Milánská La Scala včera a dnes (4)

  1. 1
  2. 2

1. 4. Umělecká historie baletního souboru

Počátek dějin baletního souboru musíme hledat mnoho století před slavnostním otevřením Teatro alla Scala. Baletní soubor původně vznikl pro pobavení italských renesančních dvorů, zejména rodiny Sforziů, v jejichž rodinném milánském paláci v té době sídlil. Právě do Milána přivedl někdy mezi lety 1779 a 1789 Gasparo Angiolini, choreograf Glückovy reformy opery séria, skupinu více než padesáti tanečníků. Miláno bylo rovněž městem, kde podnikal své experimenty choreograf Salvatore Viganò, v dílech jako Il noce di Benevento (1812), Prometeo (1813), Mirra (1817), Dedalo (1817), Otello (1818), La vestale (1818) a I Titani (1819), do nichž vkládal svůj osobitý výklad pantomimického baletu (tzv. choreodramatu). Ovlivnil tanečního tvůrce Gaetana Gioju a baletní hvězdy, jako byl Carlo Blasis, jehož jméno je spojeno se slávou Baletní školy Teatro alla Scala založené v roce 1813.

 

Salvatore Viganò a Maria Medina


Jako velký učitel a teoretik romantického baletu působil Blasis v letech 1838 až 1851 ve funkci ředitele královské Regia Accademia. Pod jeho vedením se formovaly přední hvězdy první poloviny devatenáctého století jako byla Carlotta Grisi, Fanny Cerrito, Lucila Grahn a Amelie Boschetti. Mnoho studentů milánské školy, jako například Caterina Beretta a Virginia Zucchi, později soupeřilo o přízeň evropského publika a zejména diváků v Rusku, kam odešla skupina primabalerín z Teatro alla Scala a následně přispěla ke zrození pozdně romantického a klasického baletu. Carlotta Brianza byla první představitelkou Šípkové Růženky od Čajkovského/Petipy (1890), zatímco Pierina Legnani byla první Odetta/Odila v Čajkovského/Petipově Labutím jezeře (1895), v němž balet poprvé zaznamenal neobyčejnou technickou virtuozitu v podobě 32 fouetté.

Nemůžeme nezmínit jméno Enrica Cecchettiho, který řídil baletní školu v Teatro alla Scala od roku 1926 do své smrti v roce 1928. Byl bezpochyby jedním z největších pedagogů v celých dějinách divadelního tance, jenž zároveň dokázal přenést italskou výuku akademické techniky do celého světa. Vedl též Carlottu Zambelli, která byla poslední představitelkou milánské baletní školy devatenáctého století.

Roku 1881 byla uvedena premiéra hudební revue Excelsior Luigiho Manzottiho, Romualda Marenca a Alfreda Edela. Excelsior svým pojetím vzdával čest modernímu pokroku a stal se nejoslavovanějším Manzottiho dílem (po Excelsioru přišel v roce 1886 Amor a v roce 1897 Sport). Toto představení uvedlo na scénu žánr hudební revue. Uznávaní baletní profesionálové Raffaele Grassi, Nicola Guerra a Giovanni Pratesi (který v roce 1928 vytvořil Vecchia Milano) převedli baletní ansámbl v Teatro alla Scala do dvacátého století. Nová generace fenomenálních tanečníků především Teresa Battaggi, Cia Fornaroli, Rosa Piovelli Ansaldo, Attilie Radice, Ria Teresy Legnani, Vincenza Celliho a Gennar Corba pomohla obnovit slávu divadla po přerušení činnosti způsobeném první světovou válkou. Choreografové Michel Fokine a Lèonide Massine přizpůsobili novinky, které do tance, hudby a dekorací přinesl soubor Les Ballets Russes, vkusu Teatro alla Scala.

Činnost baletního souboru Teatro alla Scala po druhé světové válce obnovil Aurelio Millos. Milly Clerici, Edda Martignoni, Wanda Sciaccaluga, Elide Bonagiunta a především Olga Amati, Luciana Novaro, Ugo Dell’Ara, Giulio Perugini, Mario Pistoni, Walter Venditti a Amedeo Amodio získali renomé pod jeho vedením v četných slavných choreografiích (La follia d’Orlando, La rivolta di Sisifo). V roce 1948 se baletem Sacre opět vrátil do Teatro alla Scala Massine, který zásadním způsobem ovlivňoval vývoj baletního souboru po více než deset následujících let (Gaîté parisienne, Capriccio, Le tricorne, Laudes Evangeli). V této době také začala spolupráce Georga Balanchina s Teatro alla Scala (Ballet Impérial, Le baiser de la fée, Palais de cristal, Concerto barocco, The Four Temperaments a Orfeo).


Působení Balanchina v Teatro alla Scala, které trvalo od roku 1952 do roku 1964, bylo obdobím nového rozkvětu baletního umění a tanečníků, jako byla Vera Colombo, Fiorella Cova, Gilda Majocchi a Elettra Morini. Největší úspěch v tomto období baletní soubor zaznamenal díky Carle Fracci, která začala svou uměleckou dráhu účinkováním v Popelce Alfreda Rodrigueze v roce 1956, o dva roky později navázala v Romeovi a Julii Johna Cranka. Jejím partnerem se stal Rudolf Nurejev, kterému Teatro alla Scala od jeho debutu v roce 1965 svěřovalo hlavní roli v téměř všech klasických dílech tohoto období: Šípková Růženka (1966), Louskáček (1969), Paquita (1970), Don Quixoto, Romeo a Julie (1980) a Labutí jezero (1990). Od roku 1971 řídil baletní soubor John Field, který se obklopil mnoha talentovanými spolupracovníky, například klasickou primabalerinou Lilianou Cosi nebo moderními tanečníky Lucianou Savignano a Paolem Bortoluzzim. Mnoho z uváděných děl vznikalo na míru tanečníkům, například Carle Fracci od La strady Rota-Pistoniho (1966), Medei (1987) Johna Butlera po Chéri Rolanda Petita (1997). Maurice Béjart inscenoval pro Savignano například balet La luna nebo Bolero (1975). Béjart v Teatro alla Scala dále uvedl Ptáka Ohniváka, Le marteau sans maître, Bakhtiho nové verze Le martyre de Saint Sébastien (1986) a Dyonisa (1988), v níž často kombinoval taneční výkony baletního souboru Teatro alla Scala se svou vlastní skupinou známou jako Ballet du XXème Siècle (počínaje uvedením Beethovenovy 9. symfonie roku 1973).

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Šípkovou Růženkou je zřejmě myšlena Spící krasavice, hlavní role se jmenuje Aurora

Alča

Zřejmě ano:-)) Kdybyste chtěl ještě něco poradit, svěřte se :-)) Alča

Anonymous

Jo máte dobrý postřeh. Budete asi znalec. Spící krasavice, která se u nás nenazývala nikdy jinak, než Šípková Růženka :-))))))

Anonymous

i u nás se hrála jako Spící krasavice, např. v ND 2x (1924,1990