Mirandolina Bohuslava Martinů v Ostravě

Charakteristickým rysem oper Bohuslava Martinů je jejich rozdílnost, pestrost forem a stylů – a to nejen hudebních. Každá je z jiného soudku, každá je komponovaná s vyhraněným smyslem pro divadelní (či jinou) interpretaci, i ta Veselohra na mostě, napsaná pro rozhlas. Málokterý skladatel se tak detailně zabýval možnostmi interpretace, scénické realizace svých děl. Bohuslav Martinů měl navíc neobyčejně vyvinutý cit pro timing každé repliky, každého intermezza a samozřejmě také celku jako takového. Jeho Mirandolina (1954), kterou složil podle komedie Carla Goldoniho La locandiera (Hostinská) z roku 1753 na libreto, které si sám upravil, musela vzniknout za poměrně krátkou dobu, nejpozději do roka, neboť byla podmíněna udělením Guggenheimova stipendia. To skladateli umožnilo, aby se z USA přesunul do Evropy, do Francie, do Nizzy, kde na své nové opeře pracoval. Itálii velmi miloval a konečně se mu splnil jeden z jeho snů – napsat operu na Goldoniho předlohu a na italský text. Jeho italština byla poměrně dobrá, ale přesto se čas od času sešel s básníkem Antoniem Aniantem, který mu jeho text korigoval. Podobný osud mělo libreto k Řeckým pašijím, které napsal v angličtině. Připomeňme si, že jsme měli možnost poznat tuto první, zcela originální anglickou podobu Řeckých pašijí, která je formálně mnohem progresivnější než pozdější, u nás nadále hraná druhá verze této opery – dějem provází mluvená role Komentátora a tak dále – při koprodukci brněnské Janáčkovy opery s Royal Opera House, Covent Garden London v lednu roku 2005. Proběhla tehdy s finanční podporou ministerstva kultury jako slavnostní závěr programu Česká hudba 2004.

O deset let později zahájí Rok české hudby 2014 shodou okolností opět opera Bohuslava Martinů, opera, jejíž vznik předcházel Řeckým pašijím – Mirandolina. Mirandolina, jejíž premiéra proběhla ve čtvrtek 5. prosince tohoto roku v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Světovou premiéru této opery realizovalo Národní divadlo 17. května 1959 na scéně Smetanova divadla s Mariou Tauberovou v hlavní roli a je známo (podle zpráv přítele Bohuslava Martinů Miloše Šafránka), že na její přání skladatel některé pasáže posunul do vyšší polohy a ona sama že si upravovala český překlad libreta.Tentokrát si však ostravské divadlo předsevzalo, že bude Mirandolinu hrát v originálním jazyce, tedy italsky, podobně jako tomu bylo na známém Wexford Festival Opera v roce 2002.

Libreto Bohuslava Martinů je akční a průzračně čisté, lze je i se skladatelovými poznámkami rovnou přetavit do inscenace, ovšem jen tehdy, když je autor hudebního nastudování schopen být kongeniální lehkosti a veselosti zhudebnění. Hudba Bohuslava Martinů se střídajícím se metrem taktů je pravým mateníkem, jemuž se přizpůsobit a dodat mu samozřejmou lehkost vůbec není snadné. Kdokoli by nerespektoval, jak nápaditě skladatel převedl libreto do operní podoby, byl by sám proti sobě. Inscenátoři pracovali neobyčejně citlivě, přehledně, s dotaženými pointami ve všech směrech. Respektovali skladatelovo jasné formální rozvržení na jednotlivé výjevy zarámované baletními mezihrami a doplněné o koncertní orchestrální saltarello. Podíl baletu na inscenaci dokonale vyvážila talentovaná Jana Ryšlavá (konečně někdo, jehož rukopis není předem odhadnutelný!). Šest černě oděných blonďatých tanečnic oděných do trikotů zahajuje operu za povytaženou oponou, aby jen ty štíhlé černé nožky bylo vidět. Jako by to byly Jenčíkovy girls… Vtipná choreografie dokonale souzní s inscenací. Po nožkách předscéna Markýze a Hraběte s mikrofonem před oponou, ano, rozumíme.

Funkční a půvabná scéna Daniela Dvořáka – ve středu jeviště praktikábl, růžový ostrov s dveřmi pro Mirandolinu i pro Fabrizia, vlevo bleděmodrý ostrůvek Markýzův, vpravo žlutý Hraběcí, v pozadí hráškově zelená věž pro Rytíře, nepřítele žen. To vše na točně, která po otočení do Rytířova pokoje získá více zelenosti díky dlouhému prohnutému stolu – lenošce v popředí. Proscénium potažené harlekýnovskou barevnou podlahou. Ta spolu s točnou lehce připomíná Trösterovu scénografii světové premiéry, ovšem chytře zjednodušenou do konkrétních hladkých objektů. Na zadním prospektu tři projekční plátna, na proscéniu osm hravých černých koček – diváků i zástěn pro rampová světla. Kostýmy Simony Rybákové v jednoduchých barvách – Markýz ve žlutém saku, Hrabě v modrém, Rytíř do šeda, číšník Fabrizio bílý. Komediantky v růžové a azurové, Mirandolina v rezavěoranžových vzorovaných šatech s bílou zástěrkou. Výborně.

Inscenátoři vsadili právě na onu bezprostřednost skladatelova sdělení a na jeho schopnost pojmout jednotlivé postavy Goldoniho lehkonohé komedie právě tak spontánně a s podobnou lehkostí. Dirigentovi Marko Ivanovičovi se podařilo bezezbytku vystihnout slunečnost hudby, která jde ruku v ruce s vtipným libretem. jež umně propojuje jednotlivé repliky konverzační komedie do skvěle fungujících ansámblů. Bez tohoto optimistického hudebního zázemí by Mirandolina neexistovala.

Režisér Jiří Nekvasil navázal na své nejlepší inscenace, které vznikly díky skladbám Bohuslava Martinů, jejichž vrcholem byly zfilmovaný balet Podivuhodný let a opery Slzy nože a Hlas lesa, které ocenil televizní festival Zlatá Praha 1999 Zlatým křišťálem. Všichni ostravští představitelé Mirandoliny jsou nejen pěvci, ale také dobrými operními herci. Paní hostinská získala ve své interpretce Kateřině Kněžíkové představitelku, jejíž jemná a rafinovaná ženskost po celou dobu získávala u svých ctitelů kladné body.Její mazanost, díky které „proti své vůli“ ráda přijímá dárky i udržuje číšníka Fabrizia ve stálém napětí mezi poslušností a doufáním v možnost náklonnosti jeho šéfové, nepřináší, zdá se, jednoznačný laciný happy end. Dobře připravená křížovka končí pro tuto chvíli smířlivě, Mirandolina si jako ženicha přece jenom vybere svého Fabrizia, ale oba určitě dobře ví, že bude následovat další napínavá (šachová?) hra o dvou postavách, která (snad) nebude mít jednoznačného vítěze.

Těžko posuzovat, do jaké míry byly předchozí interpretky typově dokonalými Mirandolinami, mnohá z nich jistě vyhovovala především po stránce pěvecké. Mirandolina je Kateřině Kněžíkové jako by „šita na tělo”, je to roztomilá, všemi mastmi mazaná potvůrka. Víc jí divák věří její hravost a proměnlivost než závěrečnou vřelost citu (která po ní jistě ani nebyla požadována). Totéž můžeme tvrdit také o Fabriziovi, který v podání Aleše Brisceina není žádný „podpantoflák”. K tomu nepopsatelně rádoby vznešený zchudlý Markýz Martina Gurbaľa a zbohatlicky přímočarý Hrabě Josefa Moravce a také “hérečky” Ortensia (báječná Eva Dřízgová-Jirušová) a Deianira (Anna Nitrová), které by tak rády  byly šlechtičnami a ono nelze! A nezapomeňme na dokonalého Rytíře di Ripafratta v podání holandského barytonisty Jana Willema Baljeta, který doslova „vskočil” do inscenace čtrnáct dní před premiérou, aniž to bylo patrné na jeho výkonu a na mizanscéně.

Tentokrát můžeme s velkou radostí dojít k závěru, že svému milovanému Bohuslavovi Martinů rozuměli všichni a nedopustili, aby kdokoli v inscenačním týmu kazil hru svými sebestřednými frajkumšty. Vedení Roku české hudby 2014 mělo neobyčejné štěstí, že se „dobrá věc podařila” a mohou zahájit svůj naplánovaný program se vší parádou. Riskantní krok – zahajovat v lednu prosincovou premiérou, jejíž výsledek ještě neznáme, vyšel. Záznam premiéry opery Bohuslava Martinů Mirandolina, kterou nahrál Český rozhlas Ostrava, můžete 4. ledna 2014 slyšet na stanici Vltava a navíc na vás 7. ledna 2014 čeká hostování Národního divadla moravskoslezského Ostrava s Mirandolinou v Národním divadle. 

Hodnocení autorky recenze:  100% 

Bohuslav Martinů:
Mirandolina
Dirigent: Marko Ivanović (alt. Jan Kučera)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Simona Rybáková
Orchestr opery Národního divadla moravskoslezského 
Členky baletu Národního divadla moravskoslezského 
Premiéra 5. prosince 2013 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Mirandolina – Kateřina Kněžíková (alt. Agnieszka Bochenek-Osiecka/Barbora Perná) 
Fabrizio – Aleš Briscein (alt. Luciano Mastro)
Markýz di Forlimpopoli – Martin Gurbaľ (alt. Jan Šťáva)
Hrabě d´Albafiorita – Josef Moravec (alt. Martin Šrejma)
Rytíř di Ripafratta – Jan Willem Baljet (alt. Michal Křístek)
Deianira – Anna Nitrová (alt. Erika Šporerová)
Ortensia – Eva Dřízgová-Jirušová (alt. Marianna Pillárová)
Sluha rytířův – Ondřej Koplík (alt. Václav Morys)
Klenotník – Jan Rychtář 

www.ndm.cz 

Foto Martin Popelář, archiv