Cyklus abonmá Filharmonie Brno nabízí celou škálu hudebních programů pro takřka všechny generace malých i velkých posluchačů. Několik posledních sezón mohou návštěvníci sledovat i debutové koncerty mladých umělců. V cyklu Jeunesses musicales dává filharmonie ve své dramaturgii prostor mimořádně talentovaným mladým orchestrům a sólistům. 
Výjimkou nebyl ani druhý koncert „mladých“ v letošní sezóně. V dramaturgicky vyvedeném programu se v pátek 8. 12. v Besedním domě představil Janáčkův akademický orchestr pod taktovkou dirigenta Pavla Šnajdra.
V první půli koncertu zazněla Mozartova předehra k opeře Don Giovanni a Londýnská symfonie J. Haydna. Pod přesnými gesty Pavla Šnajdra se prostor pomalu plnil jiskrnou klasicistní atmosférou Mozartovy hudby umocněnou dramatickým podtextem díla. Haydnova Londýnská symfonie přinesla značné uvolnění zprvu výrazově poněkud sevřenějšího orchestru. Čtyřvěté dílo procházelo kontrastním interpretačním vývojem. Lyrická témata zaujala líbeznou zpěvností, jíž dominovala především dechová sekce. Otázkou zůstává pojetí třetí věty – Menuetto – která postrádala větší tanečnost. Naopak velmi oduševněle vyzněla poslední virtuózní věta – Allegro spirituoso. Malou výtkou je pouze drobná nesrozumitelnost některých pasáží způsobená efektním, přesto vysokým tempem. Celkově vyzněly obě skladby s nadhledem a prostotou. Byly hrány s velkou dávkou fantazie, muzikality a nadšení.
V druhé polovině koncertu prokázal Janáčkův orchestr své nesporné profesionální kvality. Otevíral jej Koncert pro cembalo a malý orchestr B. Martinů. Pavel Šnajdr zvolil pro tuto neoklasicistní skladbu s prvky romantismu a jazzu větší, méně obvyklé, obsazení orchestru, což se ukázalo být skvělou volbou. Jako sólista se představil cembalista Martin Hroch, absolvent HF JAMU v Brně. V této interpretačně nesnadné skladbě členěné do tří vět sólista prokázal mimořádné umělecké kvality. Excelentně zvládnuté pasáže a přesné rytmické členění se zachováním potřebného přednesu a půvabu hry umocňovali silně charismatickou interpretaci. První věta nesla známky odhodlaného nasazení orchestru a suverénní vstup cembala. Emocionálně zapůsobila druhá věta Adagio, kde po kadenci promlouvají ostatní nástroje a v průběhu vytváří pestrou, barevně nápaditou, mozaiku. Zde jakoby cembalo ani nebylo nedynamickým nástrojem. Martin Hroch disponuje výrazným talentem pro načasování a barevnost hry. Třetí věta zapůsobila svěže a vtipně. Nesporně jí prospělo přesvědčivé jazzové podání. Zde jakoby sólista symbolicky převzal taktovku a strhl orchestr k absolutnímu nasazení. Malým otazníkem zůstává part klavíru, který v průběhu skladby působil místy nepřizpůsobivě a nepřesně rytmicky.
Prokofjevova Klasická symfonie měla malebný průběh s působivým kontrastním plánem. Stala se tak uměleckým vyvrcholením večera a zajímavým dramaturgickým spojením. Rytmicky strhující se skvěle tepajícími dechovými nástroji, mající plnost i barvu smyčců a nuance projevu v kontrastech vět – tak by se dal nazvat tento raný „klasický“ Prokofjev.
Potěšilo mne, že mladá hudební krev vzešlá z Janáčkovy akademie múzických umění je věrná odkazům jejího duchovního otce Leoše Janáčka…
I váš text rádi v Blogu čtenářů uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
