Mnozil Brass jak je (ne)známe

  1. 1
  2. 2
Rakouské žesťové septeto Mnozil Brass není českému publiku neznámé. Pestrou dramaturgií svých koncertů, neotřelým humorem hraničícím až s absurditou a především virtuózními výkony pravidelně uchvacují posluchače v různých částech republiky již několik sezón. Přitom svojí energií (a zvukem) vždy doslova pohltí jak velké sály, jakým je třeba Smetanova síň Obecního domu v Praze, tak i menší jeviště, ke kterým můžeme řadit brněnské SONO Centrum. Sem tato sedmice muzikantů/zpěváků/herců zavítala v podvečer 20. září po nutném odložení původního červnového termínu.

Mnozil Brass (zdroj FB)

Kdo už zažil živé vystoupení Mnozil Brass, ten mohl tušit, že zářijový koncert v Sono Centru bude zážitkem neméně nevšedním. Leckterý příchozí ale jistě do poslední chvíle trnul, zda si na internetových stránkách provozovatele nepřečte nemilou zprávu o jeho dalším přesunutí, či nedej bože zrušení. Naštěstí se tak nestalo a všichni hosté, nutně vybaveni různobarevnými, nejčastěji však světle modrými rouškami, mohli usednout na svých místech a těšit se, s čím že to tentokrát Mnozilové přijdou.

Program byl oproti původnímu červnovému plánu pozměněn a místo slibovaného „Pandaemonia“ byl večer věnován přehlídce největších hitů, které má každý zarytý fanoušek tohoto souboru v záložce „Oblíbené“. Ne, že by tato změna nějak oslabila úžas a nadšení přítomných. Právě naopak.

Úvodní číslo koncertu poněkud nečekaně vládlo tenkým tónem zobcových fléten, které všichni členové vytáhli ze svých kapes a předvedli krátkou a, jak se u tohoto nástroje v plénu patří, intonačně rozkolísanou intrádu. Nato byly flétny s vervou odhozeny a vyměněny za nástroje patřičnější. Kdo by také chtěl v suché akustice Sono Centra okouzlovat publikum takovým nástrojem, navíc bez ozvučení a poté, co jej hráči nevkládali do úst, nýbrž do nosu.

Mnozil Brass (zdroj mnozilbrass.at)

Následovalo pásmo různě propletených skladeb v neotřelých převážně španělsko-mexických aranžmá, kterému vládla ouvertura operety Netopýr Johanna Strausse mladšího. Již v počátku koncertu dominoval svým komediálním talentem první trumpetista Thomas Gansch, který si v patřičný moment přinesl stoleček s nejrůznějším hudebním náčiním, od houkaček a klaksonů až k píšťalkám, frkačkám a dalším, aby dokreslil už tak poměrně absurdní náladu celého pásma. Kromě operety a dalších straussovských melodií totiž soubor stihl cestovat na jedné straně k arabským zemím, na straně druhé si pozorné uši posluchačů, především těch, kteří v devadesátých letech hráli videohry, mohly všimnout hudebních narážek na světoznámou hru Super Mario. Vše bylo zastřešeno poměrně náročnou choreografií, v rámci které členové souboru ani na okamžik hudebně nezaváhali. Vše plynulo tak přirozeně, jako by hrát na žestě, vytvářet komedii a ještě stíhat jevištní akci nebylo žádné umění. Umění to ale bylo velké, až zůstával rozum stát. Nezáleží na tom, kolikrát člověk navštíví koncert Mnozil Brass. Vždy mu, jak se říká, spadne brada. Jen to tentokrát vzhledem k obecným opatřením zřejmě z pódia nebylo tolik vidět.

Že se dají ochranné pomůcky použít ve prospěch komedie, se ukázalo ve druhém čísle koncertu, které spojilo skladbu Va pensiero, sull’ali dorate z opery Nabucco (známý sbor Židů) se Schubertovou verzí Ave Maria. Zde již zpočátku v rouše zahalené trio předznamenávalo, že se koncert neobejde bez zpívaných pasáží, které přeci jen k tomuto souboru patří. Zpěvu celého tělesa se pak diváci dočkali hned posléze, a to v a cappella verzi známého skotského tradicionálu My Bonnie Lies Over the Ocean. Tomu však předcházela, v případě Mnozil Brass, stěžejní „alpská“ úprava předehry k Rossiniho opeře Vilém Tell s až neznatelně plynulými předěly vedoucími ke zcela jinému žánru, úvodní písni kresleného seriálu Heidi, děvčátko z hor. K tomu všemu v řádně lidovém tónu. Popsat atmosféru celé směsi a její provedení je nad síly běžného pisatele. Pokud tedy člověk neviděl naživo, nechť poprosí o pomoc alespoň internetové servery a přesvědčí se o její dokonalosti na vlastní oči a uši.

Dramaturgie koncertu poté dopřála smíchem a zvukem mírně udolanému publiku chvíli odpočinku a uvolnila všeobecnou euforii klidnou a vtipu zproštěnou skladbou z oblasti evergreenů. Hrána byla pouze kvartetem nástrojů, konkrétně trubkou, basovou trubkou, trombonem a tubou. Uvolnění to však bylo první a poslední. Následovala totiž dlouhá série sólových exhibic některých členů.

Mnozil Brass (zdroj FB)

Asi nejznámější je herecká etuda Leonharda Paula, který má jedinou rekvizitu – židli. Nutno říct, že za jeho výkon by se nemusel stydět ani mistr minimalistické komedie a nenapodobitelné mimiky Rowan Atkinson. Co však představiteli pana Beana, při vší úctě, chybí, jen schopnost hrát na čtyři nástroje současně, a to všemi čtyřmi končetinami v rámci skladby příhodně nazvané Lonely Boy. Takové umění si vysloužilo od publika dlouhotrvající potlesk a roušky zmáčené slzami od smíchu.

Další výstupy již ukazovaly vybrané členy v regulérním umění hry na jimi ovládaný nástroj, pokud vůbec lze u Mnozil Brass slovo regulérní použít. Prostor dostal kromě jiných trombonista Zoltan Kiss, který mimochodem pořádá příští měsíc galakoncert v brněnském Besedním domě spolu s domácím souborem Moravia Brass Band. Ten předvedl výňatek ze známé exhibiční skladby Mnozil Brass s výstižným názvem Hungarian Schnapsodie. Hýřila vtipem a vypilovanou hráčskou technikou. Stejně tak oslnil publikum tubista Wilfried Brandstötter, který obecně patří k nejlepším hráčům na tubu široko daleko. Pro svoje vystoupení si vybral pro něj typickou skladbu Tuba Muckel, původně virtuózní kus pro klarinet. Je až k nevíře, co Brandstötter dokáže na tento těžkopádný a ve vysokých tónech dosti choulostivý nástroj zahrát. A vypadá u toho navíc, jako by o nic nešlo.

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments