Mír po blouznění… Bayreuth má opět své Muzeum Richarda Wagnera

Dne 26. července 2015, v předvečer premiéry nové inscenace Wagnerova díla Tristan a Isolda ve Festivalovém divadle v Bayreuthu, bylo po pěti letech rekonstrukce slavnostně znovuotevřeno bayreuthské Muzeum Richarda Wagnera. To od roku 1976 sídlí ve vile Wahnfried, ve které skladatel nalezl v poslední dekádě svého života domov, dokončil zde tetralogii Prsten Nibelungův a vytvořil i část svého Parsifala. Nyní je expozice rozšířena i do zcela nové dvoupodlažní budovy postavené v bezprostřední blízkosti vily. Nově je zpřístupněn rovněž s vilou sousedící dům skladatelova syna Siegfrieda Wagnera, přičemž všechny tři budovy jsou propojeny podzemním komplexem chodeb, jehož součástí jsou nové výstavní prostory, archiv i malý přednáškový (kino) sál.
Hier wo mein Wähnen Frieden fand – Wahnfried – sei dieses Haus von mir benannt.
(Zde, kde mé blouznění dosáhlo míru – Mír po blouznění – budiž tento dům mnou nazván.)
Tato Wagnerova slova vyrytá na čelní fasádě vily ozřejmují, že skladatel zde po předchozích útrapách dosáhl se svou rodinou klidu a tento dům, který stojí na lukrativním místě – v bezprostřední blízkosti bayreuthské zámecké zahrady – se stal zejména v letních měsících jeho útočištěm i místem pro myšlenkovou konfrontaci s předními osobnostmi té doby.Finanční prostředky ve výši 25.000 tolarů potřebné pro akvizici pozemku a následnou výstavbu vily poskytl Wagnerovi jeho mecenáš a oddaný přítel, bavorský král Ludvík II. Stavbu samotnou realizoval v letech 1872–1874 podle skladatelových představ a pozměněných návrhů berlínského architekta Wilhelma Neumanna bayreuthský stavitel Carl Wölfel. Souběžně se stavbou vily Wahnfried probíhala, rovněž díky podpoře Ludvíka II., výstavba bayreuthského festivalového divadla, které je od prvního souborného uvedení tetralogie Prsten Nibelungův roku 1876 symbolem Wagnerova génia i místem výlučně vyhrazeném interpretaci Wagnerových mistrovských děl.Skladatel zemřel 13. února 1883 v Benátkách a místo posledního odpočinku nalezl o pět dnů později v hrobce zbudované přímo v zahradě svého bayreuthského domova. Toto břečťanem porostlé nenápadné pietní místo – na Wagnerovo přání nemá žulová deska žádné označení – se postupem času stalo cílem mnoha wagneriánů, kteří do Bayreuthu putují uctít skladatelovu památku. O vilu, stejně jako o celý wagnerovský odkaz i slavnostní hry, pečovala po Wagnerově smrti jeho druhá manželka Cosima (1837–1930), dcera Franze Liszta, jež svého chotě přežila o dlouhých čtyřicet sedm let. Urna s jejím popelem byla později uložena do hrobky přímo vedle Wagnerova sarkofágu. Pouhé čtyři měsíce po své matce nečekaně zemřel také Siegfried Wagner, jediný skladatelův syn a od roku 1908 také Cosimin nástupce ve vedení slavnostních her. Vládkyní Bayreuthu se tak stala Siegfriedova o osmadvacet let mladší manželka Winifred, jež do festivalu vnesla moderního inscenačního i provozního ducha a neušetřila ani vilu Wahnfried. Její pietně uchovávaný interiér radikálním způsobem upravila a vilu poté společně se svými čtyřmi dětmi – Wielandem, Friedelind, Wolfgangem a Verenou – v letech 1930 až 1945 obývala. Byla to ona, kdo v roce 1932 věnoval část wagnerovské pozůstalosti Památníku Richarda Wagnera, což byl předchůdce dnešního muzea.Winifred Wagner se nikdy netajila sympatiemi vůči Národně socialistické německé dělnické straně a již od dvacátých let veřejně podporovala jejího čelního představitele Adolfa Hitlera, který byl častým hostem v Bayreuthu. Po smrti Siegfrieda Wagnera ji údajně dokonce dvakrát požádal o ruku. Svatba s dědičkou wagnerovského impéria by tak zřejmě posloužila jeho budoucím cílům. Winifred ale odmítla. Souhlasila by jen za předpokladu, kdyby Hitler měl nějaké oficiální společenské postavení. Když se poté v roce 1933 stal říšským kancléřem, už se jí nedvořil. Zůstávali ale nadále v úzkém kontaktu a díky Hitlerově finanční podpoře i garanci umělecké nezávislosti až do roku 1944 mohla Winifred pokračovat v bayreuthské festivalové tradici. Bylo to ovšem za cenu, že se slavnostní hry staly výkladní skříní nacistické kulturní propagandy. Po skončení války čelila Winifred Wagner obvinění z kolaborace s nacistickým režimem, a přestože argumentovala tím, že nikdy s Hitlerem neměla intimní poměr a díky potřebám festivalových her se jí podařilo před pronásledováním uchránit některé významné umělce (mimo jiné významného wagnerovského tenoristu Maxe Lorenze), nikdy se jí nepodařilo plně denacifikovat. Byla odsouzena k trestu veřejně prospěšných prací a bylo jí zabaveno šedesát procent majetku. Město Bayreuth ale mělo zájem na obnovení slavnostních her, což se v době bezprostředně po ukončení válečných konfliktů zdálo jako nemožné, zejména kvůli osobě Winifred Wagner. Ta se nakonec v lednu roku 1949 vzdala veškeré veřejné činnosti výměnou za úpravu trestu za podmíněný a k vedení slavností zplnomocnila své syny Wielanda a Wolfganga, kteří pak od roku 1951 stáli v čele takzvaného „Nového Bayreuthu“.V roce 1949 byla rodině navrácena vila Wahnfried, která byla počátkem dubna 1945 při náletu na Bayreuth z velké části poškozena. V nenávratnu tehdy zmizely kusy vzácného nábytku i další památky. Wieland Wagner poté vilu provizorně opravil, zachováno ale bylo pouze průčelí, zbytek domu tvořila střídmá betonová přístavba nerespektující původní architektonické dispozice. To se stalo předmětem ostré kritiky zejména Winifred, která se nechala slyšet, že její syn nadělal přestavbou domu více škod než samotné bomby. Po Wielandově náhlé smrti v roce 1966 vyvstala naléhavá otázka, jakým způsobem bude do budoucna naloženo s rodinným majetkem i vedením slavností. Podle testamentu Siegfrieda Wagnera měl být po smrti jeho manželky Winifred veškerý majetek rozdělen mezi jejich čtyři děti, případně jejich potomky. Vzhledem ke konfliktům mezi jednotlivými rodinnými větvemi a komplikacím s financováním provozu festivalového divadla prosazovala Winifred společně s Wolfgangem již od roku 1967 převedení majetku na nadaci, která by měla pěstovat odkaz Richarda Wagnera v Bayreuthu. V květnu roku 1973 byla po předchozích peripetiích skutečně zřízena občanskoprávní nadace se zástupci z veřejnoprávních subjektů (5/6 hlasů) i z rodiny Wagnerových (1/6 hlasů). Rodina přenechala festivalové divadlo i vilu Wahnfried bezplatně městu Bayreuth, které následně převedlo divadelní budovu na nadaci. V případě vily Wahnfried se město zavázalo uvést budovu do původního stavu a pronajmout ji nadaci pro účely muzea. To bylo slavnostně otevřeno v roce 1976 u příležitosti stého výročí prvních bayreuthských slavnostních her. K muzeu je připojen rovněž Národní archiv Richarda Wagnera, který byl původně založen v roce 1932 a v roce 1973 byl předán do veřejného vlastnictví pod správou nadace. Součástí jeho sbírek je také knihovna, řada cenných rukopisů a uměleckých předmětů, které rodina Wagnerových v sedmdesátých letech předala za odškodnění ve výši 12,4 milionů marek několika veřejnoprávním institucím.
Dům Siegfrieda Wagnera / Stavba vůdce
Koncem devatenáctého století byl v blízkosti vily Wahnfried postaven dům, ve kterém bydlel – později i se svojí rodinou – skladatelův homosexuální syn Siegfried (1869–1930). Po jeho smrti vdova Winifred dům přestavěla a hostila v něm například Artura Toscaniniho (1931), Richarda Strausse (1933–1934), ale také Adolfa Hitlera (1936–1938), na jehož počest dům dokonce přejmenovala na „Stavbu vůdce“. Zde se konaly popremiérové recepce, Hitler zde přijímal návštěvy a vedl u krbu nekonečné utopické monology, kterým naslouchala Winifred i oba její synové. Po válce dům využívala americká armáda – nejprve pro zpravodajské účely, ale později také jako ubytovnu nebo důstojnický klub. Winifred se sem vrátila až v roce 1957. V sedmdesátých letech město Bayreuth dům od rodiny odkoupilo s tím, že Winifred Wagner v něm má nárok na doživotní bydlení. Zde v roce 1975 natočila s německým režisérem Hansem-Jürgenem Syberbergem kontroverzní filmový rozhovor Winifred Wagner a historie domu Wahnfried 1914-1975. Na časové ploše pěti hodin je i třicet let po skončení druhé světové války přesvědčenou národní socialistkou a netají se obdivem k Hitlerovi. Po její smrti v roce 1980 byla budova přičleněna k muzeu a sloužila především k administrativním účelům.
Kinder, macht Neues!
(Děti, čiňte novoty!)
Muzeum Richarda Wagnera od roku 1976 navštěvovalo v průměru dvacet sedm tisíc návštěvníků ročně. Stálá expozice věnovaná životu a dílu Richarda Wagnera i tradici bayreuthských festivalových her postupně stárla a kolem roku 2000 se objevily první vážné diskuze o budoucí podobě tohoto památníku. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že když jsem před deseti lety navštívil vilu Wahnfried poprvé, expozice již vykazovala známky výrazného opotřebování a část věnovaná festivalové historii zoufale volala po aktualizaci.Architektonická soutěž na modernizaci a rozšíření muzea byla vypsána v roce 2009 a porota složená z odborníků z oblasti architektury, zástupců města Bayreuth, Svobodného státu Bavorsko nebo Muzea Richarda Wagnera vybírala o rok později z dvaceti tří návrhů. Členkami poradního sboru byly rovněž vnučka Richarda Wagnera Verena Lafferentz-Wagner (1920) a dcera Wielanda Wagnera Iris (1942–2014). První cenu nakonec získal návrh týmu vedeného berlínským architektem Volkerem Staabem, jenž má dosud na kontě například úspěšnou realizaci návrhu architektonického řešení Nového muzea v Norimberku nebo nové budovy Muzea pro umění a kulturu v Münsteru.Bayreuthské muzeum bylo v roce 2010 uzavřeno a rekonstrukce byla naplánována tak, aby bylo slavnostně znovuotevřeno v roce 2013, kdy si celý svět připomínal dvou sté výročí Wagnerova narození. Jelikož ale nedošlo k včasnému zajištění finančních prostředků (rozpočet se nakonec vyšplhal na částku 20 miliónů eur, přičemž podstatnou část prostředků údajně pohltil komplikovaný klimatizační systém), byla realizace projektu opakovaně odkládána. V kruzích zarytých obdivovatelů Wagnerova umění se tak začaly množit projevy ostré kritiky – doprovázené pocity zklamání i zlosti – a samotný fakt, že Wagner nemá ve výroční rok v Bayreuthu své muzeum, způsobil malý skandál.

Nutno však říci, že výsledek, který byl firmou Staab Architekten prezentován v předvečer zahájení letošních slavnostních her, dozvuky těchto negativních reakcí víceméně rozptýlil.Zcela jistě se najdou konzervativní odpůrci nové podoby muzea, a pokud stejně jako oni očekáváte posvátný patos, budete zklamáni. Klíčem architektonického řešení bylo rozšíření zahradního domku stojícího naproti domu Siegfrieda Wagnera a jeho organické začlenění do zahrady s posledním místem Wagnerova odpočinku. Nová přízemní prosklená budova je tak postavena po celé zbývající délce západní strany pozemku směrem k zámecké zahradě. Zvenčí se v ní odráží zeleň, zevnitř její vzdušný prostor navozuje dojem, že jste zahradu vůbec neopustili. Vše působí decentně, nenápadně, ale přitom naprosto samozřejmě.Muzeum otevírá místnost s recepcí (pokladnou) obloženou světlým dřevem a několika v prostoru umístěnými stoly s vybranou wagnerovskou literaturou, nahrávkami a suvenýry. Po zakoupení celodenní vstupenky v ceně 8 eur a přidělení látkové samolepky (na každý den je určena jiná barva) opravňující vás k návštěvě všech výstavních prostor, kterou si připevníte na oděv, vás zaměstnanci muzea nejprve nasměrují do suterénních prostor, kde se před vámi otevře svět historie bayreuthských slavnostních her: model festivalového divadla, malý kinosál o kapacitě šedesát míst s pravidelnými videoprojekcemi záznamů festivalových představení, stěna s portrétními fotografiemi všech dirigentů spjatých s festivalem (seřazených podle jednotlivých ér uměleckého vedení), vitríny s maketami scén, rekvizity a scénické kostýmy legendárních bayreuthských pěvců.Po vystoupání zpět na úroveň přízemí máte možnost zhlédnout sezonní výstavu s názvem Wahnfried oder Aergersheim (Wahnfried aneb Dům zlosti), který připravilo švýcarské studio ARTES pod vedením Dr. Vereny Naegel. Je ke zhlédnutí až do 31. ledna 2016 a představuje zastavení v historii vily Wahnfried – její stavbu, život v ní, proměny jejího interiéru, exteriéru i úpravy zahrady. Část výstavy je věnována rovněž psům, věrným společníkům Wagnerovy rodiny, z nichž někteří dokonce nalezli místo posledního odpočinku přímo v zahradě jejich domu.Expozice v samotné vile Wahnfried představuje výhradně život a dílo Richarda Wagnera. V přízemí, které tvoří především dvě velké reprezentativní místnosti − vstupní hala a společenský sál – se vám otevírá vhled do doby kolem roku 1880. Hala je zachována v původní podobě, je zdobena freskami a mramorovými bustami Richarda a Cosimy Wagnerových, Franze Liszta, Ludvíka II., ale také soškami znázorňujícími postavy z Wagnerových děl. Sál byl po skladatelově smrti až do třicátých let dvacátého století pietně uchováván v nezměněné podobě, po náletu v roce 1945 byl kompletně zničen a k rekonstrukci do původní architektonické podoby došlo až v sedmdesátých letech.Současná podoba expozice se snaží představit sál v podobě, jakou měl za Wagnerova života – je v něm skladatelův klavír značky Steinway, knihovna i autentické kusy nábytku a pod skleněnými poklopy také několik jeho osobních předmětů. Část mobiliáře i obrazové výzdoby v celém přízemí je zakryt bílými přehozy – na jejich místě by měly být originály, které se ale vesměs nedochovaly. Vedení muzea odmítlo vystavit repliky nebo neautentické předměty, a tímto způsobem má být navozena atmosféra vily například v době, kdy byl Wagner s Cosimou na cestách. Podobně „neúplně“ jsou pojednány také další místnosti v přízemí – malá jídelna a Lila salonek, ze kterého Cosima po Wagnerově smrti řídila až do roku 1907 slavnostní hry.

V mezipatrech vily naleznete sezonní expozici Wagnerových rukopisů, lze nahlédnout i do šaten, kde jsou v prosklených vitrínách vystaveny osobní věci a oblečení skladatele i jeho ženy Cosimy. Nejvyšší patro domu je pak věnováno Wagnerově strastiplné životní pouti, boji o uznání, životnímu setkání s jeho mecenášem Ludvíkem II. nebo stavbě festivalového divadla. Nechybí ani skladatelova úmrtní pohovka, posmrtná maska nebo odlitek pravé ruky. V samostatné místnosti je pak instalován velký nástěnný rodokmen Wagnerovy rozvětvené rodiny.Speciální část expozice je umístěna v suterénním prostoru pod vilou – kromě místností vyčleněných Wagnerovu archivu je zde i nový výstavní prostor, který by měl být každý rok věnován nově inscenovanému Wagnerovu dílu na slavnostních hrách. V letošním roce je to Tristan a Isolda. Je zde instalován rukopis partitury i další dokumenty – náčrtky libreta, hudební skici i první klavírní výtah.V boční místnosti je pak umístěna velká interaktivní kniha s pěti tematickými okruhy (Proměna světa v hudbě, Kompozice, Orchestrace, Interpretace a Wagner ve filmu).

Z nabídky nové podoby Wagnerova muzea v Bayreuthu zbývá již jen nově zpřístupněné přízemí domu Siegfrieda Wagnera. Kromě autenticky zařízené jídelny je prakticky prázdné. Tmavým dřevem obložené stěny mají v sobě i tak něco pozoruhodného, svým způsobem tíživého. Na několika pozemních obrazovkách je v krátkých filmových sekvencích poprvé na tomto poli oficiálně připomenuta vazba Winifred Wagner k Adolfu Hitlerovi a také festival ve službě nacistické ideologie. Není zde vlastně nic k vidění, stačí se jen zaposlouchat a přemýšlet o zvláštní absurditě těchto spojení.Nové muzeum Richarda Wagnera nabízí na více než dvojnásobné ploše původních výstavních prostor řadu exponátů, které ale svým způsobem uspořádání mají daleko od samoúčelné glorifikace wagnerovského mýtu nebo efektní atrakce. Vše je připraveno s rozvahou a noblesou. Muzeum je nyní spíše prostorem pro setkávání a názorovou konfrontaci, nikoliv místem jednostranně posvátné nedotknutelnosti.

Většina popisek je sice v německém jazyce, je možné si (v rámci ceny vstupenky) zapůjčit anglického, francouzského a samozřejmě německého audio-průvodce. Otevřeno je celoročně od úterý do neděle 10-18 hodin, v červenci a srpnu pak denně od 10-18 hodin. Archiv je badatelům otevřen od pondělí do čtvrtka od 10-12 a od 14-16 hodin, v pátek od 10-12 hodin a po předchozí domluvě. Jistým „bonusem“ je také nově otevřená příjemná kavárna Wahnfried umístěná v zahradním domku před samotnou vilou.

Po zhlédnutí všech výstavních prostor mohu říci, že návštěva nového Wagnerova bayreuthského muzea je zážitkem velmi osvěžujícím a navzdory svému rozsahu nikoliv vyčerpávajícím. Rozhodně stojí za to se sem opakovaně vracet a to i mimo letní festivalové dny.

Expozice věnovaná historii Bayreuthských slavnostních her

Výstava „Wahnfried aneb Dům zlosti“

Wahnfried

Dům Siegfrieda Wagnera

www.wagnermuseum.de

Foto autor, © Nationalarchiv der Richard-Wagner-Stiftung Bayreuth, © Staab Architekten BDA