Miloš a András

Svatava Barančicová, 26.05.2013 13:45

V pátek a sobotu 24. a 25. května se v Rudolfinu odehrály dva sólové recitály: klavíristy Andráse Schiffa a kytaristy Karadagliće, který si říká zkráceně Miloš. I když oba interpreti pocházejí z jihovýchodu Evropy (Schiff z Maďarska, Miloš z Černé Hory) a oba dnes působí především v britském prostředí, charakter jejich koncertů se lišil jako den a noc.András Schiff je zkušený a poctami ověnčený pianista, jeho parketou jsou velká díla romantismu a klasicismu, která s oblibou uvádí souborně (například koncertuje s kompletem dvaatřiceti Beethovenových sonát). Čili je to takový klavírní maratonec. Také do Prahy přijel s náročným programem, který neuslyšíte na každém recitálu. Zahájil sedmnácti variacemi Mendelssohna-Bartholdyho Variations sérieus d moll, op. 54, přehledným, myšlenkově nekomplikovaným dílem salónního charakteru. Následovala rozsáhlá Schumannova Sonáta fis moll, op. 11, náročné, dlouhé dílo s fantazijně rozkošatělými tématy, hranými attacca, tedy bez pauzy mezi větami. Schiff má decentní přednes a měkký úhoz, čistý, vycizelovaný tón. Hraje brilantně a stylově. Nenadchne velkými efekty a bouřlivým přednesem, je spíš umělcem křehké vnitřní poezie v hudbě. V zaplněné Dvořákově síni (už dlouho jsem tu neviděla i přístavky po stranách!) dokázal vytvořit intimní a soustředěnou atmosféru. V Mendelssohnově Fantazii fis moll, op. 28 barvitě rozehrál ponuré i radostné motivy a závěrečné Schumannovy Etudy ve formě variací, brilantní koncertní kus, interpretoval s lehkostí a hravostí. Jedinou vadou na kráse byl nepříliš kvalitní zvuk a ladění jeho historického křídla Bechstein, které si všude vozí s sebou a jehož nejlepší léta jsou zřejmě nenávratně pryč.

Schiff pak ještě šestkrát přidával – například tři věty Bachova Italského koncertu v úžasném stylu, či Brahmsovo Intermezzo, v němž opět potvrdil, že je tichým básníkem kláves, které jako by jen hladil.Kytarista Miloš naopak postavil svůj pražský debut především na efektu na posluchače: po dlouhém čekání vplul na pódium varietně nasvícené ostrým kuželem reflektorů pohledný mladík a zaujal pozici s nohou ležérně opřenou o sněhobílý futrál kytary. Zvolil si skladby ani ne tak náročné, jako hodně známé. Začal dobře – loutnová Suita c moll, BWV 997 s jednou z nejkrásnějších a nejdelších fug Bacha byla důstojným úvodem. Miloš hraje velmi kultivovaným tónem, čistě, bez chyb a s lehkou technikou. V Sarabandě se úspěšně pokusil o galantní styl a ozdobil ji bohatou ornamentací a řadou variačních tónů. Závěrečný Double byl hodně rychlý, až se ztrácel výraz skladby. To se ukázalo být i v dalším průběhu recitálu jako hlavní slabina černohorského kytaristy – jeho příliš rychlé prsty a uspěchanost, zbytečně přepálená tempa a plochý přednes bez muzikální představivosti. Z Lobosových notoricky známých skladeb zbyly jen obrysy, trochu s pohodou byla zahrána aspoň Valsa – Choro, ostatní (Preludium č. 1 e moll, Etudy č. 11 a 12) zůstaly jen cvičením na rychlost.

Miloš se hodně orientuje na latinoamerický repertoár, po přestávce v tomto stylu pokračoval skladbou Jorge Morela Danza brasilera, Milongou od Jorge Cardosa (zde asi hudebně nejlepší skutečně uvolněný výraz), úpravami hitů Besame mucho a Mas que nada. Na závěr zařadil melodicky nasládlou a virtuosně zaměřenou fantazii s prvky tureckého folklóru Koyunbaba (1984–5), dílko současného autora a kytaristy Carla Domeniconiho. Mezi skladbami Karadaglić vždy pohovořil k publiku, což je takový folkařský zlozvyk, kterého se klasičtí kytaristé stále ne a ne zbavit. Mezi přídavky zazněly skladby Tárregy (Lagrima), Lea Browera a opět „dvanáctka“ od Lobose. Na to, že je Milošovi třicet, nemá moc rozsáhlý repertoár. Pražskojarní program měnil do poslední chvíle a nakonec předvedl velmi průměrnou dramaturgii. Festivalové publikum to sice snědlo i s navijákem (také máte pocit, že v Praze se vestoje tleská už skoro pořád?), ale i tak si myslím, že prestižní festival by měl na umělce klást náročnější parametry.
Hodnocení autorky recenze:
80 % András Schiff