Milan Sachs – dirigent, jehož život by vydal na román

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Jedeme-li po silnici malebnou jihočeskou krajinou z Třeboně do Českých Budějovic, projíždíme pětitisícovým městem, které je proslulé především tím, že se v něm nachází takzvané Locus perennis neboli Věčné místo, což byl jeden ze sedmi základních bodů výškového měření v habsburské monarchii (564, 1483 nad mořem podle hladiny moře v Terstu), a proto bývá často Lišov pokládán za střed Evropy.

A v tomto milém jihočeském městečku se dne 28. listopadu 1884 narodil Milan Sachs, muzikant, který vstoupil do dějin hudby a především opery ve dvou zemích, v Česku a v Chorvatsku, byť v rodné zemi (nepočítáme-li jeho studentská léta a krátké působení orchestrálního hráče v České filharmonii) mu bylo dopřáno k uplatnění své vyzrálé dirigentské osobnosti pouhých šest let.

Na životních a uměleckých osudech Milana Sachse lze přímo čítankově dokumentovat spletité peripetie, kterými v minulém století procházely země, jež vznikly po rozpadu podunajské monarchie. Rakousko-Uhersko rozhodně nebylo žalářem národů, v němž český národ trpěl, jak to tvrdila prvorepubliková propaganda, které dokázali výtečně pro svůj účel využít naši poúnoroví vládci, ale také to nebyla jakási bukolicky idylická předchůdkyně Evropské unie, jak se to občas objevuje v některých nynějších názorech. Byl to mnohonárodní stát s velkými problémy, ale řečeno dnešním slovníkem, také se značnou multikulturností. A právě ve sféře kultury a umění, v níž kralovala Vídeň jako tehdejší centrum evropského literárního, hudebního i výtvarného života, vycházely z habsburského mocnářství paradoxně četné moderní impulzy. A toto soustátí také dalo světové kultuře mnohé významné osobnosti.

Milan Sachs se po čtyřech ročnících reálky v Českých Budějovicích stal posluchačem Pražské konzervatoře, kde nejprve studoval hru na housle u profesora Jana Mařáka a posléze skladbu u profesorů Karla Knittla a Karla Kleckera. Po absolutoriu v roce 1905 působil jako houslista v České filharmonii a po dvou letech odchází do srbského Bělehradu, kde tři roky zastával funkci koncertního mistra operního orchestru. V období 1910–1911 vyučoval na hudební škole v Novém Sadu a v roce 1911 se stává dirigentem záhřebské opery, kde poté působí jako dirigent nepřetržitě až do roku 1932.

Po vzniku Jugoslávie (tehdy se ovšem oficiálně nazývala Kraljevina SHS – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) byl Milan Sachs v letech 1919–1921 a poté znovu v polovině dvacátých let šéfem záhřebské opery. Kritika hodnotí Sachsovo záhřebské působení velmi pozitivně. Kromě oper dirigoval také řadu symfonických koncertů a jak v opeře, tak na koncertech propagoval českou hudbu. V Zagrebu uvedl ze Smetanových oper Prodanou nevěstu, Dalibora a Hubičku, Dvořákovu Rusalku a 29. června 1920 poprvé v tehdejší Jugoslávii Její pastorkyňu. Mimo jiné Milan Sachs také v Jugoslávii poprvé uvedl Wagnerova Parsifala.

Když na jaře 1929 nečekaně zemřel ředitel a šéf brněnské opery František Neumann, zůstalo po nějakou dobu šéfovské místo neobsazeno. Neumannův nástupce ve funkci ředitele, jeho dlouholetý spolupracovník, režisér Ota Zítek, řídil fakticky operu sám ve spolupráci s legendární trojicí mladých dirigentů Chalabala–Bakala–Balatka. V roce 1931 ale došlo k pozemštění divadla. Ota Zítek odešel do Plzně a nový ředitel tehdy již Zemského divadla v Brně, Václav Jiřikovský byl nucen hledat šéfa operního souboru. Měl přitom velmi šťastnou ruku. Po více než dvou desetiletích na jihovýchodě Evropy se Milan Sachs, který mezitím přijal jugoslávské občanství, rozhodl vrátit do své rodné země. Nejprve v Brně v roce 1931 pohostinsky dirigoval Prodanou nevěstu a sklidil přitom velký úspěch. Na jaře 1932 nastudoval premiéru Wagnerova Parsifala. Inscenace se opět setkala s mimořádně pozitivním diváckým i kritickým ohlasem a před prázdninami v roce 1932 ještě brilantně dirigoval Verdiho Falstaffa.

Ve funkci šéfa opery se poprvé představil poslední srpnový den roku 1932 při premiéře nového nastudování Smetanova Dalibora. Milan Sachs od počátku vtiskl brněnskému souboru jasnou koncepci, a to jak ve své vlastní činnosti dirigentské, tak v šéfovské funkci. Jihoslovanští i čeští kritici a muzikologové se shodují v tom, že Milan Sachs jako dirigent důsledně vyžadoval přesné dodržování požadavků partitury a zdůrazňují jeho precizní a sugestivní dirigentská gesta. Jako dirigent se věnoval během šesti brněnských let cílevědomě české tvorbě. Pod jeho taktovkou zazněly všechny opery Bedřicha Smetany, z Dvořákových děl nově nastudoval Dimitrije a Armidu.Byl dirigentem jednoho z divácky nejúspěšnějších představení brněnské opery v období první republiky, kterou byla inscenace Dvořákovy Rusalky v sezoně 1937–1938. V roce 1937 proběhla rekonstrukce jeviště tehdejšího divadla Na hradbách (nynější Mahenovo divadlo a tehdejší sídlo opery a baletu), při níž byly poprvé v Československu do podlahy jeviště zabudovány výsuvné stoly a byla využita další moderní jevištní technologie. Trojice inscenátorů, režisér Václav Jiřikovský, choreograf Ivo Váňa Psota a scénograf Václav Skrušný dokonale tehdy využila všeho, co nová technologie nabízela.

Milan Sachs rovněž nastudoval a dirigoval první provedení opery Otakara Ostrčila Honzovo království v roce 1934. Specifické postavení měly v Sachsově brněnské éře opery Leoše Janáčka. Nastudoval a řídil představení šesti nejvýznamnějších Mistrových děl – Její pastorkyňu, Výlety páně Broučkovy, Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.Profesor Jan Racek, který se dlouhodobě a detailně zabýval osobností Milana Sachse, o něm napsal, že „…nesporně patří k největším dirigentským postavám, které prošly před druhou světovou válkou operní scénou záhřebského a brněnského divadla“. V Brně se stal po Františku Neumannovi jedním z nejvýraznějších a také nejosobitějších interpretů Janáčkova hudebně dramatického díla. Sachs již v třicátých letech našeho věku pochopil Janáčka jako geniálního dovršitele české hudební mluvy v zákonité, byť zcela osobité souvislosti s českou dynamickou hudební tradicí.

Ze Sachsových inscenací děl světových autorů jmenujme především jeho tři opery Richarda Wagnera. Vedle již zmíněného Parsifala to byly Tannhäuser a Lohengrin, z Mozartových děl Figarova svatba, Don Giovanni i Kouzelná flétna, dále Salome a Růžový kavalír Richarda Strausse, Beethovenův Fidelio, Verdiho Aida a Otello, Pucciniho Tosca anebo Pskoviťanka Nikolaje Rimského-Korsakova, uvedená pod názvem Car Ivan Hrozný. Sachs byl rovněž dirigentem baletní inscenace Svatby Igora Stravinského a Prokofjevova Marnotratného syna.

Milan Sachs navázal na průkopnické dílo svého předchůdce Františka Neumanna pořádáním pravidelných symfonických koncertů, na nichž uváděl jak velká orchestrální klasická díla, tak tvorbu soudobých domácích autorů. Pozoruhodným činem bylo první uvedení Symfonie č. 1. c moll, op 3. Zlonické zvony Antonína Dvořáka, a to dne 4. října 1936. Čtyřiadvacetiletý autor ji napsal v roce 1865 a dlouho byla pokládána za ztracenou.

Profesor Jan Racek zhodnotil Sachsovo brněnské dirigentské působení následovně: „Velkých interpretačních úspěchů dosáhl jak na operní scéně, tak na koncertním pódiu nejen svou vyhraněnou uměleckou a dirigentskou osobností, především však tuhou kázní, vysokými pracovními a reprodukčními požadavky, které nakonec narazily u některých členů orchestru.“Stejně koncepční jako vlastní Sachsova činnost dirigentská bylo i působení šéfovské. Maximální pozornost Sachs věnoval tvorbě české, a to jak klasické, tak původní. V souladu s koncepcí ředitele Jiřikovského věnoval soustavnou pozornost tvorbě slovanských autorů, především ruských. Jeho dirigentští kolegové, Zdeněk Chalabala, který se výrazně prosadil jako interpret ruské operní tvorby, a Antonín Balatka, s jehož jménem se setkáváme u řady původních novinek (za všechny jmenujme alespoň trojici děl Bohuslava Martinů – Špalíček, Hry o Marii a Divadlo za branou, Weinbergerova Švandu dudáka anebo Křičkovu Hippolytu), byli rovněž velmi schopnými dramaturgy. Antonín Balatka se navíc uplatnil v řadě případů jako schopný a invenční režisér. Po odchodu Zdeňka Chalabaly do Národního divadla v roce 1938 angažoval italského dirigenta Quida Arnoldiho, který se prosadil úspěšně nejen jako dirigent romantických oper především italské provenience, ale také jako dirigent soudobé tvorby. V roce 1938 nastudoval operu Šarlatán brněnského rodáka Pavla Haase a 30. prosince téhož roku byl dirigentem světové premiéry Prokofjevova Romea a Julie.Většinu režií vytvořili jak vysoce muzikální, erudovaný herec a režisér, jedna z nejvýznamnějších osobností dějin brněnského divadla první poloviny dvacátého století Rudolf Walter, tak i budoucí zakladatelská osobnost moderní jihoslovanské divadelní režie, Chorvat Branko Gavella, který analogicky jako Sachs svoji životní a uměleckou dráhu dělil mezi Československo a Jugoslávii. Oba tito umělci se znali již z doby Sachsova působení v Záhřebu.

Velkou péči věnoval šéf Sachs promyšlenému budování a růstu sólistického souboru. V době jeho šéfování přišly do divadla mimo jiné znamenitá koloraturní sopranistka Míla Ledererová, pozdější významná pedagožka JAMU Věra Strelcová a výborná altistka Marie Řezníčková, které zůstaly Brnu věrné. Z Brna do Národního pak zamířily Štěpánka Jelínková, Marie Podvalová a altistka Růžena Hořáková, která v roce 1948 emigrovala a čekala ji poté významná kariéra v Buenos Aires. Pánský soubor doplnil o tenoristy Josefa Kejře a Jaroslava Jaroše a zejména o barytonistu Václava Bednáře, původním povoláním ostravského kominíka, který si v Brně vybudoval základy své pozdější skvělé pověsti vynikajícího smetanovského pěvce.

Psal se rok 1938. Vypjatá politická situace podzimu toho roku, Mnichov a vše co následovalo, způsobily, že proti Milanu Sachsovi, který byl Žid, začaly být vedeny nevybíravé rasistické útoky. Bohužel se jich zúčastnili i někteří členové divadla, zejména z řad orchestrálních hráčů, kteří si tímto způsobem začali vypořádávat své účty s přísným šéfem. Situace skončila tím, že 25. října 1938 Milan Sachs na svoji funkci rezignoval a z Brna odešel. Jeho poslední premiérou bylo 16. září 1938 nové nastudování Janáčkovy Lišky Bystroušky (inscenace byla uváděná pod tímto názvem), kterou režíroval ředitel divadla Václav Jiřikovský.Milan Sachs se vrátil do Záhřebu, kde navázal na svou předchozí činnost. Toto jeho působení nemělo dlouhého trvání. Po německé okupaci Jugoslávie byl vytvořen loutkový fašistický Nezávislý chorvatský stát (Nezavisna Država Hrvatska) a Milan Sachs, přestože se i se svojí manželkou nechal pokřtít, byl znovu vystaven rasovým perzekucím. Činnost v divadle mu byla znemožněna. Od horšího osudu zachránil Sachse a jeho rodinu druhý nejmocnější muž tehdejšího Chorvatska, šéf ustašovských oddílů Eugen Dido Kvaternik. Tento uměnímilovný fašistický pohlavár měl sám z matčiny strany židovské předky a možná právě tyto faktory způsobily, že nad Sachsem do jisté míry držel ochrannou ruku. Možná mu i to později pomohlo, když se mu pod ochranou katolické církve podařilo emigrovat do Argentiny, kde jako řada dalších s podobným osudem poté žil po zbytek svého života.

Milan Sachs se v roce 1945 vrátil do záhřebského Národního divadla, stal se šéfem opery a v této funkci působil velmi úspěšně až do odchodu do důchodu v roce 1945.V době svého působení, které završil velmi úspěšným zájezdem souboru do Londýna, na němž desetkrát dirigoval Borodinova Knížete Igora, uvedl na záhřebské scéně řadu původních i zahraničních novinek. Zastával v té době rovněž řadu významných kulturně-společenských funkcí a v roce 1952 byl jmenován řádným členem Jihoslovanské akademie.

Na podzim 1947 dirigoval v Brně symfonický koncert a 9. května 1948 dirigoval v rámci tehdy probíhajícího Janáčkova operního cyklu Její pastorkyňu. V té době proběhla i určitá jednání o možnosti Sachsova návratu do Brna. Vzhledem k roztržce s „titovskou“ Jugosláviií ovšem z další spolupráce sešlo.

Zbytek života strávil Milan Sachs v Záhřebu, kde také 6. srpna 1968 náhle zemřel. V chorvatském hlavním městě je po něm pojmenovaná ulice v jeho východní části, nedaleko městského centra a mateřská škola na téže ulici, která se specializuje na hudební průpravu předškoláků.

Foto archiv ND Brno, archiv