Z vlastní posluchačské zkušenosti vím, že koncerty mladých přinášejí netušené zážitky, obohacené nejen interpretační zběhlostí, ale i mladistvou energií. Ostravský koncert má očekávání ještě předčil. Dvě kvalitní díla mladých autorů a dvě mimořádné interpretace přinutily užaslé obecenstvo k ovacím vestoje.
Hudba hraje barvami
Šestadvacetiletá skladatelka Darja Kukal Moiseeva, absolventka Pražské konzervatoře ve třídě Jiřího Gemrota, si na poli hudební tvorby vydobývá pevnou pozici. Svědčí o tom nejen několik ocenění jejích skladeb, ale i pozvání do cyklu Prague Philharmonia Soudobá hudba a výzva k napsání nové skladby pro JFO. Nazvala ji Prostor barvám a v krátkém rozhovoru s moderátorkou večera Annou Bangoura přiblížila její koncept.
Autorčiny práce vyjadřují touhu po klidu, míru a spočinutí, nejinak je tomu v této skladbě. Barvy vnímá jako témbry jednotlivých nástrojů i v orchestrálním celku. Tuto představu převedla do zvukového akvarelu, v němž se barvy jednotlivých nástrojů mísí, zapouštějí se do sebe, vytvářejí snivé plochy bledých odstínů a kulminují v barvách sytých.
Autorka využívá celého obsazení orchestru, hodně pracuje s perkusemi, celou skladbu rámuje vibrafon. Něžný začátek patří vibrafonu, flétně, klarinetu a výrazné pikole, postupně se připojuje celá skupina smyčců a pozornost se přelívá k hlubokým nástrojům. Skladatelka krásně pracuje s fagoty, které barevným plochám dodávají medovost a sametovost zvuku. Jak se zvukový akvarel zahušťuje, dochází ke kulminaci, která vzápětí přechází do ztišení. Tyto dynamické efekty se opakují a vytvářejí sluchový vjem vzdouvání vln. Desetiminutová poetická, křehká skladba, v níž nechyběl ani plný orchestrální zvuk, se setkala s velmi příznivým ohlasem publika.
Splnění tvůrčího snu
Dvaadvacetilý houslista a skladatel Matteo Hager zdokonaluje své hráčské umění čtvrtým rokem na londýnské Royal Academy of Music, která ho na sklonku minulého roku odměnila Stříbrnou medailí pro nejlepšího studenta hudby v Anglii. Matteo vyšel ze školy Jiřího Fišera na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy a s čím dál větší chutí se věnuje i komorní hře. V triu hraje s cellistou Davidem Pěruškou a klavíristou Pavolem Praženicou. Je autorem Sonáty pro housle, dokončuje skladbu pro trio na objednávku Pražského jara, píše i filmovou hudbu. Jeho velkým snem vždy bylo napsat houslový koncert a zahrát si ho se symfonickým orchestrem. I proto se přihlásil do skladatelské i interpretační soutěže vyhlášené JFO, které vyhrál.
Ani tento dvacetiminutový Koncert pro housle a orchestr, podobně jako skladba Darji Kukal Moiseevy, není modernistickým výbojem, ale podle slov autora „dialogem s tradicí, ozvěnou jeho duše“. Práce na koncertu začaly neobvykle – druhou větou, kterou Matteo napsal v roce 2024 po smrti kamarádky houslistky.
V první větě je přiznaná inspirace bulharskými sbory s jejich specifickými harmoniemi, rytmy a laděním a rovněž košatostí zvuku – první takty patří tympánům a vášnivému houslovému sólu. Houslista si po celou větu neodpočine, stále vrší nové a nové nápady, využívá širokou šálu houslových technik. Předností mladého houslisty je tvoření tónu – od plného, sytého k úzkému, subtilnímu, tvořenému s velkou pečlivostí a vždy slyšitelnému.
Po invenčních hodech první věty nastoupila doslova temná hudba, do níž občas probleskla líbeznost. Housle vyjadřovaly tíživý smutek, orchestr byl chápavým partnerem. Matteo Hager se lehce přenášel přes obtížná místa, jeho skvělá technika šla ruku v ruce s výrazem, publikum mu věřilo každý tón. Když se zdálo, že bolest a žal jsou k neunesení, přišla překrásná kantiléna ozdobená trylky a končící tichým vibratem.
Třetí věta svými počátečními synkopami, které si postupně předávaly dechy se smyčci, připomněla Hagerovu zběhlost v tvorbě filmové muziky i jeho zálibu v lidových motivech. Rychlé, svižné pasáže vrcholily v úchvatné smršti houslové virtuozity, která se projevila i v energické kadenci. Až znepokojivý byl hutný syrový zvuk před koncem skladby, na kterém se podílely trubky, trombony a tuba.
Samotný závěr přinesl úlevnou katarzi v podobě bezstarostných synkop. V náročné kompozici se osvědčily housle Costa z 18. století, které interpretovi zapůjčila jeho alma mater. Ve vypjatých pasážích sice zněly trochu úzce, jejich předností však byl pěkný zvuk i vcelku dostatečná průraznost při hře s orchestrem. Ten podal výtečný výkon, viditelná byla vstřícná komunikace koncertního mistra se sólistou i maximální pozornost všech hráčů. Velký podíl na zdařilém provedení měl dirigent Jakub Klecker.
Dojaté obecenstvo, zasažené silou a smutkem skladby hýřící tolika hudebními nápady a virtuózně zahranou, po posledním taktu spontánně vyskočilo do ovací vestoje. Hloubka a opravdovost emocí, které ztvárnil dvaadvacetiletý mladý muž, nenechala nikoho v sále chladným, řada posluchačů měla slzy v očích.
Sibelius v dobrých rukou
Houslistu Richarda Kollerta provází pověst zázračného dítěte, od tří let navštěvoval hodiny svého staršího bratra Eduarda u Zachara Brona, od pěti se nástroji věnoval cele, v deseti letech hrál Mendelssohnův Houslový koncert s Prague Philharmonia a o rok později i Bruchův s Karlovarským symfonickým orchestrem, předloni provedl Čajkovského Houslový koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Vítěz či laureát mnoha soutěží studuje od roku 2023 na Pražské konzervatoři u Jiřího Vodičky a na ostravském koncertě vystoupil den před dovršením své plnoletosti.
Po emocích, které před přestávkou zanechal v sále Matteo Hager, neměl Richard Kollert lehkou pozici. Zaujmout posluchače v Sibeliově Koncertu pro housle a orchestr d moll, op. 47 nebyl snadný úkol, navíc když mělo ostravské publikum srovnání – před třemi týdny ho s JFO hrála Jennifer Pike, která se pak vydala s orchestrem i na jeho první anglické turné. Richard Kollert se s tím však vyrovnal s velkou profesionalitou. Již ve vstupním sólu první věty, které je přirovnáváno k orlu letícímu nad rozlehlými pláněmi finské krajiny, zaujal energickým ztvárněním i pěknou tónovou artikulací.
Technicky byla první věta zahraná excelentně – suverénní přechody z hloubek do výšek, jisté dlouhé tóny, jemné trylky a mistrovská kadence před koncem věty. Orchestr skvěle reagoval, hluboké a temné dechy spolu s měkce znějícími smyčci dotvářely sólistovu hru.
V druhé větě se Kollertovi zdařilo vyjádřit jímavost a vřelost hudby. Jeho hra měla krásně vyklenuté melodie, zvukovou mnohotvárnost, působivá byla práce s pauzami. Přesto se mi zdálo, že orchestr, který má tento koncert z uplynulých týdnů zažitý, v této části sólistu „přehrál“, navzdory Kollertovu výbornému výkonu. Velkým, do hlubokých citů zabaleným orchestrálním plochám však může konkurovat jen velezkušený houslista.
Ve virtuózní třetí větě s lidovými motivy nenechal Richard Kollert nikoho na pochybách, že na pódiu kina Vesmír stojí mladý umělec vysokých kvalit, který má před sebou ještě mnoho met. I jemu se dostalo ovací vestoje.
Tichým hrdinou večera byl podle mě dirigent Jakub Klecker, který promyšleně, pečlivě a soustředěně vedl orchestr a mladé sólisty, k tomu dokázal vymodelovat barvy a výstavbu jednotlivých skladeb a ještě být oporou talentovaným kolegům.
Mladí sólisté I
26. února 2026, 18:00 hodin
Kino Vesmír, Ostrava
Program
Darja Kukal Mojseeva: Prostor barvám
Matteo Hager: Koncert pro housle a orchestr
Jean Sibelius: Koncert pro housle a orchestr d moll, op. 47
Účinkující
Matteo Hager – housle
Richard Kollert – housle
Anna Bangoura – průvodní slovo
Janáčkova filharmonie Ostrava
Jakub Klecker – dirigent
