Milovník života Gioachino Rossini (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

„Jíst a milovat, zpívat a zažívat: to jsou čtyři dějství této komické opery, která se nazývá život a která vyprchá jako bublinky z lahve šampaňského. Kdo je nechá uniknout, aniž by se s nimi potěšil, je blázen.“
G. Rossini (1792 -1868)

Poslední únorový den jsme měli možnost připomenout si 220. výročí narození Gioachina Rossiniho, hudebního génia, milovníka a znalce života, který se ve své době těšil mimořádné popularitě. Rossiniho hudební nápaditost a invence dokázaly rozezpívat davy v celé Evropě bez ohledu na společenské postavení. Jeho záliba v dobrém jídle a pití společně s osobním šarmem, přátelskou a družnou povahou, vypravěčským talentem, odzbrojujícím smyslem pro humor okořeněným notnou dávkou ironie a sebeironie z něj činily ozdobu všech společenských akcí.

Mezi těmi, které uhranuly melodičnost, dynamika, radost a živelnost sršící z jeho děl, jeho osobnost a také fakt, že se sláva a úspěch nijak nepodepsaly na jeho povaze, byl i slavný francouzský spisovatel Stendhal. Rossinimu bylo teprve třicet dva let, když mu sepsáním Vie de Rossini vzdal svůj hold. Možná i díky Stendhalově obšírné a působivé biografii, která však zachycuje pouze mladická léta skladatelova, se vžila představa, že se Rossiniho život nesl na vlně bezstarostnosti a užívání si. Přispívala k tomu i řada pravdivých a polopravdivých zábavných historek, které se tradují do dnešních dnů. Pod vlivem těchto informací vznikla také jedna z nejčastěji užívaných teorií pro vysvětlení Rossiniho předčasného odchodu do „důchodu“, podle níž se vzdal komponování ve třiceti sedmi letech především proto, aby si mohl naplno užívat radostí života. Dnes však už víme, že se nejednalo o jeho svobodné rozhodnutí a už vůbec nemůže být řeč o radostech. Je ale pravda, že jich si až do roku 1829 užíval do sytosti. Ženy, víno, jídlo, zpěv, i tak by se ve stručnosti dal vystihnout Rossiniho tehdejší přístup k životu. K dobrému jídlu a pití choval stejně jako k hudbě od malička velkou náklonnost. „Zlí jazykové“ tvrdí, že jeho nadšené ministrování v jednom z kostelíků v jeho rodném Pesaru bylo ve skutečnosti jen zástěrkou pro to, aby měl přístup k zásobám mešního vína, které měl farář uložené ve sklepě. Bez ohledu na pravdivost této historky je nicméně zřejmé, že doma se k vybraným lahůdkám a nápojům dostat nemohl. Jeho rodiče patřili příjmově mezi sociálně slabé a byl to Gioachino, který je od osmnácti let, tedy poté co se osamostatnil a začal si vydělávat komponováním, finančně podporoval. S podporou nepřestal až do jejich smrti, přičemž především ve svých operních začátcích odváděl domů pravidelně dvě třetiny svých výdělků. Na kočovný život bez velkých nároků, jaký v té době vedl, mu třetina bohatě stačila. 

V letech 1810 – 1814 pendloval mezi Bolognou, Benátkami, Ferrarou a Milánem, jejichž operní domy se o něj s rostoucími úspěchy jeho děl začaly přetahovat. Jen pro benátská divadla San Moisè a La Fenice napsal v rozmezí patnácti měsíců více než šest operních kusů včetně takových hitů jako Tancredi a L´Italiana in Algeri. K prvně jmenovanému kusu se váže jedna z oblíbených historek Rossiniho obdivovatelů. Den před premiérou, když už byly všechny zkoušky u konce, totiž za mladým maestrem přišla kontraaltistka Adelaide Malanotte, představitelka Tancredi, s žádostí, aby přepracoval její árii „Di tanti palpiti“, jež nebyla podle jejího gusta. Rossini nic nenamítal a ve skutečnosti ani nemohl, protože madame Malanotte byla slavnou primadonnou s vlivnými přáteli. Po návratu do hostince, kde byl ubytován, se Rossiniho číšník zeptal, zda si bude přát jako první chod k večeři risotto. Maestro souhlasil a než se tento pokrm ocitl na stole, ležela tam už zcela nová verze árie včetně ornamentace a orchestrace. Jeden z Rossiniho obrovských šlágrů, které si lidé běžně prozpěvovali tak dodnes nese díky této epizodě název „rýžová árie“.

Ať už se přikloníme na stranu Rossiniho současníka Stendhala, který tuto historku ve svém díle zaznamenal, nebo k podstatně mladším životopisům od historiků Weinstocka či Osborna, kteří se Stendhalem o pravdivosti této i některých dalších polemizují, nesmíme zapomínat na hlavní informaci, která z výše uvedené epizody plyne. Je nezpochybnitelným faktem, že Rossini vskutku skládal nesmírně rychle a snadno. Na zkomponování opery mu většinou stačily tři týdny, jsou však známy i případy jako například Il barbiere di Siviglia, kdy opera vznikla v průběhu necelých čtrnácti týdnů. Vědom si této své schopnosti nechával Rossini často komponování až na poslední chvíli, takže nebylo výjimkou, že ještě den před premiérou nebyla hotová předehra. Pro většinu šéfů operních domů od Benátek po Neapol znamenalo objednání opery u Rossiniho obyčejně záruku velkého úspěchu, který byl ale současně na jejich straně vykoupen značným stresem. Obrazně řečeno – doslova si rvali vlasy na hlavě, zatímco mladý maestro zůstával naprosto klidný. Později toto své období rád komentoval slovy, že za jeho mládí byli všichni impresarii italských divadel starší třiceti let zcela plešatí.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář