Mimořádný večer: Mahlerova Osmá se SOČRem a Lenárdem

Symphonie der Tausend, neboli tisíců, je zajímavě vžitým názvem, leč přízvisko nepochází vůbec od Gustava Mahlera, ale od pořadatele koncertu Emila Gutmana. Důvodem zdánlivě až komerčně atraktivního názvu je prostý fakt, že k provedení díla je třeba vysokého počtu hudebníků. Proto je její provedení vždy událostí mimořádně mimořádnou. A samozřejmě, že zároveň i mimořádně vzácnou.

Symfonii tisíců uvedl 58. Mezinárodní festival v Litomyšli jako dlouhodobě plánovaný, vysoce náročný projekt 19. června na druhém zámeckém nádvoří. Na provedení díla se pod dirigentským vedením Ondreje Lenárda podílely celkově tři stovky hudebníků, naslouchalo mu devět set třicet posluchačů. Základem provedení byl Symfonický orchestr Českého rozhlasu, oslavující devadesát let od svého založení.

Výborný Český filharmonický sbor z Brna se sbormistrem Petrem Fialou zaujal před pár dny v Litomyšli provedením Mozartova Requiem (recenze koncertu zde), nyní se zásadně podílel na Mahlerově Osmé symfonii Es dur. Spolu s ním ještě účinkoval Pěvecký sbor města Bratislavy (sbormistr Ladislav Holásek), členové Kühnova smíšeného sboru a Kühnův dětský sbor se sbormistrem – legendou Jiřím Chválou. Sólistů je zapotřebí celý oktet. Vytvořili ho Peter Mikuláš, Daniel Frank, Anton Keremitchiev a dámy Maida Hundeling, Eva Hornyáková, Kateřina Kněžíková, Terézia Kružliaková a Veronika Hajnová. Skladba je Mahlerem koncipována pro tři sopránová sóla, dvě altová sóla, tenorové, barytonové a basové sólo, dva velké smíšené sbory, dětský sbor a velký symfonický orchestr. Mahler stupňoval svůj provozovací aparát, má například v Osmé symfonii osmkrát dělená dřeva. Jeho Osmá tíhne k dvoudílnosti, ponechávajíce podstatnější obsah, program, na druhou část dílu. Rozšiřuje obsah symfonicko-cyklické formy v přímé souvislosti se stále většími sympatiemi k filosofickým ideím. Jeho zvláštní povahová introverze, touha po klidu velebných Alp, kam stále více směřoval, je známá okolnost jeho života. Zřetelně zde tíhne k typické formální dvoudílnosti. Ostatně Osmá symfonie Es dur je de facto dvoudílnou kantátou, celovečerní symfonií s přibližnou duratou přes devadesát minut.

Gustav Mahler je zajímavý fenomén pro českou hudební historii. Ale je to jistě přední rakouský skladatel spolu se symfonikem Antonem Brucknerem. Přisvojujeme si občas Mahlera, neboť je narozen v Kališti u Jihlavy, chtělo by se zazpívat spolu s Martinů kantátou – „Ale u nás na Vysočině, děti zjara studánky vždy čistí…“ Ovšem Mahler pochází z německy hovořící židovské rodiny. Vztah k Čechám je ale vpravdě značný. Byl dirigentem Německého divadla v Praze. Když se dostal ke kýžené dvorní opeře ve Vídni (1897), jež za jeho vedení zaznamenala cestu k absolutní špičce, projevil se jeho vztah k české hudbě. Jsme na Smetanově Litomyšli, nelze tudíž neakcentovat vztah Mahlera právě ke Smetanovi, kde se zasadil ve Vídni nejen o Prodanou nevěstu, ale také se zasazoval zaníceně o uvedení Dalibora. Vida, veliký Mahler se zasazoval pilně ve Vídni o Smetanova Dalibora, o něhož se dnes na českých scénách nezasazuje vlastně skoro nikdo… Ironie doby, ironie české hudební historie? Někdy se dnes méně ví, že Mahler byl špičkový operní dirigent, čehož si nemohla nepovšimnout i Met v New Yorku, kde posléze i dirigentsky krátce zakotvil.

Provedení Mahlerovy Osmé symfonie Es dur je pro Smetanovu Litomyšl naplněním dlouhodobého snu. Na hudebním nokturnu to prozradil ředitel festivalu Jan Pikna i šéf dramaturgie Vojtěch Střítezský. Chovali tuto myšlenku prý již dlouho, od roku 1998. Ale realizace díla o tolika složkách je složitá po všech stránkách, tudíž na ni došlo až v letošním ročníku. Jak předeslal dirigent večera, šéf SOČRu Ondrej Lenárd, je to symfonie o lásce, hudební tok je zde podstatnější než slova.

Pan Lenárd jezdil na zkoušky sborů mezi Prahou, Brnem a Bratislavou, aby včas předpřipravil technickou základnu. Protože zkouškové finále bylo jediné v Litomyšli, generálka proběhla mezi dvanáctou až patnáctou hodinou v den koncertu. Obrovsky náročné v den, kdy je maximální energie, stodvacetiprocentní vitalita nutně zapotřebí večer. Koncert přenášela i stanice Vltava. Podotýkám jako ten, kdo s rozhlasem často spolupracoval, že ona superfortissima jsou ale v éteru nepřenosná, nemohou vynahradit dojem z poslechu v prostoru. Čímž nemyslím prostý fakt, že si posluchač sám zvuk přivře, aby neburcoval sousedy. Zvuk v rozhlasu má určitou hladinu forte, za níž ji sám již upravuje. Tudíž zvuk v auditoriu, zejména v Litomyšli, pokládám za nepřenosný.

Pan Lenárd měl plnou pravdu na hudebním nokturnu. Opravdu je třeba vnímat hudební tok, ne hledat texty originálu či překladu ve festivalem vydané brožurce, neb to odvádí pozornost od monumentálního prožitku díla. Ať jde o kratší první část Svatodušního hymnu (Veni Creator Spiritus), nebo o impozantní část druhou, což je druhý díl Fausta Johanna Wolfganga Goetha. Oktet pěvců představuje jednotlivé postavy programního určení.

Mohutné těleso zapůsobí krásou plné, ale romanticky průzračné harmonie, zvukovým šokem v onom dobrém smyslu slova, silnou sugestivitou výrazu. Orchestr v síle sto deset hudebníků zaujal od začátku až neobvykle silnou koncentrací, ponorem do interpretace, nádherou zvuku silné skupiny kultivovaných violoncell, jejichž plastických hudebních frází jsem si nemohl nepovšimnout. Žestě se snad až překonávaly v pozornosti na dirigenta, který byl ústředním punktem interpretace. Když po prvé části cítil narůstající jistotu obrovitého aparátu, uvolňoval se a podvoloval se stále více ponoru do hloubky výrazu hudby, což bylo na projevu sborů stále čitelnější a v jistotě harmonie zvuku sborů zřetelné.

Vynikal zřetelný tahoun sborové interpretace – Český filharmonický sbor se sbormistrem Petrem Fialou, o jehož perfekci se mohl Ondrej Lenárd plně opřít. Je to sbor muzikálně příkladně pohotový. U profesora Fialy nelze neumět zpívat z not, zatímco náslušný nácvik u nás, nadále převládající, je hrozně nepružný. Prostě Lenárd dobře ví, na koho vsadit karty. Ale i to je znak výborného dirigenta – praktika. Musí vědět, na kterou osobnost vsadit. To se mu vydařilo i u devíti renomovaných sólistů. Jejich pěvecké úkoly jsou různě obsáhlé, leč každý je v mozaice výkonu obrovsky podstatný. Vyzdvihl bych neobyčejně tvárný a průbojný soprán Maidy Hundeling v postavě Hříšnice (Magna Peccatrix), který neměl problém se zvukově v prostoru prosadit i přes pompézní zvuk žesťů, výšky zněly jistě a intonačně pevně. Jedinečným projevem zaujal basista Peter Mikuláš jakožto Pater Profundus. Ve všech polohách vzácně vyrovnaný bas s jedinečnou prostorovou nosností a hloubkou ponoru do výrazu. Zaujal mne nesmírně tenorista Daniel Frank. Perfektně posazený hlas do masky, znělý, s pravou a imponující tenorovou špičkou v celém hlasovém rozsahu. Je mi až záhadou, jak mohl zpívat baryton, poté se za provozu přeškolit na zjevně jasný tenorový obor, něco obdobného jako Číňan Wei Long Tao. Musel mít velké štěstí na super pěveckého pedagoga, v Česku by se mu spíš povedlo přejít z barytonu na bas, než z barytonu na tenor, to chce pedagoga opravdu znamenitého. Jeho hlas je naplněn pravým tenorovým leskem a hlubokým pochopením pro interpretační styl Mahlerovy hudby. Ansámbl znamenitě disponovaných pěvců doplnil bulharský barytonista Anton Keremidtchiev, loňský představitel Verdiho Macbetha v Litomyšli 2015. Doslova jako křišťálová studánka z oné rodné Vysočiny Mahlera na mne zapůsobilo bezvadné sopránové sólo Kateřiny Kněžíkové z pravé strany arkád zámku. Bylo tak očistně krásné, s nádherným béčkem plným volnosti a tónové svobody, intonačně jisté. Pokud bych nyní zavřel oči, vybaví se mi právě její působivý, byť relativně krátký vstup jako Panny Marie.

Vrchol symfonie za obrovsky působivého, až neskutečného fortissima celého aparátu tří stovek umělců, vygradovaného dirigentem na sám práh možné expresivnosti, vháněl opravdu slzy do očí svou hloubkou a opravdovostí. Nikoliv megalomanií, jak jsem si sám někdy ba i v době minulé myslíval, což kajícně doznávám. Je to pocit, jaký vkládá Miloš Forman do úst Salierimu ve filmu Amadeus. Máte najednou neodbytný pocit, že k vám sestupuje z výšin Bůh… Zde se jedná samozřejmě o Mahlera a všeobjímajícího pocity lásky v podobě silného uměleckého výrazu.

Druhý den jsem si dovolil oslovit pana dirigenta Ondreje Lenárda s několika málo dotazy, vzpomínám na něho vděčně jako na objektivního šéfa poroty mezinárodní sborové soutěže Akademická Banská Bystrica. Oslovil jsem ho „od lesa“ s tím, že po víc než deseti letech je stále ve vizáži stejný, jak to dělá… „Zřejmě nemáte dobrý zrak na blízko, že?“ odpověděl mi se svoji okouzlující bezprostředností. Na dotaz ohledně interpretace Osmé symfonie Mahlera mi autorizoval odpověď: „Diriguji ji v životě popáté, ale v Čechách vůbec poprvé! Litomyšl je vlastně v Česku moje velká premiéra. Ostatní mé interpretace jsou soustředěny především na Japonsko, kde to i natočili. Ono to ve studiu nejde, nejsou k tomu rozměry, podmínky.“ Pan dirigent ale připomněl kavalírsky vynikající, ba světovou nahrávku Václava Neumanna s Českou filharmonií, která se musela realizovat v Rudolfinu, ve zmenšeném obsazení, neboť ve studiu by to možné nebylo. „Víte, Václav Neumann byl skvělý interpret Mahlera, to se tady často trochu pozapomíná, on uměl udělat Mahlery obecně na světové úrovni.“ Byl jsem za tato slova vděčen, protože Václav Neumann byl vždy mojí „srdeční“ záležitostí. Ocení-li ho dirigent tak vynikající jako je Ondrej Lenárd, má to mimořádnou váhu. Proto jsem požádal pana Lenárda o autorizace těchto slov pro Opera Plus, s čímž spontánně souhlasil. Poté jsem ho již musel nechat dopít načatou ranní kávu. Stačil mi však ještě potvrdit, že přes obrovitý aparát je harmonie průzračná a chybu prý okamžitě zachytí. To na trochu provokativní dotaz, zda v C dur takové mohutnosti lze zachytit třeba fis hobojisty…. Při studiu dirigování mi profesor Antonín Devátý říkal, že to nelze, když třeba muzikanti poťouchle zkoušejí sluch dirigentů… „Ne, to opravdu ne, asi se tehdy pan profesor trochu na cosi vymlouval. Já to fakt poznám, opravdu, tedy aspoň zatím“, dodal s typickým úsměvem a smyslem pro jemný humor…

Koncert byl zcela mimořádný, který zůstane hluboko vryt do podvědomí. Dle šéfů festivalu byl prý Mahler vyprodán do dvou dnů od začátku prodeje vstupenek. A malá odbočka na závěr. Smetanovu Mou vlast, která stojí ve finále festivalu, by mohli vyprodat ba i šestkrát, pravil šéf festivalu pan Pikna. To je ale přece nádherné! U Mahlera to chápu, ale pro mne, smetanovce do hloubky srdce, je to skvělá informace. Operní šéfové, prosím, čtěte a čtěte, znovu a opět tuto větu.

 

Hodnocení autora recenze: 100%

Smetanova Litomyšl 2016
Gustav Mahler:
Symfonie č. 8
(Symfonie tisíců)
Dirigent: Ondrej Lenárd
Sbormistři: Petr Fiala, Ladislav Holásek, Jiří Chvála
Symfonický orchestr Českého rozhlasu Praha
Český filharmonický sbor Brno
Kühnův dětský sbor Praha
Pevecký zbor mesta Bratislavy
19. června 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl

Hříšnice (Magna Peccatrix) – Maida Hundeling
Kajícnice (Una poenitentium) – Eva Hornyáková
Panna Maria (Mater Gloriosa) – Kateřina Kněžíková
Samaritánka (Samaritánka) – Terézia Kružliaková
Marie Egyptská (Maria Aegyptiaca) – Veronika Hajnová
Doctor Marianus – Daniel Frank
Pater Ecstaticus – Anton Keremidtchiev
Pater Profundus – Peter Mikuláš

www.smetanovalitomysl.cz