Zápisník Jindřicha Bálka (103)
Když jsem minulý týden psal o mladých a nadějných v sezoně České filharmonie, dá se tento týden hned pokračovat. Českou filharmonii řídil letos pětatřicetiletý Jakub Hrůša a doprovázel šestadvacetiletého původem uzbeckého klavíristu Bezhoda Abduraimova. Vlastně nejsou tak daleko časy, kdy Jakub Hrůša dirigoval FOK a byl mladší než všichni hráči v orchestru. Dnes je šéfem Bamberských symfoniků a pomalu se mu otvírá hostování u řady opravdu slavných orchestrů – Cleveland, Concertgebouw, Gewandhaus, Philharmonia Orchestra, Filarmonica della Scala, v neposlední řadě i Vídeňská státní opera. Jeho dalším domovským orchestrem je Tokijský metropolitní orchestr, se kterým už natočil živé snímky právě Straussovy Alpské symfonie, Sukova Asraela i Berliozovy Fantastické. Strmější kariéru má v jeho generaci už jen pár dirigentů v čele s Dudamelem…
Hrůša vždycky působil dojmem dirigenta, který přesně ví, co chce, a umí si za tím jít. A dnešní hudebně marketingový svět je právě tomu nejvíce nekloněn. Snad bude mít dost času myslet na to, že úspěšná hostování nejsou všechno a že dnešní hudební svět talenty spíše spotřebovává než rozvíjí.
Alpské symfonie se zhostil s naprostým přehledem a orchestr hrál velmi soustředěně. Trochu dirigenta podezírám ze záliby v dílech tohoto velkého symfonického efektu. V malém Rudolfinu, kdy je na pódiu tolik hráčů, že dirigent musí vcházet bočními dveřmi, ovšem dokázal dynamiku velmi zkrotit. Je dobře, že našel prostor i pro komornější pasáže Straussovy opulentní partitury. Celkově na mě provedení působilo jako sebevědomé gesto právem sebevědomého muže. Na druhou stranu, kulatý zvuk České filharmonie zůstal takový, jaký ho známe – těžko ho za pár dnů proměnit v onen kovově opalizující zvuk velkých straussovských orchestrů se všemi přesnými rytmickými finesami. Teprve pak je Alpská symfonie skutečně strhujícím dílem.
Daleko více intimity a jemné muzikálnosti však našel v partu Klavírního koncertu b moll Petra Iljiče Čajkovského Bezhod Abduraimov. To je velmi efektní dílo, ovšem kromě fanfárového úvodu je zde také mnoho lyriky – a je sympatické, kolik ji mladý pianista našel, zejména v druhé větě. K tomu můžeme připočíst znělý a měkký úhoz v široké barevné škále i přirozenou muzikalitu. A potvrdil to i přídavkem, Campanellou Ference Liszta.
Při svém mládí mají oba interpreti také velký kus zralosti a sympatické je, že nechtějí být originální za každou cenu. A snad i v dnešním marketingově poblázněném světě najdou dost inspirací k cestě do hlubin hudební interpretace.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
