Mistři byli na Festivalu Krumlov maximálně zaměřeni na profesionální souhru

Před samotným koncertem mi celková dramaturgie či skladby nepřišly zas až tak zajímavé (kromě Janáčka). Představoval jsem si místo Stravinského a Korngolda dramaturgicky spíše něco kontrastnějšího, respektive jemnějšího. Aby tam nebylo “příliš mnoho not”, říkal jsem si, parafrázujíc výrok císaře Josefa II. z geniálního Amadea Miloše Formana, kde byl osmiletý Miroslav Sekera obsazen do role mladého Wolfganga. Napadaly mě například skladby z období druhé poloviny 20. století, typu Pärtova Spiegel im Spiegel.

Živý koncert, ale, jak tomu většinou bývá, zapůsobil na všechna smyslová i nadsmyslová vnímání a rozhodl jinak. Dostavilo se potěšení. Nikdy není možné slyšet hudbu z nahrávky tak jako na koncertě. Nejen akustické zákonitosti jsou v tomto neúprosné. Vidíme člověka s jeho emocemi, úsilím, atp. A zaplať pán bůh za to. Pouze stroje jen tak poslouchat nebudeme. Aktuálně populární diskuze o tom, zda AI nahradí živého člověka, zde dává jasnou odpověď: jak v čem. Samotné vědomí, koho před sebou máme, mluví ve prospěch živáčka. Energie srší jinak…

Organizátoři Festivalu Krumlov na svém webu píší: “Program složený z klenotů hudby 20. století.” Poněkud klišé, říkal jsem si. “Nejkrásnější dueta 20. století pro housle a klavír” – chápu, že to potřebují nějak prodat, ale že by Prokofjevova transkripce původně flétnové sonáty měla být zrovna jedním ze čtyř nejkrásnějších duet 20. století? Ano, vnímal jsem i to, že u Korngolda a Prokofjeva jde v podstatě o transkripce (ačkoliv z per samotných skladatelů).

Dramaturgie přinesla mimo jiné 2 x 2 paralely s dalšími konotacemi: dva “brňáci” (rusofil Janáček a před totalitou uprchlý Korngold). Dva ruští skladatelé (Stravinskij vylétl do světa a nechtěl se vracet, Prokofjev vylétl také, ale stýskalo se mu, tak se vrátil a přepsal pro kamaráda Oistracha svoji původně flétnovou sonátu na houslovou). Onou druhou paralelou byly dvě odlehčenější skladby uprostřed programu (Stravinského Divertimento pro housle a klavír a Suita, ve verzi pro housle a klavír, Mnoho povyku pro nic E. W. Korngolda), které objímaly dvě, vážnější skladby Janáčka a Prokofjeva. Melodický styl hudby pro Hollywood a “divertimentózní” vtipnost Stravinského, tak dramaturgicky zapůsobila.

V úvodu koncertu dramaturg koncertu i festivalu, Lubomír Herza, zvolil jemnějšího Janáčka, oproti tomu Stravinskij a zejména Prokofjev byli, typicky, rusky tvrdší. Což do jisté míry fungovalo. Zajímavým nápadem k zamyšlení bylo Stravinského Divertimento na druhém místě, v úvodu první věty připomínající poněkud právě Janáčka. Osobně by mě potěšil výběr skladatele mimo klasický ruský mainstream, například tzv. post sovětského svazu. Viz již zmíněný Estonec Arvo Pärt.

Akustika sálu Městského divadla neskýtá mnoho kvalit. Zvuk se ztrácí v zadní části jeviště a celý prostor kvalitě zvuku nepřidává, ba spíše ubírá, zejména v tišších pasážích.

Nelze zapomenout na přítomnost moderátora, Jiřího Vejvody, uvádějícího koncert před začátkem koncertu a po přestávce: kultivovaně a staromilsky, s profesionální dokonalostí. Přidává tak veskrze příjemný pocit divadelnosti (vzpomněl jsem si na tradiční ruské uvádění divadelních představení režisérem).

Leoš Janáček ve své nejslavnější sonátě, která byla několikrát přepracovaná, nicméně její příběh se začal psát v roce 1914, vypráví baladický příběh. 2. věta je přímo označená jako Balada. Jedno téma plyne, roste ze sebe, mění se podle metabolismu 10^29 molekul (ano z takového počtu částic jsme složeni) a jeho okolí (vesmíru). Čerstvě šedesátiletý Janáček ji začal psát v rámci svého rusofilského rozpoložení, pár dní po začátku strašlivé 1. světové války. Kdo by to z ní poznal a kdo ví, co vše vypráví? Vždyť hudba je jazyk sui generis; jazyk je mimo jiné z podstaty abstraktním popisem každého subjektivního vědomí. A už rok se znal s K. Stösslovou! Každému nechť sonáta rozvibruje struny vlastní duše.

Stravinskij používá v Divertimentu (tj. formě naplněné lehčím, spíše zábavným obsahem) pro sebe tak typické, jakési, “sketche” spojené, možno říci, filmovou montáží. Hle, jaká paralela s Janáčkem… Jinými slovy: nasaje různé styly a ty pak střídá. Aneb nebyl by to Sravinskij, kdyby si neliboval v polystylovosti. V tom se od Janáčka zase výrazně liší (z podstaty své umělecké osobnosti). V první větě však jako bychom slyšeli názvuky právě na Janáčka (což zase dobře zapadlo v rámci dramaturgie). Zdali Stravinskij Janáčkovo dílo znal, či se jím zabýval, je otázkou hodnou vypátrání. Ve středních částech Scherza a v závěrečném Pas de deux, jsem zaslechl názvuky na Čajkovského.

Korngold, slovy autora programové brožury: “zázračné dítko v dějinách skladby”, napsal velmi vyspělou hudbu pro komorní orchestr, doprovázející němý film na základě slavného Shakespearova opusu Mnoho povyku pro nic již ve svých dvaceti letech (zhruba stejně starý Jan Hammer napsal geniální hudbu s velkými a klenutými melodiemi pro Šíleně smutnou princeznu). Originální verze pro orchestr je určitě zajímavější, než “jen” houslovo-pianová verze, neb oplývá silnou stránkou skladatele, kterou je umění instrumentace. Naštěstí oba interpreti mají v arzenálu širokou škálu barevnosti (konkrétněji o tom ještě dále v tomto textu).

Sonáta pro housle a klavír, D dur, op. 95bis, Sergeje Prokofjeva je transkripce vylepšená a upravená v rámci typických houslových fines a možností výrazu. Je to typický Prokofjev (viz jeho harmonie a způsob kontrapunktické práce, mimo jiné, v jeho symfonickém díle té doby). 2. věta, Scherzo, je psána v typickém stylu ruských skladatelů své epochy, nemá ale zase Šostakovičovskou fascinující gradační schopnost (jako ku příkladu 2. a 3. věta ze Šostakovičovy 6. symfonie). Vnějškově ano, ale osobně mám pocit, že této mety nedosáhla.

Oba umělce zřejmě netřeba představovat. Ačkoliv mediálně známější je náš přední houslista Josef Špaček, který se v roce 2011 stal nejmladší koncertním mistrem České filharmonie v její historii. Miroslav Sekera interpretuje širokou škálu zejména klasického repertoáru, často se zaměřením na české klasiky.

Interpretace byla obecně pozoruhodná perfektní souhrou (tak jak to mistři umí) a jakousi promyšlenou, mistrovskou adekvátností obou umělců. Totiž hrát tak, jak se na patřičných místech má. Pozoruhodně na mě působily jemné konce frází s jedinečnou intonací a barvou.

Janáčka hrál 36letý houslista (vystupující spíše se sympatickou chlapeckou stydlivostí než nabubřelostí věhlasného virtuosa) hned od úvodních tónů první skladby programu soustředěně, s opravdovým zanícením a zároveň promyšleností (jako Janáček skládající svoji hudbu…!). Hra se vyznačovala osobitou barevností, zejména v nižších rejstřících. Odzbrojující byla pasáž na g struně v poslední větě (sul g, maestoso; barvu, která se těžko popisuje – vždyť jde o prožitek – si může zájemce poslechnout z velmi povedené nahrávky od vydavatelství Supraphon (v níž skoro uslyší to, co na koncertě). Zaujaly mě zvukové nuance (například poslední akord 2. věty). Věřil jsem mu opravdový procítěný prožitek hudby. Upoutala mě hra celým tělem, soustředěnost a maximální nasazení (s několikrát přetrhanými žíněmi v pasážích se silnější dynamikou či expresí). Miroslav Sekera seděl jaksi učebnicově v předklonu a daleko od festivalového křídla Petrof. Hrál z not jako S. Richter v pozdním období, s pěkným a uměřeným tónem, adekvátní Janáčkovi (výrazově bohatě, ale ne přehnaně hlasitě). Interpretace byla maximálně profesionální a neokázalá. Působivé byly přeznívající tóny v ligaturách 4. věty. Impozantní byl tón klavíru v posledním souzvuku skladby, sestávající z motivu houslí a dozvukem klavíru na pedálem prodloužené poslední šestnáctině. Imitační fráze v poslední větě se překrývaly, jako by ani nebyly striktně napsány v notách, ale vysloveny v rozhovoru. Nezapomeňme na to, že oblý tón musel mistr klavíru vyloudit na místní nástroj, tj. nikoliv jako kolega s výhodou svých vlastních, důvěrně známých houslí. Ke všemu ještě natolik specifický nástroj ve zvuku a mechanice, jakým je Petrof. Vše bylo tak akorát. Ani více ani méně, nesobecky maximálně zaměřené na profesionální souhru.

Po přestávce posluchače uvedl do kontextu děl moderátor p. Vejvoda. Pak již následoval Korngold. Interpreti zvolili obecně rychlejší tempo, zejména 2. věty. Možná malinko spíše na škodu, zato s perfektní souhrou při staccatech hlavní fráze této věty v šestnáctinách.

Z nahrávek Prokofjevovy sonáty mě interesovalo hlavně krásné hlavní téma z andantina první věty, kterou J. Špaček na samotném koncertě pozoruhodně zvukově varioval v různých výrazových odstínech. Celou skladbu jsem si tak užil až na koncertě.

Po standing ovation přidali oba umělci romantické taneční valčíky od Fritze Kreislera Liebesleid a Liebesfreud a netradiční, neznámé, kratinké a v nejlepším slova smyslu jednoduché Amoroso od L. Fišera, které skladatel složil údajně pro svou ženu. Zda to mělo paralelu s posledními notami napsanými Janáčkem, pro svou “eternal love” Kamilu Stösslovou, ví jen bůh a dramaturg.

Festival Krumlov: Josef Špaček a Miroslav Sekera
25. července 2023, 19:30 hodin
Městské divadlo Český Krumlov

Program
L. Janáček: Sonáta pro housle a klavír
I. Stravinskij: Divertimento pro housle a klavír
E. W. Korngold: Mnoho povyku pro nic (suita pro housle a klavír)
S. Prokofjev: Sonáta pro housle a klavír č. 2 D dur, op. 94 bis

Účinkující
Josef Špaček – housle
Miroslav Sekera – klavír
Jiří Vejvoda – moderátor