Mistři symfonismu v Olomouci potěšili

Dramaturgie slibovala pohodový poslech, ale pro účinkující to zase tak moc velká pohoda nebyla. Před Moravskou filharmonii Olomouc se postavil šéfdirigent Jakub Klecker, který sice pohodově působí, ale orchestru nic neodpustí. Naštěstí dokáže hudebníky i motivovat, a to odhodlání a nadšení bylo cítit nejen z dirigenta, ale i z členů orchestru. Zdá se, že i změna posazení hudebníků, podle klasicistního modelu, kdy violoncella sedí uprostřed a skupiny houslí po stranách, oživila zvuk a podpořila zainteresovanost hudebníků na výsledku. A je potřeba zdůraznit, že orchestr stále více překvapuje – kompaktností zvuku, barvy, souhrou, energičností a zaujetím. Haydnova Symfonie č. 88 je svěží a odlehčená, až na druhou větu Largo, která oproti ostatním působila poněkud těžkopádně, což ovšem vychází z charakteru věty. Vyrovnala to naopak poslední věta Allegro noc spirito, kdy hráči překvapovali lehounkým pianem, energickým staccatem a hlavně vyrovnaným a přesně sehraným rytmem v závěrečném finále.

Po přestávce nastoupil orchestr v posíleném obsazení a hudebníci se vrátili na místa, která jim určuje klasický repertoár. Gustav Mahler slibuje opulentní zvuk, ale tentokrát to bylo spíš o souhře a o líbeznosti a závažnosti myšlenky. Symfonie č. 4 G dur je půvabné dílo, které evokuje venkovskou pohodu a staví na dětské představě, jak krásné je to v ráji. Staví na sbírce německých lidových písní Chlapcův kouzelný roh i na své písni Nebeský život, kterou složil skladatel již o několik let dříve. Na stavbě a vyznění skladby si dal dirigent velmi záležet, orchestr byl schopný nejen vykouzlit milou a radostnou pohodu a rustikální prostředí, ale i nostalgii života, v němž se s radostí setkává i smutek a smrt. Postupně narůstají velké hudební plochy, které rostou do gradace k bráně do ráje. Z těchto ploch vyrůstají sólové instrumentální vstupy, z nichž zaujaly především čtyři lesní rohy, které zněly pevně a plně, bez jakékoli nepřesnosti a s potřebnou jistotou a leskem. Vyzvednout je potřeba i další sólové nástroje, jako jsou flétny, hoboj, anglický roh, trubka a samozřejmě v neposlední řadě housle. Z jejich vystoupení bylo cítit odhodlání i radost z muzicírování.

Závěrečná část symfonie vyrůstá do radostného zpěvu pro soprán, kde jasný hlas líčí, jak to musí být krásné v ráji. Rajskou pohodu vylíčila bezprostředním výrazem a stříbrným, průzračným sopránem, který se lehce nesl nad celým orchestrem, pěvkyně Markéta Böhmová. Líbezný hlas byl podpořen líbezným zjevem pěvkyně a jejím odzbrojujícím úsměvem. Part podala s vroucí muzikalitou, procítěným výrazem i skvěle srozumitelnou dikcí německého textu. Byl to okouzlující zážitek a půvabná tečka za celým koncertem. Obecenstvo ocenilo výjimečnost chvíle a odměnilo účinkující nadšeným potleskem.