Miloš Štědroň: Jsem lektoman, musím si jednou za rok osvěžit Ilias a Odysseu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc. je všestranný skladatel a muzikolog, profesor Masarykovy univerzity v Brně od roku 1994. Znám jej z času studií hudební vědy, Miloš byl nedostižně inteligentní, originálně vtipný a nedostižně pracovitý. Ještě dřív, než se pustil do druhého studijního oboru, kompozice na Janáčkově akademii, odbíhal od muzikologických přednášek pracovat do Moravského muzea do janáčkovských sbírek…
Miloš Štědroň (zdroj ČF)

Vedl jsi tam také Divadlo hudby, lákavou platformu hudebních vzdělávacích pořadů…
Divadlo hudby jsem vedl devět let jako jakési pododdělení hudebního oddělení Moravského muzea, jmenovalo se Malé divadlo hudby a poezie a vyděšení muzejníci nakonec docílili toho, že poezie z názvu i obsahu divadla vypadla. K veliké škodě, protože jsme v polovině šedesátých let uváděli i Václava Hraběte i zakázaného básníka Ivana Blatného (plakát dokazuje!). Recitoval známý Václav Kovářík, který pořádal malé třídenní festivaly poezie – Blatný, dekadenti Hlaváček, Karásek ze Lvovic, undergroundová poezie a další. Uváděli jsme Jana Skácela, surrealisty Pavla Řezníčka, mého spolužáka z lavice, Františka Kocourka a tzv. básníky čistého srdce, také latinskou poezii Jana Nováka, dělali jsme i přehrávky a premiéry jeho skladeb.

Také hudba se v Malém divadle odehrávala symbolicky v tak zvané Janáčkově dvorance, v níž kdysi probíhaly koncerty Janáčkovy varhanické školy za vedení samotného Janáčka. My jsme dokázali na koncerty pravidelně zvát Due Boemi di Praga – to znamená Paganiniho basklarinetistu Josefa Horáka a jeho partnerku pianistku Emmu Kovárnovou, také Anestise Logothetise s koncertem tzv. grafické hudby, Norberta Linkeho, Maurice Karkoffa, Gennadije Rožděstvěnského a vystoupil u nás i Ernst Křenek. Zažil v Brně koncert ke svým sedmdesátým narozeninám. Důvod prozaický – rodná Vídeň chtěla ušetřit, a tak „pronajala“ mnohem lacinější, ale rozhodně vynikající orchestr z „předměstí“ Vídně. Křenek byl nadšen. Byli jsme s ním tři dny a podařilo se mně udělat s ním interview (vyšel v Opus musicum), řekl mi, s jakým nadšením se v Brně zúčastnil posmrtné premiéry Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu. V Divadle hudby jsme za jeho účasti poslouchali operu Jonny spielt auf. Takových návštěvníků bylo v Divadle hudby hodně. Literární události zachytil později Pavel Řezníček ve své surrealistické, nádherné románové koláži Hvězdy kvelbu, Divadlo hudby tam hraje nepominutelnou úlohu…

Ta dynamická léta šedesátá formovala v Brně Skupinu A, její koncerty byly absolutně objevné, náznak svobody. Patřil jsi do Skupiny A, nebo její členové byli tvými mentorskými kolegy? Tvůrčí Skupina A – to byli Josef Berg, Miloslav Ištvan, Jan Novák, Alois Piňos a Zdeněk Pololáník, teoretikové Milena Černohorská a František Hrabal. Přimykali jsme se k nim prostřednictvím svých učitelů a asi bychom k nim byli přizváni – Arnošt Parsch, Rudolf Růžička, Evžen Zámečník a já, kdyby Skupina A nezanikla. Fascinovali mne stejně jako uskupení Musica nova – flétnistka Oldřiška Vaňharová, basklarinetista Josef Horák, pianista Branko Čuberka a hráč na bicí Jan Novák. Hudba začátku šedesátých let, doby tání, mne přivedla ke studiu skladby na JAMU. Byl jsem předtím soukromým žákem Viléma Blažka a Zdeňka Blažka, tehdy ředitele konzervatoře a postupně docenta a posléze profesora hudební teorie na filozofické fakultě. Rok a půl jsem studoval na konzervatoři, tam skladbu zrušili a Josef Berg, Miloslav Ištvan a Alois Piňos mě přiměli ke studiu na JAMU. Nastoupil jsem až po roce, když jsem se vrátil z vojny v Pardubicích. Na JAMU jsem studoval u svého milovaného učitele Aloise Piňose, kterého právě Nová hudba šedesátých let probudila k úplně jinému skladatelskému životu. Spolu s Ištvanem a Bergem jsme i jezdívali na kánoi, byla u Bergů ve vilce a vyzvedat jsem ji musel já, protože paní Bergová považovala Piňose za Mefista, který jejího syna svádí k nepravostem. Po jeho smrti jsem s ní byl v trvalém styku, cítila, že se beru za Josefovo dílo, napsal jsem o něm knihu. Jezdil jsem za ní ještě do domova důchodců do Žernůvky u Tišnova. S Ištvanem jsme zinstrumentovali, zkompletovali a na velkou scénu Janáčkovy opery přivedli jeho Fausta. Jeho happeningové Dějiny hudebního experimentu v Praze a na Moravě jsem několikrát uváděl v Divadle hudby.

Miloš Štědroň (archiv MŠ)

Prosím, vzpomeň Jana Nováka, já jsem měla štěstí navštěvovat jeho rodinu jaksi přátelsky, můj švagr byl jeho blízký kamarád z času totálního nasazení ročníku 21, jak o nich románově vypráví Karel Ptáčník. Ty máš vztahy profesionální – čím tě ten obdivuhodný, noblesní a dodnes nedostatečně doceněný autor ovlivnil?
Jan Novák byl pro mne doslova zjevení. Znal jsem ho prostřednictvím strýce Bohumíra, profesora na hudební vědě, který editoval jeho mistrovské Capriccio per violoncello e pianoforte (Novák je záhy instrumentoval pro orchestr). Pak jsem se s Novákem setkával jako asistentík, když jsem míval službu ve studovně hudebního oddělení muzea a obsluhoval ho. Obvykle studoval nějaký starší tisk, dost často Božanův kancionál nebo Odarum sacrum libri od Jana Campana Vodňanského. Jednou mně řekl – „Píšeš latinsky?“ – přiznal jsem, jak latinu od gymnázia obdivuji, věděl, že se kamarádím s Janou Nechutovou, starší univerzitní kolegyní, která mi radila s texty a překlady. Díky ní jsem znal většinu členů katedry klasických studií a nemohu si odpustit vzpomínku na vedoucího této katedry, profesora Ludvíkovského.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na