Michelangeliho pověstný železný klid

O interpretačním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (124)

Jeden z posledních „srovnávacích“ rozhlasových pořadů Ivana Medka s Ivanem Moravcem z roku 1968 otevřela výzva k posluchačům. Medek ji formuloval jako povinnost každého člověka pojmenovávat svá setkání a své zkušenosti s uměním. Jedno, jestli jde o literaturu, výtvarné nebo reprodukční umění.

S Ivanem Moravcem se pak věnovali srovnávání nahrávek několika slavných klavírních koncertů: 1. věty Druhého klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova (se sólisty Juliusem Katchenem – Sergejem Rachmaninovem a Svjatoslavem Richterem) a Finale Druhého klavírního koncertu Johannese Brahmse (především s Rudolfem Serkinem a Claudio Arrauem).

Kromě výkonů klavíristů byla řeč i o doprovázejících orchestrech a o práci obou dirigentů. U Serkina šlo o Cleveland Orchestra s Georgem Szellem, u Arraua o Philharmonia Orchestra s Carlem Maria Giulinim). „Szellova deska se Serkinem je nabitá brilancí a silou,“ charakterizoval nahrávku Ivan Moravec. „Myslím, že i technici jí dali vše, co potřebuje. Všechno je tam slyšet, samozřejmě i nesmírný příspěvek Szellův k realizaci této věty. Dnes asi těžko najdeme jiného dirigenta, který by dokázal přinutit osmdesátičlenný orchestr, aby prostě hrál najednou. Je zajímavé, jak je Giulini s orchestrem Philharmonia velmi často přibližný v souhře. Je to slyšet i v určité měkkosti razantních orchestrálních akordů. Jakmile všichni hráči, jak se říká v umělecké hantýrce, „nezaberou najednou“, pak akord nemá špičku, nemá ostří. Jakkoliv je londýnský Philharmonia Orchestra sladkým orchestrem, který dovede hrát nádherná espressiva, na tomto snímku nebyl schopen dát tomu dílu takovou určitost a energii jako Szell se svými clevelandskými hráči.“
***

Ivan Medek: Kdybychom si měli z koncertů, které tady máme k dispozici, vybrat ještě nějakou jinou větu pro srovnání, třeba nějaké jiné Finale, přimlouval bych se za Ravelův koncert, který tady máme ve dvou nahrávkách. Bude to nejdřív Arturo Benedetti Michelangeli s Philharmonia Orchestra, který řídí Ettore Gracis. A pak Leonard Bernstein s Newyorskou filharmonií a jako sólista rovněž Leonard Bernstein, který koncert diriguje od klavíru. V Praze to udělal také jednou, možná že se na to pamatujete.

Možná bychom mohli udělat zase nejdřív srovnání dvou částí. Snad by to bylo nejlepší, kdyby to byla kadence z první věty. Poslechneme si nejdřív, jak ji hraje Michelangeli. A pak Bernstein.

Ivan Medek: A teď bychom mohli pořadí obrátit a poslechnout si Finale nejdřív s Bernsteinem jako dirigentem i sólistou s Newyorskou filharmonií. A pak totéž s Arturem Benedetti Michelangelim s Philharmonia Orchestra.

(hudební ukázky: 2 x Finale Klavírního koncertu č. 1 Maurice Ravela. Leonard Bernstein – Arturo Benedetti Michelangeli)

Ivan Medek: Samozřejmě se musíme nejdřív vrátit ke kadencím. Myslím, že tady je to dost jasné.

Ivan Moravec: Je to jasné. Bernstein není schopen udržet tu dokonalou hladkost v melodii i v doprovodu. První věc, která posluchače vyruší, je, že tam, kde se ozve v pravé ruce melodický tón, tak on zarazí doprovod levé ruky. Vznikne tam jakési „počkáto“ a tím tu figuru, která vlastně vytváří pocit času, poruší. To znamená: první notu strašně natáhne a další noty strhne k sobě. Celý průběh jeho kadence je hrozně nervózní rytmicky a velmi hrubý v úhozech.

Michelangeli sází na naprostou hladkost a plynulost a dociluje jí. Zajímavé je, že když si člověk prohlédne notový zápis, na druhé stránce kadence, kde začíná Ravel vypisovat melodii v trylcích – kde se snaží nahradit odvěký handicap klavíru, který spočívá v rychlém doznívání tónů, něčím, co by vytvářelo lepší a úplnější iluzi trvání tónu, to jest trylkem – tak Michelangeli na švech mezi jednotlivými tóny, na nichž Ravel napsal trylek, neskáče podle zápisu třeba kvintu nahoru nebo tercii dolů, ale vyplní kvintový skok přidanými notami. Je to vlastně malý zásah do Ravelova textu, ovšem naprosto v duchu této kadence. A Michelangelim je proveden s krajní noblesou.

Ivan Medek: Je proveden tak, že budí dojem glissandového přechodu z polohy do polohy u smyčcových nástrojů.

Ivan Moravec: Ano. Ten účin je přímo orchestrální. Člověk začíná zapomínat na to, že to je klavír, tedy kladívkový nebo „bicí“ nástroj. A pak zase ten určitý jemný opar, jemný cit melodie, ten Michelangelimu tím pádem vychází, protože to také dynamicky drží v jemném odstínu. Zatímco Bernstein melodické tóny na druhé stránce prakticky vlastně vytlouká.

Arturo Benedetti Michelangeli (zdroj it.wikipedia.org)

Ivan Medek: No a pak přichází otázka Finale, které jsme hráli v opačném pořadí, nejdřív s Bernsteinem a pak s Michelangelim. Tady se myslím ukázalo, že Bernstein je veliký hudebník, veliký rytmik a člověk s obrovskou energií. Je samozřejmě otázka, jestli tohle stačí, když si potom tento muž má sednout ke klavíru a vyrovnat se i po čistě pianistické stránce s partem, kde jsou obtíže nahromaděny.

Kdybychom to měli posuzovat z hlediska, že je to hrající dirigent, který současně od klavíru diriguje orchestr – a mimochodem orchestr hraje perfektně – museli bychom hluboko smeknout klobouk. Ovšem tento hrající dirigent je pak postaven do situace člověka, kterého by měly v některých případech víc poslouchat prsty, aby mu rytmus, který chce a který nesporně cítí, vyšel právě v těch prstech. A to myslím, že vždycky není v pořádku.

Ivan Moravec: Bernsteinův výkon ve třetí větě je i pianisticky obdivuhodný. Když uvážíme, že to je dirigent, který rozhodně nevěnuje všechen svůj čas vycizelování techniky. Tu třetí větu hraje v závratném tempu, a pokud na něj nezačneme klást nejvyšší požadavky, hraje ji krásně. Máš pravdu, že se velmi často objeví, zejména tam, kde Ravel píše choulostivé hmaty, určitá nervozita, kterou by Bernstein mohl zvládnout jedině za cenu veliké práce. To se prostě nedá nic jiného než to odpracovat.

Řekl bych ještě slovo o jeho orchestru. Jsou tam místa, která jsem ještě nikdy neslyšel tak dobře zahrát. Třeba tam, kde hrají horny signálový motiv. To je naprosto závratné, jak to Bernsteinovi hráči dokázali. Vůbec výkon sólistů ve dřevech a v žesťových nástrojích je senzační a obdivuhodný. Souhra s Bernsteinem je velmi dobrá, ačkoliv ne vždy úplně perfektní. Myslím, že občas Bernstein svůj orchestr trošku prožene tím, že jde dopředu.

Leonard Bernstein (zdroj commons.wikimedia.org)

U Michelangeliho můžeme pozorovat jeho pověstný železný klid. Až na dvě místa, kde zřejmě uvědoměle jde dopředu, a to v místě, kde orchestr vlastně doprovází jenom pizzicaty a klavír hraje velké pasáže nahoru a dolů. Jsou to dvě naprosto stejná místa, pouze v jiné tónině. Mám dojem, že orchestr pokulhává za Michelangelim, který volí tempo rychlé, ale ne příliš rychlé, a udržuje tempo stále na takové pravé hranici tendence kupředu a přitom neutíkavosti. To je totiž starý problém u závěrečných a vůbec briových vět, že ten, kdo by se snažil uvědoměle držet tempo zpátky, aby mu to neutíkalo, může se velmi snadno dostat do druhého extrému, a to, že mu ta věta začíná rytmicky usínat. Že začne být statická.

Michelangeli vlastně orchestr taky do jisté míry prohání směrem dopředu. Ovšem domnívám se, že není v možnostech toho orchestru zahrát to s takovou nádhernou brilancí, jako to hraje sólista.

Ivan Medek: Myslím, že bychom mohli s dojmem z tohoto Finale Ravelova koncertu s Michelangelim skončit náš dnešní pořad, ve kterém jsme se setkali s několika slavnými světovými klavíristy při poslechu jejich nahrávek klavírních koncertů. A zároveň bychom snad mohli požádat posluchače, aby se o podobné uvažování, třeba ne nahlas a třeba ne před tolika svědky, někdy pokusili sami ve srovnávání různých nahrávek, takto v těsném sledu, a poznali riziko a zároveň zajímavost tohoto úkolu.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Mohlo by vás zajímat