Sledovat Francesca Piemontesiho, jak pracuje na Mozartovi, byl opravdový zážitek. První větu ze Sonáty B dur K. 570 hrála Michaela Augustinová z konzervatoře Plzeň. Piemontesi neměl příliš mnoho výtek k jejímu nastudování, a proto se soustředil především na práci s akustikou velkého sálu. To bylo podle mého názoru největším přínosem všem účastníkům – na mistrovských kurzech se samozřejmě vždy pracuje na výrazových a zvukových finesách, včera byl ale pomyslný divák v poslední řadě středobodem celé lekce.
Piemontesi říká, že většina Mozartových děl není instantní senzace, která vyvolává ovace ve stoje; skladby jako tato mají relativně málo not, ale o to více významu musí klavírista dát každé z nich. Ve velkém sále doporučuje hodně kontrastu, až do té míry, že si interpret na pódiu může připadat, že přehání. Klade také velký důraz na precizní práci s časem, například při typicky mozartovském nástupu subito piana po forte. Důležité je podle něj i hledání inspirace v Mozartově orchestrální tvorbě či v jeho operách.
Při rozboru preludia Rusalka od Clauda Debussyho (hrál Matouš Zukal z Gymnázia a Hudební školy hl. města Prahy) kladl Piemontesi velký důraz na dodržování notového zápisu a Debussyho vlastních tempových či výrazových označení a jiných poznámek. Vzpomínal na spolupráci s žákyní jednoho z Debussyho žáků a na její vyprávění, že skladatel pedantsky vyžadoval, aby vše bylo zahráno úplně přesně tak, jak to napsal. To mě velmi potěšilo, občas se mi totiž zdá, že někteří učitelé dávají žákům hrát Debussyho skladby s pocitem, že pokud žák dokáže ukázat při hře trochu barev, pak je docela jedno, kolik tam „nasází“ not vedle, a už úplně jedno, jak bude zacházet s výrazovými prostředky skladby, protože „ono to nakonec bude znít dobře vždycky“.
Podle Piemontesiho je nejdůležitější (nejen u Debussyho) vědět alespoň zhruba, o čem skladba je, a naopak o čem není – nedělat z toho zbytečnou vědu – a i přes přísné dodržování notového zápisu si uchovat volnost a vlastní imaginaci. Velmi inspirativní bylo i Piemontesiho vyprávění o tom, jak sám cvičí. Když začíná novou skladbu, nejdřív ji celé týdny hraje v celku, aby pochopil její stavbu, až pak začne pracovat na malých úsecích. Před koncerty pak co nejčastěji hraje skladby celé, nahrává si je, s odstupem jednoho či dvou dnů se poslouchá a hodnotí, upravuje detaily. Pro zmírnění trémy doporučuje meditaci. Jeho odpověď na otázku, jak dokáže vytvářet v hraní tolik různých krásných barev, by se dala shrnout slovy: „If you can think it, you can do it.“
Jediná menší výtka se týká ozvučení: Piemontesiho mikrofon snímal kromě řeči i jeho hru na klavír, a tak často nebylo úplně jasné, jaký zvukový problém se snaží účastníkům kurzu ukázat a jaký je skutečný rozdíl mezi jeho hraním a hraním studentů. Jinak byl tento masterclass výborný, což už se v této řadě kurzů pořádaných Českou filharmonií dá očekávat, vždy to však znovu potěší.
Mistrovské kurzy Francesca Piemontesiho
Francesco Piemontesi (klavír)
26. ledna 2017 Dvořákova síň Rudolfina
