Miloš Štědroň: Jsem lektoman, musím si jednou za rok osvěžit Ilias a Odysseu

Vedl jsi tam také Divadlo hudby, lákavou platformu hudebních vzdělávacích pořadů…
Divadlo hudby jsem vedl devět let jako jakési pododdělení hudebního oddělení Moravského muzea, jmenovalo se Malé divadlo hudby a poezie a vyděšení muzejníci nakonec docílili toho, že poezie z názvu i obsahu divadla vypadla. K veliké škodě, protože jsme v polovině šedesátých let uváděli i Václava Hraběte i zakázaného básníka Ivana Blatného (plakát dokazuje!). Recitoval známý Václav Kovářík, který pořádal malé třídenní festivaly poezie – Blatný, dekadenti Hlaváček, Karásek ze Lvovic, undergroundová poezie a další. Uváděli jsme Jana Skácela, surrealisty Pavla Řezníčka, mého spolužáka z lavice, Františka Kocourka a tzv. básníky čistého srdce, také latinskou poezii Jana Nováka, dělali jsme i přehrávky a premiéry jeho skladeb.

Také hudba se v Malém divadle odehrávala symbolicky v tak zvané Janáčkově dvorance, v níž kdysi probíhaly koncerty Janáčkovy varhanické školy za vedení samotného Janáčka. My jsme dokázali na koncerty pravidelně zvát Due Boemi di Praga – to znamená Paganiniho basklarinetistu Josefa Horáka a jeho partnerku pianistku Emmu Kovárnovou, také Anestise Logothetise s koncertem tzv. grafické hudby, Norberta Linkeho, Maurice Karkoffa, Gennadije Rožděstvěnského a vystoupil u nás i Ernst Křenek. Zažil v Brně koncert ke svým sedmdesátým narozeninám. Důvod prozaický – rodná Vídeň chtěla ušetřit, a tak „pronajala“ mnohem lacinější, ale rozhodně vynikající orchestr z „předměstí“ Vídně. Křenek byl nadšen. Byli jsme s ním tři dny a podařilo se mně udělat s ním interview (vyšel v Opus musicum), řekl mi, s jakým nadšením se v Brně zúčastnil posmrtné premiéry Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu. V Divadle hudby jsme za jeho účasti poslouchali operu Jonny spielt auf. Takových návštěvníků bylo v Divadle hudby hodně. Literární události zachytil později Pavel Řezníček ve své surrealistické, nádherné románové koláži Hvězdy kvelbu, Divadlo hudby tam hraje nepominutelnou úlohu…

Ta dynamická léta šedesátá formovala v Brně Skupinu A, její koncerty byly absolutně objevné, náznak svobody. Patřil jsi do Skupiny A, nebo její členové byli tvými mentorskými kolegy? Tvůrčí Skupina A – to byli Josef Berg, Miloslav Ištvan, Jan Novák, Alois Piňos a Zdeněk Pololáník, teoretikové Milena Černohorská a František Hrabal. Přimykali jsme se k nim prostřednictvím svých učitelů a asi bychom k nim byli přizváni – Arnošt Parsch, Rudolf Růžička, Evžen Zámečník a já, kdyby Skupina A nezanikla. Fascinovali mne stejně jako uskupení Musica nova – flétnistka Oldřiška Vaňharová, basklarinetista Josef Horák, pianista Branko Čuberka a hráč na bicí Jan Novák. Hudba začátku šedesátých let, doby tání, mne přivedla ke studiu skladby na JAMU. Byl jsem předtím soukromým žákem Viléma Blažka a Zdeňka Blažka, tehdy ředitele konzervatoře a postupně docenta a posléze profesora hudební teorie na filozofické fakultě. Rok a půl jsem studoval na konzervatoři, tam skladbu zrušili a Josef Berg, Miloslav Ištvan a Alois Piňos mě přiměli ke studiu na JAMU. Nastoupil jsem až po roce, když jsem se vrátil z vojny v Pardubicích. Na JAMU jsem studoval u svého milovaného učitele Aloise Piňose, kterého právě Nová hudba šedesátých let probudila k úplně jinému skladatelskému životu. Spolu s Ištvanem a Bergem jsme i jezdívali na kánoi, byla u Bergů ve vilce a vyzvedat jsem ji musel já, protože paní Bergová považovala Piňose za Mefista, který jejího syna svádí k nepravostem. Po jeho smrti jsem s ní byl v trvalém styku, cítila, že se beru za Josefovo dílo, napsal jsem o něm knihu. Jezdil jsem za ní ještě do domova důchodců do Žernůvky u Tišnova. S Ištvanem jsme zinstrumentovali, zkompletovali a na velkou scénu Janáčkovy opery přivedli jeho Fausta. Jeho happeningové Dějiny hudebního experimentu v Praze a na Moravě jsem několikrát uváděl v Divadle hudby.

Prosím, vzpomeň Jana Nováka, já jsem měla štěstí navštěvovat jeho rodinu jaksi přátelsky, můj švagr byl jeho blízký kamarád z času totálního nasazení ročníku 21, jak o nich románově vypráví Karel Ptáčník. Ty máš vztahy profesionální – čím tě ten obdivuhodný, noblesní a dodnes nedostatečně doceněný autor ovlivnil?
Jan Novák byl pro mne doslova zjevení. Znal jsem ho prostřednictvím strýce Bohumíra, profesora na hudební vědě, který editoval jeho mistrovské Capriccio per violoncello e pianoforte (Novák je záhy instrumentoval pro orchestr). Pak jsem se s Novákem setkával jako asistentík, když jsem míval službu ve studovně hudebního oddělení muzea a obsluhoval ho. Obvykle studoval nějaký starší tisk, dost často Božanův kancionál nebo Odarum sacrum libri od Jana Campana Vodňanského. Jednou mně řekl – „Píšeš latinsky?“ – přiznal jsem, jak latinu od gymnázia obdivuji, věděl, že se kamarádím s Janou Nechutovou, starší univerzitní kolegyní, která mi radila s texty a překlady. Díky ní jsem znal většinu členů katedry klasických studií a nemohu si odpustit vzpomínku na vedoucího této katedry, profesora Ludvíkovského.