Místo Erdoğana Selim paša

Orient opět v kurzu
V osmnáctém století vděčily takzvané turecké opery svému exotickému námětu a koloritu za značnou popularitu u publika. O jeho přízeň se vedle skladatelů jako Rameau, Gluck, Haydn nebo Grétry rozhodl ucházet i Wolfgang Amadeus Mozart, autor zpěvohry Únos ze serailu (Die Entführung aus dem Serail) KV 384 (1780-1781) na libreto Gottlieba Stephanie mladšího podle námětu Christopha Friedricha Bretznera. Turci jsou opět v kurzu, a to nejen v katalozích cestovních kanceláří. Pohříchu v posledních týdnech i na předních stranách světových deníků a v jejich politických komentářích. Ovšem i v dramaturgických plánech evropských operních domů a nahrávacích společností. Jen tak, nebo i proto, mohly být v krátkém časovém rozpětí několika málo měsíců hudebními vydavatelstvími Deutsche Grammophon, Harmonia Mundi a Alpha Classics zveřejněny hned tři hodnotné souborné nahrávky Mozartovy tříaktové komické německé zpěvohry.

Jako první byla v červenci 2015 uvedena na trh pěveckými hvězdami ověnčená nahrávka Evropského komorního orchestru s Yannickem Nézet-Séguinem (1975) za dirigentským pultem a Dianou Damrau (Konstanze), Rolandem Villazónem (Belmonte), Annou Prohaska (Blonde), Paulem Schweinesterem (Pedrillo), Franzem-Josefem Seligem (Osmin) a Thomasem Quasthoffem (Selim paša) v sólových úlohách (Deutsche Grammophon 2 CD 000289 479 4064 7).

V polovině října 2015 byla zveřejněna nahrávka René Jacobse, jíž je věnována i tato recenze, a naposledy spatřil světlo světa začátkem června 2016 živý záznam talentovaného francouzského dirigenta a dnes již etablovaného mozartovského odborníka jménem Jérémie Rhorer (1973) s Jane Archibald (Konstanze), Normanem Reinhardtem (Belmonte), Davidem Portillem (Pedrillo), Rachele Gilmore (Blonde), Mischou Schelomianskim (Osmin), Christophem Qustem (paša Selim), Ensemble Vocal Aedes a souborem dobových nástrojů Le Cercle de l’Harmonie (21. září 2015, Théatre des Champs-Élysées). Vydala jej společnost specializovaná na nahrávky staré hudby Alpha Classics (Alpha 2 CD 242), v jejímž katalogu figurují aktuální snímky souborů Wiener Akademie Martina Haselböcka (projekt RESOUND Beethoven), Il Giardino Armonico Giovanniho Antoniniho (projekt Haydn2032) nebo Café Zimmermann (Bach).

Finále Jacobsova mozartovského projektu
Když jsem při vybírání jednoho z trojice nových snímků váhal mezi „sázkou na jistotu“ (Nézet-Séguin s abbadovsko-harnoncourtovsko-haitinkovským Evropským komorním orchestrem a etablovaným sólovým ansámblem) s několika otazníky (Villazón) a „krokem do neznáma“ (Rhorer) s jediným mně blíže známým pěvcovým jménem (Schelomianski), sáhl jsem nakonec po snímku Jacobsově, a to především proto, že je završením dlouholetého projektu umělcových nahrávek vrcholných Mozartových oper počínaje Únosem ze serailu a konče Titem, odmyslím-li si snímek dobou vzniku starší italské opery La finta giardiniera. Jacobsův projekt započal v roce 1998 nahrávkou opery Così fan tutte s dámami Gens, Fink a Oddone a mužskou trojicí Güra, Boone a Spagnoli (3 CD HM 901 633.35). Solidní nahrávka v těžké konkurenci obstála a následovat mohl snímek Figarovy svatby s pěveckým týmem složeným z Véronique Gens, Patrizie Ciofi, Angeliky Kirchschlager, Lorenza Regazza, Simona Keenlyside, Mignon McLaughlin, Kobie van Rensburg, Nurii Rial a Antonia Abete (3 CD HM 901 818.20), ověnčený cenou Grammy Awards 2004. O dva roky později byla pořízena studiová nahrávka Dona Giovanniho s Johannesem Weiserem, Lorenzem Regazzo, Alexandrinou Pendatchanskou, Olgou Pasychnik, Kennethem Tarverem, Sunhae Im, Nikolayem Borchevem a Alessandrem Guerzonim (3 CD HMC 901 964.66), v níž ansámbl Concerto Köln, který účinkoval v prvních dvou nahrávacích projektech, vystřídal Freiburský barokní orchestr.

Již v roce 2005 byl pořízen snímek Mozartova operního epilogu La clemenza di Tito, a to ve hvězdném obsazení Mark Padmore, Bernarda Fink, Alexandrina Pendatchanska, Marie-Claude Chappuis, Sunhae Im a Sergio Foresti za doprovodu Freiburského barokního orchestru a Komorního sboru RIAS (2 CD HMC 901 923.24). V mozartovském roce 2006 nahrávka zapůsobila jako zjevení, k Mozartově korunovační opeře znovu obrátila zaslouženou pozornost dramaturgů a nahrávacích společností a z Jacobse udělala definitivně mozartovského operního specialistu par excellence. O tři roky později byla v roce 2008 vyprodukována vysoce kvalitní nahrávka Mozartovy lyrické tragédie Idomeneo, jejíž sólový ansámbl tvořili vedle tradičních Jacobsových pěveckých partnerek Bernardy Fink, Sunhae Im a Alexandriny Pendatchanské pánové Richard Croft, Kenneth Tarver, Nicolas Rivenq a Luca Tittoto, opět za účasti berlínského rozhlasového sboru a Freiburských (3 CD + DVD HMC 902 036.38).

V roce 2009 vznikla Jacobsova nahrávka Kouzelné flétny, tentokrát s Akademií staré hudby Berlín a s pěvci Danielem Behlem, Marlis Petersen, Danielem Schmutzhardem, Sunhae Im, Annou-Kristiinou Kaappola, Marcosem Finkem, Kurtem Azesbergerem a Konstantinem Wolffem (3 CD HMC 901 818.20). S dvouletou pauzou byl na trh uveden Jacobsův další mozartovský projekt, tentokrát „novinka“ v podobě obnovené premiéry pražské verze mnichovského drama giocoso La finta giardiniera, v němž se prezentovaly dámy Sophie Karthäuser, Alex Penda (Pendatchanska), Marie-Claude Chappuis a Sunhae Im, jimž zdatně sekundovali Jeremy Ovenden, Nicolas Rivenq a Michael Nagy (3 CD HMC 902 126.28). Zvukově šťavnatý snímek se smetanovou polevou v podobě instrumentace rozšířené o klarinety směle konkuruje Harnoncourtovu DVD snímku z Curychu roku 2006, v němž zářila ženská trojice Mei – Rey – Kleiter. Podobně nastavil Jacobs Harnoncourtovi zrcadlo i v Idomeneovi (DVD Štýrský Hradec 2008) a Kouzelné flétně (DVD Salcburk 2013). Vrcholem Jacobsova mozartovského projektu, ozdobeného i studiovými nahrávkami posledních čtyř symfonií v podání Freiburského barokního orchestru (HMC 901 958, HMC 901 959), se ovšem měla stát nahrávka německé zpěvohry Únos ze serailu. A podle mého názoru a po mnoha opakovaných posleších se jím i stala.

Jacobs ve dvojroli dramaturga a dirigenta
Jacobsova (zatím?) poslední mozartovská nahrávka zpěvohry Únos ze serailu vznikla v Berlíně ve studiu nahrávací společnosti Teldex, a to nikoliv za účasti Freiburského barokního orchestru, ale Akademie staré hudby Berlín, která se již dříve podílela na snímku Kouzelné flétny. České barvy v nahrávce tentokrát nehájil trumpetista Jaroslav Rouček, společně s legendárním Friedemannem Immerem Jacobsův dvorní hráč na dobovou trompetu, ale česko-německá instrumentalistka a vokalistka Anna Fusek (zobcová flétna). Ani v případě Únosu neustoupil Jacobs od své náklonnosti k mladým pěvcům, a tak k mikrofonům povolal sopranistky Robin Johannsen (Konstanze) a Mari Eriksmoen (Blonde), tenoristy Maximiliana Schmitta (Belmonte) a Juliana Prégardiena (Pedrillo) a basistu Dimitrije Ivaščenka (Dimitry Ivashchenko), vesměs pěvce ve věku kolem pětatřiceti let. Mluvené role paši Selima se ujal oblíbený rakouský herec a režisér Cornelius Obonya, který si roli opravdu vychutnal a ozdobil ji rakouskou němčinou s odposlouchaným tureckým přízvukem. Jeho Selim je tvrdý k sobě (v lásce) i ke druhým, osvícenský smysl pro spravedlnost je mu však dostatečně silným vnitřním korektivem. Z jeho hlasu vane respekt, strach, descartovská pochybovačnost i vznešenost orientálního vládce. Obonya je jednou z Jacobsových ideálních voleb, jakkoliv jsem o jeho angažmá zprvu pochyboval, zvláště s vědomím jeho komediálního talentu, který předvedl v Salcburku ve Straussově Ariadně na Naxu v hudebním nastudování Daniela Hardinga (Monsieur Jourdain, Salcburské slavnostní hry 2012).

Podobně jako Nézet-Séguin vzešel René Jacobs z notového materiálu Nové edice Mozartova díla (Neue Mozart-Ausgabe), ovšem s několika podstatnými odchylkami. Tou nejzásadnější je Jacobsova adaptace prózy, podle mého názoru výrazně zdařilejší než v případě starší Kouzelné flétny. Jacobsova úprava nespočívá jen v dirigentově modernizaci prózy ve smyslu její aktualizace, ale i v drobných zásazích do významové oblasti. Na mysli mám hlavně zmínku o Selimově renegátství hned v prvním aktu, čímž je ovšem posluchač ochuzen o zásadní dějovou a významovou konotaci Selimova aktu milosrdenství v závěru opery. Jacobs tím zbytečně otupil hroty napínavého příběhu, jehož jediný mluvící aktér Selim byl v Mozartově originále sám původně křesťanem, získal vlastní (negativní) zkušenost se západním světem, a přesto – místo pomsty na synovi svého úhlavního nepřítele – sáhl po (zdánlivě jen křesťanském) milosrdenství jako řešení životních situací, jimž dosud vládla vnější a vnitřní nejistota a násilí včetně jeho sexuálního podtextu.

Próza má v Jacobsově snímku vůbec dominantní roli, zvláště když ji Jacobs melodramaticky kříží s hudebním doprovodem, accompagnatem kladívkového klavíru a mnoha studiovými zvuky a ruchy. Jacobs zjevně nechtěl stvořit další sterilní operní nahrávku, ale studiové drama plné hudby, slova a zvuků. Občas je těch zvukových vjemů na jednoho posluchače přespříliš (hlasy ptáků ve druhém aktu, CD 1/21) a přiznám se, že jsem měl při opakovaném poslechu s překrýváním slova, zvuků, melodramu a instrumentálních čísel, hlavně těch nově vložených, nesnáze (Selimovy mluvené vstupy do instrumentální introdukce Konstanziny árie Martern aller Arten ve druhém aktu). Zvláště, když se Jacobs rozhodl snímek vyšperkovat i jinými Mozartovými „orientálními“ kompozicemi, ať již mám na mysli Alla turca z Klavírní sonáty A dur KV 331/300i (1783?) v doprovodu kladívkového klavíru (Andreas Küppers), nebo několik úvodních strof skladatelovy německé válečnické písně Ich möchte wohl der Kaiser sein (Ein deutsches Kriegslied) KV 539 (1788), kterou si na počátku třetího aktu pro dodání odvahy prozpěvuje Pedrillo. Některé Jacobsovy instrumentační zásahy však působí velmi přesvědčivě, například tremolo klávesového nástroje před Osminovou árií Marsch! Marsch! Marsch! Trollt euch fort! v závěru prvního aktu, nebo preludování během Selimova přemítání v předcházejícím čísle téhož dějství při slovech „Auch Selim hat ein Herz, auch Selim kennt Liebe“ (CD 1/12). Všechny Jacobsovy zásahy do prozaické, vokální i instrumentální (vložený Turecký pochod Michaela Haydna ze salcburské reprízy z roku 1795) složky Mozartovy zpěvohry jsou dirigentem pečlivě interpretovány v ještě pečlivěji zpracovaném bookletu, který je společně s výtvarným řešením papírového boxu se dvěma hudebními nosiči ozdobou projektu. Jak jinak ovšem v případě nahrávací společnosti Harmonia Mundi?

Orchestr a vokální ansámbl první ligy
Největšími devízami Jacobsova snímku a jeho hlavními posluchačskými taháky jsou přirozeně účast berlínské Akademie staré hudby, společně s Freiburským barokním orchestrem nejspíše nejpřednějšího německého ansámblu poučené interpretace staré hudby, a vzácně homogenního pěveckého ansámblu. Jacobsův snímek rozhodně nepatří k těm nahrávkám, jimž by vévodila interpretka Konstanze, zastiňující ostatní sólisty. Dokonce mám pocit, že tomuto snímku dominují spíše dvojice tenoristů, až hrdinnými tóny disponující Maximilian Schmitt a naprosto výjimečný Pedrillo Juliana Prégardiena, upozaďující řadu interpretů starších snímků. V Belmontově postavě ve Schmittově podání není nic sladce unylého, naopak je rváčem se životem i pocity, jeho hlas zlatavé barvy zazní nejednou až hrdinně. Směšně a submisivně ani na okamžik nepůsobí Prégardiénův Pedrillo. Jsou příliš mladí na to, než aby v jejich interpretaci bylo něco falešného, dvojakého, neupřímného. O Corneliovi Obonyovi již byla řeč – jeho Selimovi je třeba v dikci uvyknout – mužskou část ansámblu doplňuje ještě Dmitrij Ivaščenko, jehož světlý bas a východoevropský akcent (slyšitelný paradoxně více v áriích než v mluvené próze) ubírají roli na hrozivosti a spíše přidávají na komické nervnosti sangvinika. Ivaščenkově hlasové přesvědčivosti nepřidá ani nedisciplinované hluboké D v hrozivé árii Ho, wie will ich triumphieren ve třetím aktu. Je to drobnost, ovšem Ivaščenkovi velcí předchůdci – například Kurt Rydl ve florentském nastudování Zubina Mehty (DVD Arthaus 2002), nebo ještě starší Josef Greindl ve studiovém záznamu Ference Fricsaye (Deutsche Grammophon 1954/2015) – s nebezpečnými úskalími Osminovy role měli problémů o poznání méně.

Titulní ženská role byla obsazena mladou Američankou Robin Johannsen, která má v repertoáru již většinu velkých mozartovských rolí včetně Zuzanky, Paminy, Zerliny nebo Fiordiligi. Její stříbřitý soprán s expresivní koloraturou je mladým hlasem Konstanze, která (věrna svému jménu) i přes čas strávený v Selimově harému nepřestane náležet „italskému architektu“ Belmontemu. Expresivity starších kolegyň Gruberové (Böhm) nebo Mei (Mehta) zatím nedosahuje a podobně není s to hlasem vyjádřit ani pochybnosti nad Belmonteho věrností, případnou náklonnost k osvícenskému orientálnímu vládci Selimovi. Je však otázkou, zda Jacobs o toto psychologizující čtení její role, v němž si tak liboval Harnoncourt (Curych 1985, Vídeň 1989), vůbec usiloval. Milovníky křehkých sopránů její hlas ovšem potěší. A podobně i Marie Eriksmoen v úloze Blonde, která se definitivně rozžehnala se všemi těmi svými ztřeštěnými a diblíkovskými předchůdkyněmi, karikujícími Blondinu anglicky emancipovanou hrdost, jakkoliv má v ději úlohu komediálně odvrácené Konstanziny tváře. Naslouchat Mari Eriksmoen je opravdu zážitek a potěšení, rozhodně nestrádá ve stínu v Evropě usazené Američanky s berlínským domicilem jménem Johannsen. Když si v árii v úvodu druhého dějství pohrává se zdobením a appoggiaturami, není to jen na Jacobsův pokyn, ale spíše z přemíry hudebního talentu a dramatického temperamentu. Appoggiatury bych si dovedl představit i na jiných místech Jacobsem provětrané partitury, zdobení na mě ovšem občas působí nuceně, i když přece jen adekvátněji než ve většině dirigentových starších nahrávek. Mozartovy opery si bez ozdob dokážu směle představit, ne tak jejich důvěrný znalec Jacobs.

Hrdinou Jacobsova snímku je ovšem orchestr, který se spontánní flexibilitou vévodí hudebnímu a myšlenému scénickému dění (ouvertura, Haydnův a Mozartův Turecký pochod v prvním aktu), aby vzápětí ustoupil do role komentátora a subtextového vypravěče. Pominu-li podle mého názoru retardující Haydnův pochod, který má své opodstatnění při scénickém provedení, nikoliv v Jacobsově studiovém dramatu, a jen zbrzdí nástup Selimova doprovodu, nemám vůči Jacobsovým zásahům do partitury žádné výhrady. Natož vůči orchestru, jehož klarinety, všudypřítomná zobcová flétna (flažolet?) Anny Fusek, houslová sóla Bernharda Forcka a expresivně dráždivá skupina bicích nástrojů (Marie-Ange Petit, David Joignaux, Stefan Gawlick) jsou ozdobami zvukově vyšperkovaného, temporytmicky hluboce promyšleného snímku. Snad bych měl z účinkujících členů berlínské Akademie zmínit v českých zemích dobře známou hobojistku Xenii Löfler a ještě jednou připomenout jméno Andrease Küpperse, hráče na kladívkový klavír, bez něhož by Jacobsův snímek nemohl v recenzované podobě nejspíše ani existovat. Loňský snímek Únos ze serailu je nejen důstojným završením mnohaletého mozartovského projektu společnosti Harmonia Mundi a jejího předního umělce René Jacobse, ale je především velmi úspěšným, přesvědčivým a v mnoha ohledech překvapivým a novátorským vypořádáním se s Mozartovým dílem, které až příliš často zaznívá na evropských scénách jako řachavá groteska. Jacobs se nevydal ani cestou psychologizace Mozartova díla jako jeho zesnulý kolega Harnoncourt, ani se nenechal strhnout k rádoby aktualizačnímu politizujícímu výkladu. Na to je mu Mozartovo dílo příliš opojným a strhujícím kusem hudebního divadla. Posluchač Jacobsova snímku to rozhodně ocení.

Hodnocení autora recenze: 95%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Entführung aus dem Serail
(L’Enlèvement au sérail)
Dirigent: René Jacobs
Akademie für alte Musik Berlin
RIAS Kammerchor
2 CD: délka – 2 hodiny 40 minut
Nahráno v Teldex Studio Berlin 2015/září
Vydalo Harmonia Mundi v říjnu 2015

Konstanze – Robin Johannsen
Blonde – Marie Eriksmoen
Belmonte – Maximilian Schmitt
Pedrillo – Julian Prégardiene
Osmin – Dimitry Ivashchenko
Paša Selim (mluvená role) – Cornelius Obonya