Mnozil Brass jak je (ne)známe

Kdo už zažil živé vystoupení Mnozil Brass, ten mohl tušit, že zářijový koncert v Sono Centru bude zážitkem neméně nevšedním. Leckterý příchozí ale jistě do poslední chvíle trnul, zda si na internetových stránkách provozovatele nepřečte nemilou zprávu o jeho dalším přesunutí, či nedej bože zrušení. Naštěstí se tak nestalo a všichni hosté, nutně vybaveni různobarevnými, nejčastěji však světle modrými rouškami, mohli usednout na svých místech a těšit se, s čím že to tentokrát Mnozilové přijdou.

Program byl oproti původnímu červnovému plánu pozměněn a místo slibovaného „Pandaemonia“ byl večer věnován přehlídce největších hitů, které má každý zarytý fanoušek tohoto souboru v záložce „Oblíbené“. Ne, že by tato změna nějak oslabila úžas a nadšení přítomných. Právě naopak.

Úvodní číslo koncertu poněkud nečekaně vládlo tenkým tónem zobcových fléten, které všichni členové vytáhli ze svých kapes a předvedli krátkou a, jak se u tohoto nástroje v plénu patří, intonačně rozkolísanou intrádu. Nato byly flétny s vervou odhozeny a vyměněny za nástroje patřičnější. Kdo by také chtěl v suché akustice Sono Centra okouzlovat publikum takovým nástrojem, navíc bez ozvučení a poté, co jej hráči nevkládali do úst, nýbrž do nosu.

Následovalo pásmo různě propletených skladeb v neotřelých převážně španělsko-mexických aranžmá, kterému vládla ouvertura operety Netopýr Johanna Strausse mladšího. Již v počátku koncertu dominoval svým komediálním talentem první trumpetista Thomas Gansch, který si v patřičný moment přinesl stoleček s nejrůznějším hudebním náčiním, od houkaček a klaksonů až k píšťalkám, frkačkám a dalším, aby dokreslil už tak poměrně absurdní náladu celého pásma. Kromě operety a dalších straussovských melodií totiž soubor stihl cestovat na jedné straně k arabským zemím, na straně druhé si pozorné uši posluchačů, především těch, kteří v devadesátých letech hráli videohry, mohly všimnout hudebních narážek na světoznámou hru Super Mario. Vše bylo zastřešeno poměrně náročnou choreografií, v rámci které členové souboru ani na okamžik hudebně nezaváhali. Vše plynulo tak přirozeně, jako by hrát na žestě, vytvářet komedii a ještě stíhat jevištní akci nebylo žádné umění. Umění to ale bylo velké, až zůstával rozum stát. Nezáleží na tom, kolikrát člověk navštíví koncert Mnozil Brass. Vždy mu, jak se říká, spadne brada. Jen to tentokrát vzhledem k obecným opatřením zřejmě z pódia nebylo tolik vidět.

Že se dají ochranné pomůcky použít ve prospěch komedie, se ukázalo ve druhém čísle koncertu, které spojilo skladbu Va pensiero, sull’ali dorate z opery Nabucco (známý sbor Židů) se Schubertovou verzí Ave Maria. Zde již zpočátku v rouše zahalené trio předznamenávalo, že se koncert neobejde bez zpívaných pasáží, které přeci jen k tomuto souboru patří. Zpěvu celého tělesa se pak diváci dočkali hned posléze, a to v a cappella verzi známého skotského tradicionálu My Bonnie Lies Over the Ocean. Tomu však předcházela, v případě Mnozil Brass, stěžejní „alpská“ úprava předehry k Rossiniho opeře Vilém Tell s až neznatelně plynulými předěly vedoucími ke zcela jinému žánru, úvodní písni kresleného seriálu Heidi, děvčátko z hor. K tomu všemu v řádně lidovém tónu. Popsat atmosféru celé směsi a její provedení je nad síly běžného pisatele. Pokud tedy člověk neviděl naživo, nechť poprosí o pomoc alespoň internetové servery a přesvědčí se o její dokonalosti na vlastní oči a uši.

Dramaturgie koncertu poté dopřála smíchem a zvukem mírně udolanému publiku chvíli odpočinku a uvolnila všeobecnou euforii klidnou a vtipu zproštěnou skladbou z oblasti evergreenů. Hrána byla pouze kvartetem nástrojů, konkrétně trubkou, basovou trubkou, trombonem a tubou. Uvolnění to však bylo první a poslední. Následovala totiž dlouhá série sólových exhibic některých členů.

Asi nejznámější je herecká etuda Leonharda Paula, který má jedinou rekvizitu – židli. Nutno říct, že za jeho výkon by se nemusel stydět ani mistr minimalistické komedie a nenapodobitelné mimiky Rowan Atkinson. Co však představiteli pana Beana, při vší úctě, chybí, jen schopnost hrát na čtyři nástroje současně, a to všemi čtyřmi končetinami v rámci skladby příhodně nazvané Lonely Boy. Takové umění si vysloužilo od publika dlouhotrvající potlesk a roušky zmáčené slzami od smíchu.

Další výstupy již ukazovaly vybrané členy v regulérním umění hry na jimi ovládaný nástroj, pokud vůbec lze u Mnozil Brass slovo regulérní použít. Prostor dostal kromě jiných trombonista Zoltan Kiss, který mimochodem pořádá příští měsíc galakoncert v brněnském Besedním domě spolu s domácím souborem Moravia Brass Band. Ten předvedl výňatek ze známé exhibiční skladby Mnozil Brass s výstižným názvem Hungarian Schnapsodie. Hýřila vtipem a vypilovanou hráčskou technikou. Stejně tak oslnil publikum tubista Wilfried Brandstötter, který obecně patří k nejlepším hráčům na tubu široko daleko. Pro svoje vystoupení si vybral pro něj typickou skladbu Tuba Muckel, původně virtuózní kus pro klarinet. Je až k nevíře, co Brandstötter dokáže na tento těžkopádný a ve vysokých tónech dosti choulostivý nástroj zahrát. A vypadá u toho navíc, jako by o nic nešlo.

Předposledním číslem koncertu byl megahit pop-rockové kapely Queen Bohemian Rhapsody. A že se opět jednalo o aranžérský i herecký unikát, o tom není pochyb. Dobrou třetinu celé skladby muzikanti takřka výhradně zpívali, a to ve všech potřebných harmonických a dynamických odstínech. Ačkoli se zdá, že nikdo z nich nemá pečlivou hlasovou průpravu, ba co víc, někteří zpívají prvotřídním „naturtónem“, co do intonace, souznění a celkové muzikality mohou bezesporu konkurovat i některým profesionálním vokálním uskupením. A to vše přirozeně, bez ozvučovací techniky, která bývá především ve jmenovaném prostoru na denním pořádku. Hlavní pěvecké linie se zhostil tradičně již zmíněný Thomas Gansch. V některých pasážích mu sekundoval Leonhard Paul. Je sice pravdou, že oproti původnímu uvedení úpravy této skladby, kdy v Mnozil Brass působil trombonista Sebastian Fuchsberger, mimo jiné operní tenorista, bylo znát, že ve zvuku „něco chybí“. Paul se však své nové úlohy ujal velmi obstojně. A co dodat k rapsodii? Na své si za cca 6 minut hudby přišli příznivci a cappella hudby, jazzu, rocku i dechovky, přesně tak, jak to Rakušané umějí.

Závěrečnou skladbou byla My Way Franka Sinatry. Těžko však soudit, jak zněla. Sálem se totiž ozývaly spíše exploze smíchu a potlesku směřované k průběžným gagům, od kterých nebylo ani finále oproštěno.

Dlouhotrvajícím potleskem si publikum vydobylo přídavek, nečekaně namířený směrem k repertoáru nejednoho českého dechového orchestru. Byl jím známý šlágr Škoda lásky, kterým se Mnozil Brass jaksepatří rozloučili a vzdali tak pomyslný hold zemi, která je hostila, i když samozřejmě po svém, aranží i provedením.

Zpočátku se zdálo, že opravdu není v lidských silách popsat zážitek z tohoto koncertu se vším všudy na několika stranách. Ačkoli se text přiblížil ke konci, stále se nelze zbavit pocitu, že něco chybí, že člověk něco důležitého opomněl. Naprostou dokonalost zvuku žesťů? Ganschovo hraní na trubku a křídlovku současně? Virtuozitu v textu opomenutých trumpetistů Roberta Rothera, Romana Rindbergera a trombonisty Gerharda Füßla? Je zřejmě na místě říci, že slova zde nestačí. Oči musejí vidět, uši slyšet a bránice musí dostat co proto.