Miroslav Pudlák: To, co skladatel slyší v hlavě jen tak, jsou pouze vzpomínky na jinou hudbu

Jste jedním z těch lidí, kteří svou profesionální dráhu dělí do několika odvětví – skladba, dirigování, muzikologie, dramaturgie, pedagogika… V hudebním oboru se sice nejedná o tak vzácný jev, ale přesto mě vždy zajímá, jak se dají všechny tyto aktivity dohromady skloubit?
Tak, že se nic nedělá pořádně, ale všecko jenom tak šup-šup a na částečný úvazek. (smích) Jo, a ještě dělám pro rozhlas.

Ono by to ani jinak nešlo, než jako „šup-šup“. Ale jakým způsobem se dá v tomto vytížení skládat? Máte v průběhu roku období, kdy skládáte více a kdy méně?
Pokud jde o režim psaní, jsem to, čemu se posměšně říká „nedělní skladatel“. Po práci ve školách a jinde usedám někdy po večerech, o víkendech a o prázdninách ke komponování. Děje se tak částečně na úkor rodinného života – něco se holt na oltář umění obětovat musí (smích). On Mahler prý taky komponoval jenom o prázdninách. Ale ženu poslal do lázní, o děti se starala chůva. Tenkrát bylo všechno nějak snazší.

Co častěji podnítí vaše usednutí k práci: vnitřní pohnutka, nebo zakázka?
Nějaké zakázky občas jsou, ale spíše jsou to vlastní dlouhodobé projekty, realizace nějakých utkvělých představ, které zrají někdy celé roky. Když se to podaří propojit se zakázkou, tak je to pro mě luxusní situace.

Dokázal byste nějak stručně charakterizovat svůj kompoziční styl? Proměňuje se?
Někdo říká, že zní spíš tradičně, ale to je myslím povrchní pozorování. Používám vlastní techniky, které neovládá nikdo jiný. A jestli se proměňuje? Asi až moc. Nepěstuji si „rukopis“. Někdo používá stále stejnou technikou, aby byl „poznatelný“ a prohlubuje jednou naučené postupy. Mě naopak baví zkoušet různé věci. Ale ono to nakonec něčím podobné je. Letos mi vyšlo takové portrétní CD z převážně starších věcí, a nepřipadají mi tak odlišné od toho co dělám teď, je tam nějaká vnitřní jednota.

Svou hudbu hodně stavíte na harmonické složce a někdy jste dokonce zmínil, že byste rád vytvořil svůj vlastní harmonický systém. Rozpracoval jste už tento svůj nápad? Jaké mají být jeho pilíře či specifické atributy?
V tonální harmonii je fascinující věc to, čemu se říká frázový model – směřování k harmonické kadenci podle ustálených harmonických postupů, což posluchačsky hodnotíme jako „hudební logiku“. Vždycky jsem si říkal: sakra, vždyť podobná „logika“ by se možná dala namodelovat s pomocí jiných akordů, jiných pravidel, než jsou ta tonální. Takže něco takového, mimo jiné stále zkouším, a myslím, že se zajímavými výsledky. Ale aby si toho konečně někdo všiml, musel by po nějakou delší dobu poslouchat jenom moji hudbu.

Komponujete u klavíru, u počítače, nebo jen tak v hlavě?
Tak to je zajímavá otázka! První materiálové studie vznikají u stolu. Někdy to není ani na notovém papíře, ale třeba na čtverečkovaném – jsou to různé tvary a obrázky. Nemyslím projekty celé formy, ale třeba rytmické, nebo kombinační řešení nějakých struktur. Lidé si někdy představují, že skladatel hudbu nejdřív slyší v hlavě a jenom ji zapisuje. To, co člověk slyší v hlavě jen tak, jsou vzpomínky na jinou hudbu. Když chcete vymyslet něco nového, musíte to hledat, zkoušet kombinovat. Až pak se to nové rozezní v hlavě a je v tom i vzrušení z nějakého objevu, což je nejvíc motivující. Pak se z toho stane posedlost, která člověka i vyžene v noci z postele, aby si poznamenal, nějaký nápad. Je to pro mě až vyčerpávající, proto se do toho pouštím spíš nárazově – vždy v nějakém období v roce, než abych na něčem pracoval kontinuálně třeba celý rok. Praktičtější je psát noty rukou, protože je to rychlejší. Počítačová notace zdržuje a odvádí pozornost špatným směrem. Do počítače se přepisuje až v poslední fázi. Hlavní je si z toho počítače moc nepouštět zvuk – to kazí reálnou představu.

A když tedy poté dojde k veřejnému provedení skladby: je pro vás důležité, aby posluchač měl možnost vnímat vaši hudbu tak, jak jste ji zamýšlel (tj. popíšete mu své záměry a kontext vzniku skladby v brožuře koncertu), nebo mu spíše dáváte prostor si k ní najít vlastní cestu?
Texty v programu jsou zvláštní literární žánr, který skladatelé s oblibou využívají ke komunikaci s posluchačem, a myslím, že to je užitečné. Komentáře ke skladbám mohou posluchače správně navést, nebo zajímavým způsobem zmást. Takže ano, já vždycky píšu nějaké komentáře ke skladbám. Někdy se až stávají součástí konceptu díla – vzniká třeba dráždivé napětí mezi tím, co si člověk o skladbě přečetl v programu a tím, co v ní reálně slyší.

Psal jste mimo jiné také hudbu ke zkoušce sirén. Jak se taková skladba píše? Potýkal jste se s nějakými úskalími?
Na tom byl zajímavý ten time-specific aspekt. Muselo se začít přesně 12 min. před zazněním sirény a celou dobu sledovat čas. Bylo to jako odpočítávání startu rakety. Měli jsme na to speciální synchronizované digitální hodiny. Když se ve správnou chvíli rozezněla siréna, která se svým podladěným gis zapasovala do závěrečného akordu, bylo to jako happy end. Docela dobrodružné a zábavné.

Produkce hudby při zkoušce sirén jistě není akcí tradiční, ale spíše ojedinělou. Máte za to, že toto je dobrá cesta, kterou by se soudobá hudba měla ubírat, nebo je jí lépe v koncertních síních? Jaký je obecně Váš názor na současný způsob provozování soudobé hudby v ČR?
Orchestr Berg jde svou cestou, hraje v různých neobvyklých prostředích a kombinuje hudbu s vizuálním uměním a s prostorem. Je to dobrý způsob, jak soudobou tvorbu přiblížit k lidem a učinit ji atraktivní pro nové posluchače. Jiní zase často hledají čistě hudební zážitek – na hudbu se přece nejlépe soustředíte na normálním koncertě v normálním sále s dobrou akustikou a s dobrým klavírem, na pohodlném sedadle. Oba přístupy mají svůj smysl a svého adresáta.  

Podle čeho si například vy vybíráte, na co půjdete?
Sleduji koncerty souborů, které hrají soudobou hudbu, a když můžu, tak na ně chodím. Hlavně, když se hraje něco nového, nebo ve hvězdné interpretaci. Někdy kvůli tomu i vážím cestu do jiného města či země. Na takové ty abonentní koncerty klasiky jsem nikdy nechodil, nebo jen když mi dali zadarmo lístek. Ale přiznám se, že jak s přibývajícím věkem začínám být sentimentální, dojímají mě romantické opery, někdy až k slzám. Začíná se mi líbit ten ušlechtilý patos. No a samozřejmě soudobá opera. Je tolik krásných současných oper! Byl jsem třeba na Only the Sound Remains od Kaiji Saariaho v pařížské opeře Palais Garnier na jedné z mnoha repríz – bylo tam do posledního místa vyprodáno! Oproti tomu v našich provinčních podmínkách je nová opera vždy trochu donkichotský počin a je třeba ocenit, když se o to někdo pokouší. To musím podpořit svou diváckou účastí.

Hrají pak vaše hudební preference roli i ve výběru umělců, kteří se objeví na festivalu Contempuls?
S Contempulsem se snažíme sem přivézt zahraniční sólisty a soubory a samozřejmě současný repertoár v oboru komorní hudby. Jednak chceme ukázat, jak je ve světě nastavená laťka v interpretaci této hudby a jednak zahrát autory, kteří venku frčí a tady je skoro nikdo nezná. Touhle akulturační činností jsem se vlastně zabýval celý život na různých platformách, ne jenom na Contempulsu. Vždycky sem něco přivezu, co v tu chvíli zajímá jenom pár lidí a pak po 30 letech pozoruji, jak to tady plní sály na oficiálních festivalech. To je normální proces akulturace.

Festival Contempuls se každoročně koná na podzim. Probíhají již teď přípravy na další ročník?
Letos chystáme Contempuls na 2. listopadu 2020 jako jednodenní mini maraton se zahraniční účastí z Německa a se zajímavým programem. Všechno bude záviset na situaci, takže sledujte naše stránky kde budeme o přípravách průběžně informovat.  

Děkuji za rozhovor!