Místo Erdoğana Selim paša

Orchestr a vokální ansámbl první ligy
Největšími devízami Jacobsova snímku a jeho hlavními posluchačskými taháky jsou přirozeně účast berlínské Akademie staré hudby, společně s Freiburským barokním orchestrem nejspíše nejpřednějšího německého ansámblu poučené interpretace staré hudby, a vzácně homogenního pěveckého ansámblu. Jacobsův snímek rozhodně nepatří k těm nahrávkám, jimž by vévodila interpretka Konstanze, zastiňující ostatní sólisty. Dokonce mám pocit, že tomuto snímku dominují spíše dvojice tenoristů, až hrdinnými tóny disponující Maximilian Schmitt a naprosto výjimečný Pedrillo Juliana Prégardiena, upozaďující řadu interpretů starších snímků. V Belmontově postavě ve Schmittově podání není nic sladce unylého, naopak je rváčem se životem i pocity, jeho hlas zlatavé barvy zazní nejednou až hrdinně. Směšně a submisivně ani na okamžik nepůsobí Prégardiénův Pedrillo. Jsou příliš mladí na to, než aby v jejich interpretaci bylo něco falešného, dvojakého, neupřímného. O Corneliovi Obonyovi již byla řeč – jeho Selimovi je třeba v dikci uvyknout – mužskou část ansámblu doplňuje ještě Dmitrij Ivaščenko, jehož světlý bas a východoevropský akcent (slyšitelný paradoxně více v áriích než v mluvené próze) ubírají roli na hrozivosti a spíše přidávají na komické nervnosti sangvinika. Ivaščenkově hlasové přesvědčivosti nepřidá ani nedisciplinované hluboké D v hrozivé árii Ho, wie will ich triumphieren ve třetím aktu. Je to drobnost, ovšem Ivaščenkovi velcí předchůdci – například Kurt Rydl ve florentském nastudování Zubina Mehty (DVD Arthaus 2002), nebo ještě starší Josef Greindl ve studiovém záznamu Ference Fricsaye (Deutsche Grammophon 1954/2015) – s nebezpečnými úskalími Osminovy role měli problémů o poznání méně.

Titulní ženská role byla obsazena mladou Američankou Robin Johannsen, která má v repertoáru již většinu velkých mozartovských rolí včetně Zuzanky, Paminy, Zerliny nebo Fiordiligi. Její stříbřitý soprán s expresivní koloraturou je mladým hlasem Konstanze, která (věrna svému jménu) i přes čas strávený v Selimově harému nepřestane náležet „italskému architektu“ Belmontemu. Expresivity starších kolegyň Gruberové (Böhm) nebo Mei (Mehta) zatím nedosahuje a podobně není s to hlasem vyjádřit ani pochybnosti nad Belmonteho věrností, případnou náklonnost k osvícenskému orientálnímu vládci Selimovi. Je však otázkou, zda Jacobs o toto psychologizující čtení její role, v němž si tak liboval Harnoncourt (Curych 1985, Vídeň 1989), vůbec usiloval. Milovníky křehkých sopránů její hlas ovšem potěší. A podobně i Marie Eriksmoen v úloze Blonde, která se definitivně rozžehnala se všemi těmi svými ztřeštěnými a diblíkovskými předchůdkyněmi, karikujícími Blondinu anglicky emancipovanou hrdost, jakkoliv má v ději úlohu komediálně odvrácené Konstanziny tváře. Naslouchat Mari Eriksmoen je opravdu zážitek a potěšení, rozhodně nestrádá ve stínu v Evropě usazené Američanky s berlínským domicilem jménem Johannsen. Když si v árii v úvodu druhého dějství pohrává se zdobením a appoggiaturami, není to jen na Jacobsův pokyn, ale spíše z přemíry hudebního talentu a dramatického temperamentu. Appoggiatury bych si dovedl představit i na jiných místech Jacobsem provětrané partitury, zdobení na mě ovšem občas působí nuceně, i když přece jen adekvátněji než ve většině dirigentových starších nahrávek. Mozartovy opery si bez ozdob dokážu směle představit, ne tak jejich důvěrný znalec Jacobs.

Hrdinou Jacobsova snímku je ovšem orchestr, který se spontánní flexibilitou vévodí hudebnímu a myšlenému scénickému dění (ouvertura, Haydnův a Mozartův Turecký pochod v prvním aktu), aby vzápětí ustoupil do role komentátora a subtextového vypravěče. Pominu-li podle mého názoru retardující Haydnův pochod, který má své opodstatnění při scénickém provedení, nikoliv v Jacobsově studiovém dramatu, a jen zbrzdí nástup Selimova doprovodu, nemám vůči Jacobsovým zásahům do partitury žádné výhrady. Natož vůči orchestru, jehož klarinety, všudypřítomná zobcová flétna (flažolet?) Anny Fusek, houslová sóla Bernharda Forcka a expresivně dráždivá skupina bicích nástrojů (Marie-Ange Petit, David Joignaux, Stefan Gawlick) jsou ozdobami zvukově vyšperkovaného, temporytmicky hluboce promyšleného snímku. Snad bych měl z účinkujících členů berlínské Akademie zmínit v českých zemích dobře známou hobojistku Xenii Löfler a ještě jednou připomenout jméno Andrease Küpperse, hráče na kladívkový klavír, bez něhož by Jacobsův snímek nemohl v recenzované podobě nejspíše ani existovat. Loňský snímek Únos ze serailu je nejen důstojným završením mnohaletého mozartovského projektu společnosti Harmonia Mundi a jejího předního umělce René Jacobse, ale je především velmi úspěšným, přesvědčivým a v mnoha ohledech překvapivým a novátorským vypořádáním se s Mozartovým dílem, které až příliš často zaznívá na evropských scénách jako řachavá groteska. Jacobs se nevydal ani cestou psychologizace Mozartova díla jako jeho zesnulý kolega Harnoncourt, ani se nenechal strhnout k rádoby aktualizačnímu politizujícímu výkladu. Na to je mu Mozartovo dílo příliš opojným a strhujícím kusem hudebního divadla. Posluchač Jacobsova snímku to rozhodně ocení.

Hodnocení autora recenze: 95%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Entführung aus dem Serail
(L’Enlèvement au sérail)
Dirigent: René Jacobs
Akademie für alte Musik Berlin
RIAS Kammerchor
2 CD: délka – 2 hodiny 40 minut
Nahráno v Teldex Studio Berlin 2015/září
Vydalo Harmonia Mundi v říjnu 2015

Konstanze – Robin Johannsen
Blonde – Marie Eriksmoen
Belmonte – Maximilian Schmitt
Pedrillo – Julian Prégardiene
Osmin – Dimitry Ivashchenko
Paša Selim (mluvená role) – Cornelius Obonya