Není se čemu divit. Zvláště Smetanovo Trio je často i širší posluchačské veřejnosti skladbou dobře známou a každé jeho provedení je tak spjato s jistým očekáváním, jež mohou interpreti zklamat, naplnit nebo dokonce předčít. Snad mohu hned na úvod prozradit, že trio Roman Patočka (housle), Jiří Bárta (violoncello) a Terezie Fialová (klavír) lze bez pochyby zařadit do poslední z výše zmíněných kategorií. Trojice, jinak působící jako Eben Trio, je složena z hudebníků par excellence, což však samo o sobě pro dobrou komorní hru nestačí. Důležitá je správná komunikace, schopnost poskytnout kolegům prostor, jít jim takzvaně „naproti“ a především umět se vcítit, což bylo v tento večer splněno beze zbytku. Hráči se přitom museli vypořádat s problémy souvisejícími s prostory chrámu svaté Barbory, jež jsou bezpochyby úchvatné, ale pro potřeby komorního koncertu ne zcela vhodné. Své by o tom mohl vyprávět Jiří Bárta, jehož nástroj vlhké prostředí sakristie rozladilo do té míry, že se Smetana musel po několika úvodních taktech začínat znovu. Ladění potom Bártu trápilo po celý zbytek večera, nikdy však natolik, aby tím nějak výrazně narušil průběh hry či to dal na sobě znát.
Dramatický vstup houslí Jana Patočky v Moderato assai první věty jsme si tak měli možnost vyslechnout hned dvakrát, pokaždé se silným nábojem, který prostupoval celou skladbou. Právě housle se vzhledem ke kostelní akustice držely zvukově v popředí víceméně po celou dobu, Patočka si toho však byl očividně vědom a snažil se v rámci možností ustoupit svým kolegům. Dostatečný prostor tak dostal nejen Jiří Bárta, jehož bohatý, sytý tón dodával skladbě zajímavý, syrový nádech, ale také Terezie Fialová, která – ač pevně ukotvena v klaviatuře – hrála s neuvěřitelnou lehkostí. Zejména rychlé běhy pravé ruky v závěrečné větě měly v jejím podání doslova lesklý, „kovový“ zvuk, umně si poradila také s pedalizací, s níž zacházela spíše úsporně. Brilantní souhra dodala hudbě úžasnou vzdušnost, díky níž skladba krásně „dýchala“. Pouze ve vypjatých dramatických částech se pak hráči nebáli jít do potřebného mohutného zvuku, který byl sice zcela v souladu s charakterem díla, avšak v akustických podmínkách chrámu se ve výsledku slil v jedno.
Schumannův Kvartet pro klavír, housle, violu a violoncello Es dur op. 47 přinesl odlehčenější hudbu poklidnějšího charakteru, jíž však nechyběla energičnost. Obsazení se za tímto účelem rozrostlo o violu Karla Untermüllera, mimo jiné člena Haroldova kvarteta, která nejen skvěle dokreslovala barvu tohoto zajímavého obsazení, ale byla ostatním po celou dobu rovnocenným partnerem. Zejména pak v kontrapunktické závěrečné větě, v níž autor nešetřil rychlými pasážemi. Ty se ostatně objevily již v rozverném scherzu druhé věty, která zazněla ve velmi rychlém tempu a obdivuhodně nízké dynamice, doprovázela jakoby samozřejmou lehkostí, dodávající této části potřebný „šmrnc“. Nejpůsobivějším však bylo neuvěřitelné vřelé, lyrické Andante cantabile, jehož kouzlo umocňovala atmosféra chrámu a decentně nasvícené pódium, na němž nechyběly svíčky. Jednotlivé smyčce se střídaly v překrásně klenutých frázích pomalu plynoucí hudby, která všechny přítomné na krátký okamžik doslova přenesla do jiného světa. Tuto krásu v samotném závěru narušilo vyzvánění mobilního telefonu, u nějž jsem po zážitcích z poslední doby ocenila, že jej majitel téměř okamžitě vypnul. Perlivé Presto závěrečné věty fantasticky uzavřelo tento poutavý večer, který je jistě jedním z mnoha, jež tento výjimečný festival v následujících dnech nabídne. Neváhejte tedy této možnosti využít a moc prosím – nejen zde – vypínejte zvonění.
Hodnocení autorky recenze: 90%
Mezinárodní hudební festival Kutná Hora 2017
Zahajovací koncert
Jiří Bárta (violoncello)
Terezie Fialová (klavír)
Roman Patočka (housle)
Karel Untermüller (viola)
4. června 2017 chrám sv. Barbory Kutná Hora
program:
Bedřich Smetana: Trio pro housle, violoncello a klavír g moll, op. 15
Robert Schumann: Kvartet pro klavír, housle, violu a violoncello Es dur, op. 47
