Miho Ogimoto: Nejsem princezna!

První sólistka Baletu Národního divadla Miho Ogimoto je držitelkou Ceny Thálie 2011 za roli Giselle ve stejnojmenném baletu, nejvýznamnější role své kariéry ale tančí právě teď. Ztvárnila bílou a černou labuť v Labutím jezeře, které je pro ni králem baletů, a Taťánu v Oněginovi, který měl premiéru ještě před koronavirovou krizí letos na jaře. V obou případech jde o choreografii slavného a specifického britského choreografa Johna Cranka. „V jeho baletech se mi snáze vyjadřují emoce,“ pochvaluje si Ogimoto.

Jaká je pro vás ve vaší kariéře role Taťány?
Beru to jako velké štěstí, že ji můžu tančit. Už nejsem nejmladší a Oněgin je velmi slavný balet, takže to pro mě hodně znamená. A role jako taková… v něčem je mi Taťána hodně blízká a v něčem zase vůbec. Třeba taková ta její dívčí stránka je pro mě docela náročná.

Takže je pro vás Oněgin těžší spíše z hereckého než tanečního hlediska?
I charakter je vyjádřený pohybem. Když dělám nějaký krok, musí to být Taťánin krok, který nastiňuje její osobnost. Musím na této roli ještě hodně pracovat.

Jakou Taťánu se snažíte ukázat?
Hledám určitou rovnováhu. Je stydlivá, ztracená ve vlastním světě, ale jak to ukázat? Když se usměje, jak moc? Když má zlomené srdce, nesmí to působit přehnaně dramaticky. Kde je ta hranice, co je moc, a co už málo? Jaká opravdu je? Je těžké najít ten správný balanc.

Jaký je pro vás John Cranko choreograf?
Neznám jeho starý repertoár. Cokoli jsem od něj ale viděla, přála jsem si to tančit, takže mám velkou radost, že teď mám tu možnost.

Nyní tančíte dokonce ve dvou Crankových baletech. Jaké je pro vás jeho Labutí jezero?
Labutí jezero je podle mě pro tanečnice vůbec nejtěžší balet. Crankovo provedení ale nabízí více možností, jak si ho užít. Podobně jako v Oněginovi můžu více projevit emoce. Je takové lidštější.

Jak byste ho porovnala s jinými verzemi Labutího jezera, které jste tančila?
V Crankově baletu se cítím svobodnější, dostávám více prostoru, zatímco v ostatních byly striktněji vytyčené hranice. Dodržoval se takový ten ortodoxní klasický baletní styl. V Crankově Labutím jezeru se mi také snadněji vyjadřují emoce, protože pro každou emoci udělal i krok. Pocity a pohyby jsou v souladu. Crankovo provedení mám raději.

Jeho Labutí jezero se ale nesetkalo s nejlepšími ohlasy…
Dokážu pochopit, proč to tak je. Hodně se mluvilo zejména o hudební dramaturgii. Já to ale beru tak, že Cranko jistě měl důvod, proč to tak udělal, a možná je problém spíše ve mně, že ho nedokážu dostatečně pochopit. Já mu každopádně důvěřuji a baví mě klást si otázky, proč to tak asi je, a je zajímavé, že to pojal jinak než ostatní. Když jsem tančila v Německu, ředitel souboru, který byl zároveň i choreograf, byl hodně ovlivněný Crankem, takže mně je ten styl blízký.

Naopak Oněgin je jeho snad nejuznávanější dílo. Je v obou baletech patrný Crankův rukopis?
Ano, u obou můžete říct, že je to on. V Labutím jezeře ale narazil na více limitů. Musel se více držet ve stylu klasického Labutího jezera, zatímco v Oněginovi měl víc svobody a dal do něho i víc lidskosti. V Oněginovi zkrátka mohl ukázat to nejlepší, co v něm je.

Pro baletku musí být velmi zajímavé ztvárnit Odettu i Odilii. Jakou máte raději?
Černou labuť. Technicky jsou bílá a černá asi stejně náročné, ale u černé se mi líbí, že můžu ukázat tu energii. Z jejího jednání je jasné, co dělá. Zatímco u bílé je více ženskosti a to je stránka, která mi asi trochu chybí.

Jaká role pro vás byla za vaši kariéru nejvýznamnější?
Když jsem se stala sólistkou, bylo mi už přes třicet, takže těch rolí nebylo zase tolik, jako kdybych začala ve dvaceti. Pokud mám ale jmenovat balety, tak asi právě Labutí jezero a Oněgin.

Vy jste získala Thálii za balet Giselle, tak jsem si říkala, jestli to není náhodou ta?
Kdysi ano, ale když jsem tančila Giselle, tak to jsem ještě neúčinkovala v žádném provedení Labutího jezera – a to je pro mě král baletů. A Oněgin je opravdu speciální dílo.

Máte nějakou vysněnou roli?
Kdybyste se mě zeptala před dvaceti lety, řekla bych Julii v Romeovi a Julii. Toužila jsem po nějakém dramatu, abych jako herečka mohla ukázat emoce. Teď mě ale žádná nenapadá. Mám ale raději temnější role. V La Bayadère by to například byla Gamzatti, já ale tančila Nikiyu. To se mi děje už od dětství, že vždycky když chci nějakou roli, dostanu tu druhou. Obecně ale nejsem typ na princezny. Princeznu jsem tančila jen jednou, v Šípkové Růžence ještě v Japonsku, když mi bylo asi sedmnáct, a dokonce jsem za ni dostala i cenu. To ale asi jenom proto, že jsem měla skvělou učitelku a naučila se roli princezny v ruském stylu. Možná kdybych je ale tančila častěji, šly by mi i princezny.

Když jsem dělala rozhovor s vaším partnerem Filipem Veverkou, říkal, že mu při tvorbě choreografií docela pomáháte. Co vy a choreografie?
Já dokážu mít jenom připomínky (směje se). Když přijde s nějakým nápadem, ptám se, co to má být, proč to tam je? Sama bych ale nic vytvořit nedokázala. Filip si v hlavě nosí velký svět, já ne. Já dokážu tvořit jen z toho, co mi někdo předloží. Ponořit se do toho hlouběji a dostat z toho víc. Z nuly ale vůbec.

Přemýšlíte o tom, co byste ráda dělala, až skončíte s aktivní taneční kariérou?
Když přemýšlím o budoucnosti, mám pocit, že mám ráda balet proto, že ho můžu tančit. Ale kdybych tančit už nemohla, asi bych radši dělala něco úplně jiného. Baletu se věnuji od pěti let a je to celý můj život. To je v pořádku, ale říkám si, jaké jiné světy kromě toho baletního ještě jsou? Moje rodina mě nabádá, ať potom využiju svých zkušeností, když jsem balet dělala čtyřicet let. V Japonsku ale říkáme, že pokud máš ruce, můžeš pracovat. A tak se teď třeba začínám učit nějaké věci na počítači, protože mi to s počítačem moc nejde. Nebo taky ráda šiju.

Jaké pro vás bylo toto období koronavirové krize?
Na začátku jsem byla v pohodě. Říkala jsem si, že zkrátka musíme být doma, v klidu. Když jsem létala na dovolenou do Japonska, byla jsem zvyklá trénovat doma, jako jsme to dělali v karanténě. Nečekala jsem ale, že to bude trvat tak dlouho. Teď je to pro mě těžší, protože nevím, kdy se budu moct podívat za rodinou. Byla jsem zvyklá, že když chci, koupím si letenku a jsem tam.

V Evropě žijete už skoro dvacet let. Nestýská se vám po Japonsku?
Přišla jsem do Evropy kvůli práci, protože jsem chtěla tancovat. Byla to moje volba a mít cíl dost pomáhá. Jak ale stárnu a moje rodina také, je to těžší a teď během koronaviru se to ukázalo zatím nejvíc. Nikdy jsem si nepřišla tak daleko jako teď.

Přemýšleli jste s Filipem o tom, že byste se někdy vrátila do Japonska?
Já jsem Japonka, on Evropan, je to složitější. Kdo ví, možná kdybychom neměli žádnou práci tady, mohli bychom to zkusit tam. V jednom mám ale jasno. Až umřu, chtěla bych být pohřbená v Japonsku společně se svou rodinou.

Miho Ogimoto, první sólistka Baletu Národního divadla, získala taneční vzdělání v rodném Japonsku v Sakamoto Ballet Studio, a poté v kanadské Royal Winnipeg Ballet School. V letech 1995–1997 zvítězila v juniorské kategorii několika baletních soutěží (The Nagoya Ballet Competition, All Japan Ballet Competition, Kyushu & Asia Ballet Competition). Jejím prvním angažmá se stal New National Theater Tokyo (1999–2001), následovala sólová smlouva v německém Theater Altenburg-Gera (2001–2004), která jí mimo jiné přinesla roli Titanie ve Snu noci svatojánské a v sólu Bolero. V letech 2004–2009 působila jako sólistka Deutsche Oper am Rhein, kde se představila v Sylvii Johna Neumeiera, v Petite Mort Jiřího Kyliána a především v mnoha choreografiích tehdejšího šéfa souboru Youriho Vàmose. K nejvýznamnějším rolím ve Vàmosových inscenacích patřila Královna Eleonora v La Fermosa – Židovka z Toleda, Taťána ve Spící krasavici – poslední dceři cara, Myrta v Giselle, Číňanka v Louskáčkovi – Vánočním příběhu, Afrikanerina ve Spartakovi či Titanie ve Snu noci svatojánské. V sezoně 2009/ 2010 byla sólistkou v Aalto Ballett Theater Eseen a ztvárnila tam například hlavní roli v La Sylphide.

Od sezony 2010/ 2011 byla sólistkou baletu Státní opery Praha, kde ztvárnila například titulní roli baletu Giselle, za kterou získala Cenu Thálie 2011, dále Kitri v Minkusově Donu Quijotovi, Anastasii a Taťánu v Čajkovského Spící krasavici – poslední dceři cara, Pas de Trois v Labutím jezeře nebo také Dobrou vílu v Prokofjevově Popelce. V sezoně 2012/ 2013 se stala členkou Baletu Národního divadla a od sezony 2013/ 2014 jeho první sólistkou. Miho Ogimoto mohli diváci vidět třeba v Amerikaně III, České baletní symfonii II, Ballettissimu nebo Vertigu. Zazářila jako Královna Mab v choreografii Petra Zusky Romeo a Julie, jako Nikie v La Bayadere Javiera Torrese, jako Máma v choreografii Louskáček a Myšák Plyšák, jako Sněhová královna Michaela Cordera či jako Babička v Malé mořské víle. Diváci ji mohli vidět i v choreografii decadance Ohada Naharina. V choreografii Timeless ztvárnila roli Temného anděla, ve Valmontovi Paní de Tourvel, dále Ošetřovatelku v baletu Kafka: Proces, sóla v Kyliánových choreografiích, princeznu Lenu a Rosettu v baletu Leonce a Lena, a v poslední sezoně také Odettu a Odilii v Labutím jezeře a Taťánu v Oněginovi.