Miho Ogimoto: Nejsem princezna!

  1. 1
  2. 2
První sólistka Baletu Národního divadla Miho Ogimoto je držitelkou Ceny Thálie 2011 za roli Giselle ve stejnojmenném baletu, nejvýznamnější role své kariéry ale tančí právě teď. Ztvárnila bílou a černou labuť v Labutím jezeře, které je pro ni králem baletů, a Taťánu v Oněginovi, který měl premiéru ještě před koronavirovou krizí letos na jaře. V obou případech jde o choreografii slavného a specifického britského choreografa Johna Cranka. „V jeho baletech se mi snáze vyjadřují emoce,“ pochvaluje si Ogimoto.
Balet ND – Oněgin – Miho Ogimoto a Giovanni Rotolo (foto Serghei Gherciu)

Jaká je pro vás ve vaší kariéře role Taťány?
Beru to jako velké štěstí, že ji můžu tančit. Už nejsem nejmladší a Oněgin je velmi slavný balet, takže to pro mě hodně znamená. A role jako taková… v něčem je mi Taťána hodně blízká a v něčem zase vůbec. Třeba taková ta její dívčí stránka je pro mě docela náročná.

Takže je pro vás Oněgin těžší spíše z hereckého než tanečního hlediska?
I charakter je vyjádřený pohybem. Když dělám nějaký krok, musí to být Taťánin krok, který nastiňuje její osobnost. Musím na této roli ještě hodně pracovat.

Jakou Taťánu se snažíte ukázat?
Hledám určitou rovnováhu. Je stydlivá, ztracená ve vlastním světě, ale jak to ukázat? Když se usměje, jak moc? Když má zlomené srdce, nesmí to působit přehnaně dramaticky. Kde je ta hranice, co je moc, a co už málo? Jaká opravdu je? Je těžké najít ten správný balanc.

Jaký je pro vás John Cranko choreograf?
Neznám jeho starý repertoár. Cokoli jsem od něj ale viděla, přála jsem si to tančit, takže mám velkou radost, že teď mám tu možnost.

Nyní tančíte dokonce ve dvou Crankových baletech. Jaké je pro vás jeho Labutí jezero?
Labutí jezero je podle mě pro tanečnice vůbec nejtěžší balet. Crankovo provedení ale nabízí více možností, jak si ho užít. Podobně jako v Oněginovi můžu více projevit emoce. Je takové lidštější.

Jak byste ho porovnala s jinými verzemi Labutího jezera, které jste tančila?
V Crankově baletu se cítím svobodnější, dostávám více prostoru, zatímco v ostatních byly striktněji vytyčené hranice. Dodržoval se takový ten ortodoxní klasický baletní styl. V Crankově Labutím jezeru se mi také snadněji vyjadřují emoce, protože pro každou emoci udělal i krok. Pocity a pohyby jsou v souladu. Crankovo provedení mám raději.

Balet ND – Labutí Jezero – Miho Ogimoto a Patrik Holeček (foto Serghei Gherciu)

Jeho Labutí jezero se ale nesetkalo s nejlepšími ohlasy…
Dokážu pochopit, proč to tak je. Hodně se mluvilo zejména o hudební dramaturgii. Já to ale beru tak, že Cranko jistě měl důvod, proč to tak udělal, a možná je problém spíše ve mně, že ho nedokážu dostatečně pochopit. Já mu každopádně důvěřuji a baví mě klást si otázky, proč to tak asi je, a je zajímavé, že to pojal jinak než ostatní. Když jsem tančila v Německu, ředitel souboru, který byl zároveň i choreograf, byl hodně ovlivněný Crankem, takže mně je ten styl blízký.

Naopak Oněgin je jeho snad nejuznávanější dílo. Je v obou baletech patrný Crankův rukopis?
Ano, u obou můžete říct, že je to on. V Labutím jezeře ale narazil na více limitů. Musel se více držet ve stylu klasického Labutího jezera, zatímco v Oněginovi měl víc svobody a dal do něho i víc lidskosti. V Oněginovi zkrátka mohl ukázat to nejlepší, co v něm je.

Balet ND – Oněgin – Miho Ogimoto a Adam Zvonař (foto Serghei Gherciu)

Pro baletku musí být velmi zajímavé ztvárnit Odettu i Odilii. Jakou máte raději?
Černou labuť. Technicky jsou bílá a černá asi stejně náročné, ale u černé se mi líbí, že můžu ukázat tu energii. Z jejího jednání je jasné, co dělá. Zatímco u bílé je více ženskosti a to je stránka, která mi asi trochu chybí.

Jaká role pro vás byla za vaši kariéru nejvýznamnější?
Když jsem se stala sólistkou, bylo mi už přes třicet, takže těch rolí nebylo zase tolik, jako kdybych začala ve dvaceti. Pokud mám ale jmenovat balety, tak asi právě Labutí jezero a Oněgin.

Vy jste získala Thálii za balet Giselle, tak jsem si říkala, jestli to není náhodou ta?
Kdysi ano, ale když jsem tančila Giselle, tak to jsem ještě neúčinkovala v žádném provedení Labutího jezera – a to je pro mě král baletů. A Oněgin je opravdu speciální dílo.

Balet ND – Labutí Jezero – Miho Ogimoto a Patrik Holeček (foto Serghei Gherciu)

Máte nějakou vysněnou roli?
Kdybyste se mě zeptala před dvaceti lety, řekla bych Julii v Romeovi a Julii. Toužila jsem po nějakém dramatu, abych jako herečka mohla ukázat emoce. Teď mě ale žádná nenapadá. Mám ale raději temnější role. V La Bayadère by to například byla Gamzatti, já ale tančila Nikiyu. To se mi děje už od dětství, že vždycky když chci nějakou roli, dostanu tu druhou. Obecně ale nejsem typ na princezny. Princeznu jsem tančila jen jednou, v Šípkové Růžence ještě v Japonsku, když mi bylo asi sedmnáct, a dokonce jsem za ni dostala i cenu. To ale asi jenom proto, že jsem měla skvělou učitelku a naučila se roli princezny v ruském stylu. Možná kdybych je ale tančila častěji, šly by mi i princezny.

Balet ND – Leonce a Lena – Miho Ogimoto s Adamem Zvonařem (foto Serghei Gherciu)

Když jsem dělala rozhovor s vaším partnerem Filipem Veverkou, říkal, že mu při tvorbě choreografií docela pomáháte. Co vy a choreografie?
Já dokážu mít jenom připomínky (směje se). Když přijde s nějakým nápadem, ptám se, co to má být, proč to tam je? Sama bych ale nic vytvořit nedokázala. Filip si v hlavě nosí velký svět, já ne. Já dokážu tvořit jen z toho, co mi někdo předloží. Ponořit se do toho hlouběji a dostat z toho víc. Z nuly ale vůbec.

Balet ND – Kafka Proces – Miho Ogimoto, Giovanni Rotolo (foto Martin Divíšek)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat