Středobod programu tvoří sety lidových melodií. Ty obsahují úpravy tradiční hudby ve stylu osmnáctého století z pera skladatelů, kteří působili ve Velké Británii, doplněné lidovými melodiemi v úpravách, jejichž autory jsou členové Tunelanders. Barokní sonáty pro housle či flétnu a basso continuo se pak během večera prostřídají s tradičními melodiemi způsobem, jaký nejspíš používali při svých koncertech sami hudebníci v osmnáctém století. Kombinace těchto tří prvků dává vzniknout různorodému programu, v němž se stírají hranice mezi lidovou a klasickou hudbou.
„Když jsem v několika starobylých skotských melodiích nalezl eleganci a různorodost harmonie srovnatelné se skladbami nejoslavovanějších mistrů oněch časů, v souladu s přáním několika džentlmenů vybraného vkusu jsem na sebe vzal úkol učinit těmto starobylým skladbám po právu a opatřit každou melodii náležitou a přirozenou basovou linkou, s nejpřísnějším ohledem na melodii samotnou a bez toho, aby tato byla kvůli basu jakkoliv změněna a přizpůsobena. Jelikož si troufám tvrdit, že tento pokus oživit vkus předků nebude shledán nepříjemným, předkládám výsledek svého úsilí k posouzení veřejnosti, abych, pokud by se mu dostalo toho požehnání a vyvolal potěšení, mohl být povzbuzen k dalším počinům tohoto druhu,“ píše se v předmluvě sbírky lidových melodií Francesca Barsantiho, (1690–1775), italského skladatele a hráče na flétnu a hoboj, který pocházel z Toskánska, avšak prožil většinu života v Londýně a Edinburghu. Právě jeho úpravy tradičních melodií také zazní během koncertu ve Vzletu.
Tunelanders je basilejský projekt pětičlenné skupiny absolventů „Mekky historicky poučené interpretace“, Scholy Cantorum Basiliensis, v jehož čele stojí cembalista a varhaník Joan Boronat Sanz. Sestavu kvinteta dále tvoří houslista Vadym Makarenko, hráč na violu da gambu Soma Salat-Zakariás, kytarista Pablo FitzGerald a flétnista Amir Tiroshi. Tunelanders se zaměřují na tradiční irské a skotské melodie, barokní komorní hudbu a na objevování souvislostí mezi nimi. Ansámbl chce přiblížit minulost současnosti, přesto však klade důraz na momentální rozměr hudby – ta nemá být vnímána jako artefakt vystavený v muzeu, nýbrž jako živá, dýchající umělecká instance. Právě proto si členové souboru tolik cení improvizace – jelikož spolu hrají už léta a rozumí si mezi sebou navzájem i s repertoárem, mohou na místě přidávat ozdoby a měnit aranžmá, podle své vlastní nálady i energie přicházející z publika.
