Milan Sládek – mistr evropské pantomimy s neutuchající energií

Tak jako u většiny československých mimů, tak i u Milana Sládka se probudila láska k tomuto oboru po přečtení „pantomimické bible“, slavného románu Největší z Pierotů z pera Františka Kožíka. Díky tomu se již na střední škole pokusil vytvářet první klasické pantomimické etudy. Později, na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, se k němu připojilo několik kolegů a vznikla tak pantomimická skupina, která v roce 1958 uvedla premiéru celovečerního představení Večer pantomimy. Ohlasy byly příznivé, ale tento slovenský rodák ze Střeženic se chtěl dostat do pantomimického dění hlouběji, a tak vstoupil v Praze do divadelního Studia D 34 pod křídla E. F. Buriana. Toto studium nejen podpořilo jeho avantgardního ducha a všestranný talent, ale našel zde i svého budoucího mnohaletého divadelního partnera Eduarda Žlábka.

V roce 1960 tak vznikla nejvěhlasnější Sládkova pantomimická jazzová komedie Boule. Nejen, že tuto inscenaci mnohokrát obnovoval a hrál ji po celé Evropě, ale hlavně se zde zrodila jeho charakteristická postava, Kefka. Tak jako má Marceau Bipa nebo Chaplin Tuláka, tak má Milan Sládek Kefku, který ho provázel celý život. V emigraci po roce 1968 založil Divadlo Kefka v Kolíně na Rýnem. Tam strávil dlouhá léta, a když se opět vrátil do Bratislavy, nechal v rámci divadla Aréna vytvořit Mezinárodní institut pohybového divadla, ve kterém v roce 1996 uskutečnil Mezinárodní pantomimický festival Kaukliar. Navázal jím na první ročník festivalu Gaukler, který se konal v roce 1976 v jeho německém Divadle Kefka.

Milan Sládek se do pantomimického světa zapsal neuvěřitelnou rozmanitostí svého pohybového slovníku a experimentálním a osobitým uchopením pantomimy. Pohyboval se na poli deburauovské pantomimy, kdy si vzal slavné libreto Vetešník a vytvořil inscenaci Hadrář. Vytvořil mnoho etud po vzoru klasické pantomimy Marcela Marceaua, jako byla např. Večerní společnost nebo jeho etudy s Kefkou. Nezapřel v sobě ani silného výtvarníka, většinu svých kostýmů a masek si vytvářel sám, čímž se vyjevil i jeho avantgardní odstín, a to například v představení Král Ubu. Velkou inspirací mu bylo i asijské divadlo, což je vidět například ve skupinové pantomimě Únos či v inscenaci Apocalyptica. Milan Sládek se nebál ani slova. Toto snoubení slov s pohybem bylo možné vidět v Komedii o Tobiášovi z roku 1967, ale i v nedávno vzniklé „shakespearovce“ Život a smrť krála Leara. Sládkova tvorba měla neuvěřitelné množství barevných odstínů. Nikdy neustrnul a snažil se stále hledat nové možnosti sdělení příběhů.

Svět pantomimy silně obohatil nejen svou uměleckou tvorbou, ale rovněž pedagogickou praxí. Sládek učil a vedl pantomimické oddělení na Folkwangově vysoké umělecké škole v Essenu. Vedl mnoho dílen na školách a pantomimických festivalech, kde se seznamoval s mladými tvůrci a podporoval je na jejich umělecké cestě. Kolik energie, nových pohledů a darů dal tomuto oboru, se ani nedá vyslovit. Nekonečná studnice nápadů a touhy rozšířit tento obor po všech koutech světa. Chtěl vytvořit místo pro setkávání tvůrců, mimů. Kéž by, snad se „mu“ to ještě povede v květnu, na jím plánovaném Europském festivalu pantomimy, který tak dozajista bude velkou oslavou tohoto mistra.

Jak na velkého slovenského mima vzpomínají umělci, kteří se s ním znali? Radim Vizváry nese korouhev pantomimy v českém divadle a Milan Sládek byl pro něj velkým vzorem a inspirativním člověkem: „Z našich rozhovorů a spolupráce jsem vypozoroval, že ho těšila jinakost: když byl někdo jiný nebo dělal něco jinak. Byl otevřeny jak všem formám, tak světu, dokázal naslouchat, vnímat a být trpělivý, byl inovativní a neměl rad, jak sám říkal, ‚korzety, ve kterých se dusíme‘. Vždycky mi říkal, že když si dám na začátku tvorby nějaké omezeni, je to na (…) :-D. A také: ‚Lidi potřebují pantomimu, aniž by si to uvědomovali, protože je to prazáklad divadla.‘ V tomto názoru se shodovali s Borisem Hybnerem. Utkvěla mi ještě další jeho myšlenka, když říkal: ‚Ta nejistota, kterou mam, mi dává odstup, a díky němu jsem se dostal tam, kde jsem.‘

Odkrýval mi perličky a tajnosti nebo různé historky ze světa mimů, například mi prozradil, že kudrnaté vlasy Marcela Marceaua byly ve skutečnosti paruka. Velmi si ho ale vážil a často se s ním vídal. Milan obecně dokázal věci pojmenovat vždy pravými slovy, pantomima byla pro něj každodenním chlebem. Přestože byl mimem světového formátu, vždy ho mrzelo, že neměl dostatečnou podporu od své rodné země, Slovenska.“

To ostatně potvrzuje také slovenský divadelní režisér Jozef Vlk, jehož tvorba je spjata například se souborem Debris Company. S Milanem Sládkem se dobře znal, v posední době byli v úzkém kontaktu a připravovali spolu dokonce nový projekt. I proto jsme oslovili právě jeho, aby i on o svém slavném krajanovi napsal několik řekl slov:

„Milan bol poklad. Obaja sme boli narodení v znamení rýb, dokonca na stretnutí a oslave s bývalými hercami z Divadla Kefka som zistil, že rybami boli viacerí, dokonca aj jeho žena. Keď som u neho v Kolíne (Köln am Rhein) bol, ubytoval ma na druhom poschodí. Na schodisku podo mnou bol vikier smerom na námestie (Brusseler Platz) a v tom vikieri s oknami sídlila niekoľko rokov taktiež ubytovaná hrdlička, ktorá po dome voľne lietala a ktorú som tam denne míňal. Táto hrdlička bola ale aj herečkou, účinkovala mu vo všetkých reprízach Apocalyptico, vrátane premiéry. Jej rolou bolo na záver predstavenia odletieť z Milanových rúk do publika a tak dopovedať pointu hry. Keď som práve tento akt vo vtedajšom divadle DPOH (Divadlo Pavla Országha Hviezdoslava) po prvý krát v roku 1990 tesne po revolúcii videl – ‚sňal som klobúk‘, a pred herečkou v Kölnu tiež. Bolo to ‚voňavé‘ a krásne.

Keď Milan odchádzal z Bratislavy naspäť do Nemecka (no comment), oslovil ma na spoluprácu k predstaveniu ANDY ANDY – riešil svoje slovenské korene a zameral sa na postavu Andyho Warhola – bola to pre mňa veľká česť začať pracovať s ním. Hudobne som s ním spolupracoval na niekoľkých ďalších projektoch, skončilo to pri Dubčekovi a Pražskej jari. Pracovali sme spolu na projekte Die Goldene zwanziger, kde Milan videl ‚nerv doby‘, s ťažiskom na rozpad Weimarskej republiky, tridsiate roky a temné časy nástupu fašizmu v Nemecku s prvkami dada a ‚veľkej zábavy‘. Premiéru sme mali mať 10. apríla 2025 vo Volksbühne v Kolíne. Tak toto už spolu nedokončíme. Jeho posledné dni sme boli v častom kontakte. Ani slovo o chorobe, len humor a láskavý smiech. Jeho ironické poznámky, nad tým smiech a pravdovravnosť, jeho aktívny smútok – toto by som chcel zdôrazniť – z neho robia teraz akéhosi pápeža divadelníkov. A nielen nezávislých. Veľa ľudí ho milovalo, to je jedna skupina a – veľa ľudí ho nepoznalo – druhá skupina. Ani jedna skupina mu nepomohla na Slovensku ostať. A to platí pri jeho odchode x-násobne. Je mi z toho veľmi smutno.“

Milan Sládek zemřel po krátké těžké nemoci 4. prosince tohoto roku. Čest jeho památce!

(Autorka je studentkou Katedry nonverbálního divadla HAMU; editace a doplnění textu Lucie Kocourková.)