první větě poněkud odhalovaly, že Zemlinského kompoziční předivo bylo ještě místy trochu chudé a patos to zdůrazňoval.

Je to jeho de facto studentské dílo a je vidět, jak je třeba k mistrovství, aby byla vysoká dynamika opřena o instrumentačně dobře zajištěné a vyvážené předivo, jako je tomu u Brahmse nebo Dvořáka. Scherzo skutečně vyznívalo svou tanečností vystřídanou idyličností tak trochu dvořákovsky.

Třetí věta svým úvodním melancholickým tématem ve smyčcích je blízká Mahlerovi. Je velmi zdařilá a dojemná. Zemlinsky je v citlivé poloze v tomto věku hudebně zralejší, než v těch mužsky patetických „straussovských“, které se objevují i v dalším tématu třetí věty. Závěr symfonie je zajímavý accelerandem, což mělo zřejmě podtrhnout patos, ale na mne to působí spíše opačně. Celkově se přikláním více k přístupu A. Beumonta poněkud utlumit mladické straussovské heroismy, skladba pak působí uceleněji.

Pro mne byla jednoznačně vrcholem koncertu písňová část s excelentním výkonem Belly Adamové. Záznam koncertu 21. dubna od 20 hod. na stanici Českého rozhlasu Vltava lze jen doporučit!

Písně Almy a Gustava M.
9. dubna 2025, 19:30 hodin
Betlémská kaple, Praha

Program:
Alma Mahler: Bei Dir ist es traut
Alma Mahler: Laue Sommernacht
Gustav Mahler: Ging heut morgen über Feld
Alma Mahler: Ich wandle unter Blumen
Gustav Mahler: Wenn mein Schatz Hochzeit macht
Gustav Mahler: Ich hab ein glühend Messer
Alma Mahler: Die stille Stadt
Gustav Mahler: Die zwei blauen Augen
Alexander Zemlinsky: Symfonie č. 1 d moll (Allegro ma non tropo, Scherzo, Sehr innig und breit, Moderato)

Účinkující:
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Bella Adamova – mezzosoprán
Gregor Mayrhofer – dirigent