Milovník života Gioachino Rossini (1)

„Jíst a milovat, zpívat a zažívat: to jsou čtyři dějství této komické opery, která se nazývá život a která vyprchá jako bublinky z lahve šampaňského. Kdo je nechá uniknout, aniž by se s nimi potěšil, je blázen.“
G. Rossini (1792 -1868)

Poslední únorový den jsme měli možnost připomenout si 220. výročí narození Gioachina Rossiniho, hudebního génia, milovníka a znalce života, který se ve své době těšil mimořádné popularitě. Rossiniho hudební nápaditost a invence dokázaly rozezpívat davy v celé Evropě bez ohledu na společenské postavení. Jeho záliba v dobrém jídle a pití společně s osobním šarmem, přátelskou a družnou povahou, vypravěčským talentem, odzbrojujícím smyslem pro humor okořeněným notnou dávkou ironie a sebeironie z něj činily ozdobu všech společenských akcí.

Mezi těmi, které uhranuly melodičnost, dynamika, radost a živelnost sršící z jeho děl, jeho osobnost a také fakt, že se sláva a úspěch nijak nepodepsaly na jeho povaze, byl i slavný francouzský spisovatel Stendhal. Rossinimu bylo teprve třicet dva let, když mu sepsáním Vie de Rossini vzdal svůj hold. Možná i díky Stendhalově obšírné a působivé biografii, která však zachycuje pouze mladická léta skladatelova, se vžila představa, že se Rossiniho život nesl na vlně bezstarostnosti a užívání si. Přispívala k tomu i řada pravdivých a polopravdivých zábavných historek, které se tradují do dnešních dnů. Pod vlivem těchto informací vznikla také jedna z nejčastěji užívaných teorií pro vysvětlení Rossiniho předčasného odchodu do „důchodu“, podle níž se vzdal komponování ve třiceti sedmi letech především proto, aby si mohl naplno užívat radostí života. Dnes však už víme, že se nejednalo o jeho svobodné rozhodnutí a už vůbec nemůže být řeč o radostech. Je ale pravda, že jich si až do roku 1829 užíval do sytosti. Ženy, víno, jídlo, zpěv, i tak by se ve stručnosti dal vystihnout Rossiniho tehdejší přístup k životu. K dobrému jídlu a pití choval stejně jako k hudbě od malička velkou náklonnost. „Zlí jazykové“ tvrdí, že jeho nadšené ministrování v jednom z kostelíků v jeho rodném Pesaru bylo ve skutečnosti jen zástěrkou pro to, aby měl přístup k zásobám mešního vína, které měl farář uložené ve sklepě. Bez ohledu na pravdivost této historky je nicméně zřejmé, že doma se k vybraným lahůdkám a nápojům dostat nemohl. Jeho rodiče patřili příjmově mezi sociálně slabé a byl to Gioachino, který je od osmnácti let, tedy poté co se osamostatnil a začal si vydělávat komponováním, finančně podporoval. S podporou nepřestal až do jejich smrti, přičemž především ve svých operních začátcích odváděl domů pravidelně dvě třetiny svých výdělků. Na kočovný život bez velkých nároků, jaký v té době vedl, mu třetina bohatě stačila. 

V letech 1810 – 1814 pendloval mezi Bolognou, Benátkami, Ferrarou a Milánem, jejichž operní domy se o něj s rostoucími úspěchy jeho děl začaly přetahovat. Jen pro benátská divadla San Moisè a La Fenice napsal v rozmezí patnácti měsíců více než šest operních kusů včetně takových hitů jako Tancredi a L´Italiana in Algeri. K prvně jmenovanému kusu se váže jedna z oblíbených historek Rossiniho obdivovatelů. Den před premiérou, když už byly všechny zkoušky u konce, totiž za mladým maestrem přišla kontraaltistka Adelaide Malanotte, představitelka Tancredi, s žádostí, aby přepracoval její árii „Di tanti palpiti“, jež nebyla podle jejího gusta. Rossini nic nenamítal a ve skutečnosti ani nemohl, protože madame Malanotte byla slavnou primadonnou s vlivnými přáteli. Po návratu do hostince, kde byl ubytován, se Rossiniho číšník zeptal, zda si bude přát jako první chod k večeři risotto. Maestro souhlasil a než se tento pokrm ocitl na stole, ležela tam už zcela nová verze árie včetně ornamentace a orchestrace. Jeden z Rossiniho obrovských šlágrů, které si lidé běžně prozpěvovali tak dodnes nese díky této epizodě název „rýžová árie“.

Ať už se přikloníme na stranu Rossiniho současníka Stendhala, který tuto historku ve svém díle zaznamenal, nebo k podstatně mladším životopisům od historiků Weinstocka či Osborna, kteří se Stendhalem o pravdivosti této i některých dalších polemizují, nesmíme zapomínat na hlavní informaci, která z výše uvedené epizody plyne. Je nezpochybnitelným faktem, že Rossini vskutku skládal nesmírně rychle a snadno. Na zkomponování opery mu většinou stačily tři týdny, jsou však známy i případy jako například Il barbiere di Siviglia, kdy opera vznikla v průběhu necelých čtrnácti týdnů. Vědom si této své schopnosti nechával Rossini často komponování až na poslední chvíli, takže nebylo výjimkou, že ještě den před premiérou nebyla hotová předehra. Pro většinu šéfů operních domů od Benátek po Neapol znamenalo objednání opery u Rossiniho obyčejně záruku velkého úspěchu, který byl ale současně na jejich straně vykoupen značným stresem. Obrazně řečeno – doslova si rvali vlasy na hlavě, zatímco mladý maestro zůstával naprosto klidný. Později toto své období rád komentoval slovy, že za jeho mládí byli všichni impresarii italských divadel starší třiceti let zcela plešatí.

Mezi nimi však byli i tací, kteří si s mladým maestrem uměli poradit, jako například slavní impresáriové Domenico Barbaia z neapolského Teatro San Carlo nebo Cesare Sforza, šéf římského Teatro Argentina. Jakmile zjistili, že Rossini tráví většinu času lenošením, tlacháním s kumpány a ponocováním, uvalili na něj domácí vězení. Do místnosti k němu tak byli vpuštěni pouze číšník, holič, libretista a pomocník z divadla, který odnášel popsané notové listy ke kopistům. Rossini vůči těmto opatřením nikdy neprotestoval, i proto, že intendanti divadel byli tehdy mocnými osobami. Pokud se podíváme do smluv, které v té době většina skladatelů s divadly uzavírala, je do očí bijící jejich jednostrannost, kdy se doslova hemží formulacemi o povinnostech skladatele a protistraně přisuzují jen práva včetně toho na vlastnictví partitury. Skladatelé skutečně mnoho způsobů jak se bránit v případě neplnění povinností ze strany divadla neměli. Nicméně Rossini přišel s jedním velmi originálním. Když mu intendant benátského Teatro San Moisè zaplatil v roce 1813 za farsu Il Signor Bruschino nižší částku než slíbil, zakomponoval Rossini do její předehry na poslední chvíli na svou dobu neslýchaný hudební prvek. Hráči druhých houslí museli v určitých pasážích klepat do rytmu dřevěnou stranou smyčce o stojany s notami a svícemi, což pochopitelně narušilo celistvost jinak velmi melodické předehry, a jak v hledišti tak v lóži impresaria Cery vyvolalo naprosté zděšení.

Tento způsob, jak si s druhými elegantně vyřídit účty a ještě se přitom královsky pobavit, byl Rossinimu vlastní a použil ho například i ve vztahu ke svému dvornímu basbarytonistovi Filippu Gallim (psala jsem o něm zde). V případě Galliho však byla důvodem vzájemná rivalita v boji o přízeň jisté dámy. Přesto se však nedá říci, že by Rossini byl vyhlášeným svůdníkem či lovcem žen. Pohledný, zábavný, vtipný, bystrý, štědrý a slavný mladík totiž pozornost něžného pohlaví doslova přitahoval, kdekoliv se objevil, a jak dobové prameny uvádějí, stačilo si z řad obdivovatelek jen vybírat. Stendhal dokonce píše o jedné dámě z vyšších kruhů milánské společnosti, jejíž jméno záměrně neuvádí z obav o vyvolání skandálu, která kvůli lásce k mladému Rossinimu opustila manžela i děti a vydala se za ním do Bologně jen proto, aby se přímo v jeho pokoji setkala se svou náhradnicí, všemi muži obletovanou představitelkou místní šlechty, jistou princeznou C.

Z této epizodky vyplývá další zajímavá skutečnost a sice, že přednost u Rossiniho dostávaly obdivovatelky starší než byl on. Toto pravidlo splňovaly i první dvě ze tří osudových žen. Jeho první milou vůbec byla o dvanáct let starší Marietta Marcolini, vynikající kontraaltistka obdařená mimořádným komickým talentem, která výrazně inspirovala jeho první tvůrčí období, když jen pro ni napsal L´equivoco stravagante, Ciro in Babilonia, La pietra del paragone, L´Italiana in Algeri a Sigismondo. Druhou velkou láskou pak byla ohnivá španělská kráska, o sedm let starší Isabella Angela Colbran, skvělá mezzosopranistka a prima donna divadla San Carlo v Neapoli, kterou Rossini po sedmileté známosti v roce 1822 pojal za manželku. Částečně i kvůli dramatickému zaměření Colbranové přešel od komponování komických oper k melodramatům a vytvořil jejímu naturelu odpovídající krásné party hlavních hrdinek v deseti operách, které napsal v  rozmezí let 1815 – 1823 (Elisabetta Regina d´Inghilterra, Armida, Mosé in Egitto, Ricciardo e Zoraide, Ermione, La donna del lago, Maometto II., Otello, Zelmira a Semiramide).A právě v korespondenci s Isabellou najdeme i jeden z Rossiniho prvních kuchařských receptů. Již jsem se zmiňovala o tom, že jeho vztah k jídlu a pití byl více než kladný, nicméně jak je vidět, nezůstalo jen u konzumace. Rossini byl nadšeným amatérským kuchařem, experimentátorem, a přestože se této své zálibě v praktické podobě věnoval intenzivně především v poslední třetině svého života, nápady na originální kombinace surovin a chutí hýřil celoživotně. Ve zmiňovaném dopise Isabelle píše, „… ale to, co mě zajímá více než hudba, drahá Angelo, je nový salát, který jsem vymyslel a jehož recepturu ti neprodleně posílám“. Recept na tzv. požehnaný salát (insalata benedetta) Rossiniho napadl, když v Římě komponoval Il barbiere di Siviglia. Jeho název je odvozen od historky, kdy jeden z římských kněží, poté co salát ochutnal, mu udělil své požehnání. Prelátovo nadšení nepochybně vyvolala zálivka vytvořená z olivového oleje, hořčice, vinného octa, pepře, citronové šťávy a nastrouhaných lanýžů. 

O tom, že myšlenky na lahodné pokrmy Rossiniho mysl někdy zaměstnávaly více než hudební motivy, svědčí také následující historka. Když ho jednou v průběhu dokončování Stabat Mater navštívili přátelé, zastihli ho zamračeného a zamyšleného. Ptali se, co je příčinou, a Rossini odpověděl: „Hledám nějaké nové motivy, ale hlavou se mi nehoní nic jiného než zákusky, lanýže a podobné věci!“ Komické opery nicméně Rossinimu často umožnily propojit obě témata. Stačí si jen připomenout scénku, kdy Mustafa v L´Italiana in Algeri pojídá špagety. Avšak naprosto dokonalou ukázku skýtá La Cenerentola, kde najdeme dvě skvěle vypointované árie Dona Magnifica. V „Sia qualunque delle figlie“ tato postava ve zběsilém tempu vyjmenovává pochutiny, které měl v oblibě i samotný maestro. Árie „Conciosiacosaché“ se oproti tomu dá označit za ironií čišící ódu na počest starořímského boha Baccha.

Když už jsem se dotkla tématu pochutin, stojí za zmínku, že Rossini jako správný a zcestovalý gurmán měl v tomto směru dokonale zmapovanou značnou část Evropy, a ať už pobýval kdekoliv, vždycky se postaral o to, aby v jeho spižírně nechyběly vybrané regionální lahůdky. Olivový olej z Provence, makarony z Neapole, mortadella z Boloně, šunka ze Sevilly, sýr z Gorgonzoly, panettone z Milána. O tom, že je dokázal bezpečně rozeznat od napodobenin, svědčí historka, kterou zaznamenal jeho přítel Edmond Michotte. Jednoho dne dostal Rossini informaci, že jeden z pařížských obchodníků dostal zásilku pravých neapolských makaronů. Okamžitě se k němu tedy s Michotem vypravili, ale Rossinimu stačil jediný pohled, aby poznal, že těstoviny nejsou z Neapole nýbrž z Janova. Otočil se na podpatku a nakvašeně odkráčel, zatímco se Michot snažil majiteli krámku vysvětlit, kdo ho poctil svou návštěvou. Tomu jméno Rossini očividně nic neříkalo, ale zareagoval pohotově: „Tedy jestli se vašnosta vyzná v hudbě stejně jako v nudlích, tak to asi musí psát nádherné kousky.“ 

Přestože je výběr lahůdek, které Rossini miloval, značně široký, jedna nicméně vyčnívá nadevše. Lanýže. Těmito démanty kuchyně, jak je nazýval další slovutný gurmán Brillat-Savarin, byl doslova posedlý. Říká se, že v životě prý plakal pouze třikrát. Když publikum poprvé vypískalo jeho operu, když slyšel poprvé hrát Paganiniho a když mu při pikniku u jezera spadl do vody sendvič obložený krocanem nadívaným lanýži. Skutečností je, že bychom u něj těžko hledali recept, kde by tato houba nehrála prim. Neobejde se bez ní výše uvedený salát, tournedos Rossini ani makarony á la Rossini, jedno z jídel, které vymyslel a skutečně sám připravoval. Oproti tomu přípravu světoznámých tournedos nechával vždy na číšníkovi. Když tento pokrm poprvé připravovali podle Rossiniho receptu v pařížském Café Anglaise, maestro naléhal, aby číšník stál čelem k hostům a ti tak mohli lépe vidět. Vrchní však byl nervózní a ošíval se, až Rossini rezignoval a prohlásil „Allors, tournez le dos!“ („Nu dobrá, tak se otočte zády“). A název pokrmu byl na světě.Jedním z Rossiniho dobrých přátel byl Antonin Carême, kuchařská hvězda devatenáctého století první velikosti, která kromě řady jiných pokrmů (jeho specialitou byli například i výše uvedení nadívaní krocani) vytvořila na počest pařížských úspěchů oper Il barbiere di Siviglia a Guillaume Tell speciální zákusky. V prvním případě šlo o dortíčky z listového těsta zdobené ovocem, které nazval Figaro, ve druhém pak o jablečný dort á la Vilém Tell, který nahoře zdobilo marcipánové jablko probodnuté zlatým šípem. O Rossinim Carême navíc prohlašoval, že nikdo na světě nerozumí jeho kuchyni lépe. Maestro naopak vzdával hold jeho kuchařskému umění tím, že mu čas od čas napsal nějakou tu skladbičku.

Drobné skladby vůbec představovaly hlavní část Rossiniho tvorby ve druhé polovině jeho života. Řadu z nich zkomponoval pro pravidelné sobotní kulinářsko-hudební večery, jež pořádal od roku 1858 až do své smrti pro přátele ve svém pařížském bytě. Verdi, Liszt, Rotschild, Saint-Saëns, Meyerbeer a další slavné osobnosti nejen ze světa hudby tak kromě jiného mohly vyslechnout i několik jeho kousků, jež nesou skutečně bizarní názvy jako „máslo“, „ančovičky“, „sušené fíky“ nebo „mandle“. Mezi skladbami, jež doprovázely do posledního detailu naplánovaná sobotní setkání, nesměla kromě děl jiných autorů chybět ani L´orgia (Amiamo e cantiamo). Rossini ji zkomponoval již ve třicátých letech devatenáctého století a svým obsahem korespondovala s jeho celoživotní filozofií užívat si života plnými doušky.

(Dokončení zítra)