Milan Sachs – dirigent, jehož život by vydal na román

Jedeme-li po silnici malebnou jihočeskou krajinou z Třeboně do Českých Budějovic, projíždíme pětitisícovým městem, které je proslulé především tím, že se v něm nachází takzvané Locus perennis neboli Věčné místo, což byl jeden ze sedmi základních bodů výškového měření v habsburské monarchii (564, 1483 nad mořem podle hladiny moře v Terstu), a proto bývá často Lišov pokládán za střed Evropy.

A v tomto milém jihočeském městečku se dne 28. listopadu 1884 narodil Milan Sachs, muzikant, který vstoupil do dějin hudby a především opery ve dvou zemích, v Česku a v Chorvatsku, byť v rodné zemi (nepočítáme-li jeho studentská léta a krátké působení orchestrálního hráče v České filharmonii) mu bylo dopřáno k uplatnění své vyzrálé dirigentské osobnosti pouhých šest let.

Na životních a uměleckých osudech Milana Sachse lze přímo čítankově dokumentovat spletité peripetie, kterými v minulém století procházely země, jež vznikly po rozpadu podunajské monarchie. Rakousko-Uhersko rozhodně nebylo žalářem národů, v němž český národ trpěl, jak to tvrdila prvorepubliková propaganda, které dokázali výtečně pro svůj účel využít naši poúnoroví vládci, ale také to nebyla jakási bukolicky idylická předchůdkyně Evropské unie, jak se to občas objevuje v některých nynějších názorech. Byl to mnohonárodní stát s velkými problémy, ale řečeno dnešním slovníkem, také se značnou multikulturností. A právě ve sféře kultury a umění, v níž kralovala Vídeň jako tehdejší centrum evropského literárního, hudebního i výtvarného života, vycházely z habsburského mocnářství paradoxně četné moderní impulzy. A toto soustátí také dalo světové kultuře mnohé významné osobnosti.

Milan Sachs se po čtyřech ročnících reálky v Českých Budějovicích stal posluchačem Pražské konzervatoře, kde nejprve studoval hru na housle u profesora Jana Mařáka a posléze skladbu u profesorů Karla Knittla a Karla Kleckera. Po absolutoriu v roce 1905 působil jako houslista v České filharmonii a po dvou letech odchází do srbského Bělehradu, kde tři roky zastával funkci koncertního mistra operního orchestru. V období 1910–1911 vyučoval na hudební škole v Novém Sadu a v roce 1911 se stává dirigentem záhřebské opery, kde poté působí jako dirigent nepřetržitě až do roku 1932.

Po vzniku Jugoslávie (tehdy se ovšem oficiálně nazývala Kraljevina SHS – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) byl Milan Sachs v letech 1919–1921 a poté znovu v polovině dvacátých let šéfem záhřebské opery. Kritika hodnotí Sachsovo záhřebské působení velmi pozitivně. Kromě oper dirigoval také řadu symfonických koncertů a jak v opeře, tak na koncertech propagoval českou hudbu. V Zagrebu uvedl ze Smetanových oper Prodanou nevěstu, Dalibora a Hubičku, Dvořákovu Rusalku a 29. června 1920 poprvé v tehdejší Jugoslávii Její pastorkyňu. Mimo jiné Milan Sachs také v Jugoslávii poprvé uvedl Wagnerova Parsifala.

Když na jaře 1929 nečekaně zemřel ředitel a šéf brněnské opery František Neumann, zůstalo po nějakou dobu šéfovské místo neobsazeno. Neumannův nástupce ve funkci ředitele, jeho dlouholetý spolupracovník, režisér Ota Zítek, řídil fakticky operu sám ve spolupráci s legendární trojicí mladých dirigentů Chalabala–Bakala–Balatka. V roce 1931 ale došlo k pozemštění divadla. Ota Zítek odešel do Plzně a nový ředitel tehdy již Zemského divadla v Brně, Václav Jiřikovský byl nucen hledat šéfa operního souboru. Měl přitom velmi šťastnou ruku. Po více než dvou desetiletích na jihovýchodě Evropy se Milan Sachs, který mezitím přijal jugoslávské občanství, rozhodl vrátit do své rodné země. Nejprve v Brně v roce 1931 pohostinsky dirigoval Prodanou nevěstu a sklidil přitom velký úspěch. Na jaře 1932 nastudoval premiéru Wagnerova Parsifala. Inscenace se opět setkala s mimořádně pozitivním diváckým i kritickým ohlasem a před prázdninami v roce 1932 ještě brilantně dirigoval Verdiho Falstaffa.

Ve funkci šéfa opery se poprvé představil poslední srpnový den roku 1932 při premiéře nového nastudování Smetanova Dalibora. Milan Sachs od počátku vtiskl brněnskému souboru jasnou koncepci, a to jak ve své vlastní činnosti dirigentské, tak v šéfovské funkci. Jihoslovanští i čeští kritici a muzikologové se shodují v tom, že Milan Sachs jako dirigent důsledně vyžadoval přesné dodržování požadavků partitury a zdůrazňují jeho precizní a sugestivní dirigentská gesta. Jako dirigent se věnoval během šesti brněnských let cílevědomě české tvorbě. Pod jeho taktovkou zazněly všechny opery Bedřicha Smetany, z Dvořákových děl nově nastudoval Dimitrije a Armidu.Byl dirigentem jednoho z divácky nejúspěšnějších představení brněnské opery v období první republiky, kterou byla inscenace Dvořákovy Rusalky v sezoně 1937–1938. V roce 1937 proběhla rekonstrukce jeviště tehdejšího divadla Na hradbách (nynější Mahenovo divadlo a tehdejší sídlo opery a baletu), při níž byly poprvé v Československu do podlahy jeviště zabudovány výsuvné stoly a byla využita další moderní jevištní technologie. Trojice inscenátorů, režisér Václav Jiřikovský, choreograf Ivo Váňa Psota a scénograf Václav Skrušný dokonale tehdy využila všeho, co nová technologie nabízela.