Monteverdiho L’Orfeo – klasika v novém kabátě zapůsobila

Inscenaci spojuje s krásnou starobylou Ravennou řada věcí. Dante, který se zmiňuje o Orfeovi ve svém Infernu, strávil v tomto městě po vyhoštění z Florencie poslední čtyři roky svého života a je tam také pohřben. Ottavio Dantone, dirigent souboru Accademia Bizantina, je ravennským rodákem. Místní neoklasicistní divadlo pojmenované po slavném básníkovi je jedním z osmi divadel v regionu Emilia-Romagna, která se spolu s univerzitou v Modeně podílejí na pozoruhodném projektu s názvem OperaStreaming, jenž vysílal přímý přenos představení na YouTube.

Orfeo je nejstarší dílo v dějinách opery, které se i dnes, čtyři sta čtrnáct let po premiéře v Sala degli Specchi (Zrcadlové síni) Palazzo Ducale v Mantově, stále pravidelně hraje. Děj, který vychází ze staré řecké legendy, je dobře znám a není se o něm třeba zmiňovat. Důležité je jeho hlavní poselství – přestože Orfeova snaha přivést svou zesnulou nevěstu Euridice zpět z podsvětí nakonec selže, příběh jasně ukazuje, jak mocná je síla hudby.

Výběr hlasů v inscenaci do jisté míry překvapil. Všichni účinkující byli Italové – někteří byli známí a dobře vyškolení zpěváci, zatímco několik mladších interpretů nemělo klasickou operní průpravu. Někteří byli barokní specialisté, jiní vystupovali v tradičním repertoáru řadu let – jak v Itálii, tak po celém světě. Skvělý pěvecký výkon podal Giovanni Sala (Orfeo), ačkoliv na mě jako osobnost nepůsobil příliš sympatickým dojmem. Mým favoritem v představení se díky svému krásnému hlasu a impozantnímu zjevu stal basista Mirco Palazzi v roli Charóna (Caronte v italském originále). Silně zapůsobil také Federico Sacchi jako Plutone v kostýmu, jenž připomínal jakéhosi vojevůdce. Dobrý výkon podal i sbor Coro Cremona Antiqua.

Nutno dodat, že i když některé z mladých zpěvaček operní průpravu absolvovaly, jejich hlasy byly malé. Všechny navíc zpívaly bez vibrata a ve středním rejstříku měly jejich hlasy drsnější zvuk. U zpěvaček bez pěveckého výcviku pak byla absence příslušného vzdělání markantní. A jak namítali někteří místní diváci, v Itálii je k dispozici tolik kvalitních hlasů, že by snad bylo záhodno vybrat lepší ženské hlasy. Jedinou mezinárodně známou hvězdou v představení byla italská mezzosopranistka Daniela Pini (Proserpina). V hrudním rejstříku zněl její hlas téměř jako sytě zabarvený alt, v hlavovém rejstříku byl zvuk jejího hlasu světlejší a jasnější.

V rozhovoru režiséra s dirigentem v programové brožuře Pier Luigi Pizzi objasňuje kritéria pro tento heterogenní výběr obsazení. Kořeny inscenace totiž sahají až do 80. let minulého století. Luciano Berio tehdy dokončil revizi Monteverdiho partitury a Pizzi byl pozván režírovat tuto verzi – svého prvního Orfea – na Maggio Musicale Fiorentino v roce 1984. Ravennská inscenace je tedy v pořadí Pizziho čtvrtá, druhá byla uvedena v roce 2008 v Madridu, kdy v ní dirigoval William Christie, známý ansámbl Les Arts Florissants, a třetí ve Spoletu v roce 2020.

„Berio měl v úmyslu obnovit spontánnost (skladby), a proto chtěl, aby v inscenaci účinkovali nejen školení operní zpěváci, ale i neškolení interpreti. Také zcela přepracoval instrumentální část a svěřil ji souboru mandolín, rockové kapele a barokním nástrojům. Použil rovněž nahrávky hlasů, syntezátory a elektronickou hudbu. Když jsem návrh uviděl, upřímně řečeno jsem se vyděsil,“ řekl Pizzi v rozhovoru. Berio však neměl v úmyslu Monteverdiho „zradit“, pouze „přidat do partitury nové barvy a nový výraz“. Velmi úspěšné představení se nakonec konalo ve Florencii na nádvoří paláce Pitti. V roce 1986 byla opera odehrána znovu, tehdy přesně podle Beriova plánu, na náměstí Piazza di Santo Spirito pro publikum, které se mohlo volně pohybovat okolo.

Brzy poté, co byl režisér požádán, aby znovu uvedl tuto verzi Orfea na Piazza del Duomo ve Spoletu, však vypukla pandemie a složitý projekt musel být odložen. Některé „přirozené“ hlasy angažované pro Beriovu verzi tak v inscenaci zůstaly. Přenést Orfea z plenéru ve Spoletu do Teatro Comunale Alighieri v roce 2021 si přirozeně vyžádalo určitých změn – vzhledem k novým bezpečnostním pravidlům zůstalo nakonec publikum v přízemí hlediště a orchestr byl umístěn na jeviště. „Z Beriova původního nápadu nezůstalo mnoho,“ dodal Ottavio Dantone. „Ale možná se zachovalo něco z jeho úvah, z jeho přístupu…“

Nevíme a patrně se ani nikdy nedozvíme, jaké nástroje byly použity v premiéře Orfea v roce 1607, ve vydání z roku 1609 jich však Monteverdi vyčíslil jednačtyřicet a k zobrazení konkrétních scén a postav byly použity odlišné skupiny nástrojů. Pro ravennskou inscenaci zvolil Ottavio Dantone celkem třiadvacet nástrojů včetně violy da gamba, teorby a arciloutny, což je dokonce méně než v Monteverdiho pozdějším vydání z roku 1615, kde se uvádí šestatřicet nástrojů.

V inscenaci Orfea ve Florencii v roce 1984, ve Spoletu v roce 2020 a na scéně Teatro Comunale Alighieri v roce 2021 musely být samozřejmě vždy použity rozdílné prostředky. „Dovolil bych si dokonce tvrdit, že podle mého názoru není ani amplifikace nástrojů, pokud je nutná, vůbec neautentická,“ zdůraznil Dantone v rozhovoru. S tímto názorem by možná nesouhlasili mnozí. Základní lidské emoce se však od 17. století do současnosti samozřejmě nikterak nezměnily. A tak je „použití akcentů, frázování, seskupení hlasů a nástrojů tak, aby mohly znovu navodit stejný emocionální stav, v jakém se nacházeli diváci před čtyřmi sty lety“ náležitě autentické.

Pizziův styl režie považovali někteří diváci za poněkud staromódní. Jevištní návrh však byl atraktivní – jednoduchý, ale elegantní. V inscenaci byly propojeny moderní i nadčasové prvky. Zapůsobil například hned počáteční triumfální vstup hudebníků na scénu, který navodil patřičnou atmosféru (i když intonace žesťů nebyla vždy stoprocentní). Hudebníci sestupovali potemnělým průchodem uprostřed jednoduchého pozadí (přední část renesančně vyhlížející budovy) a byli plně osvětleni, až když zaujali své místo na pódiu. Působivá byla i scéna, v níž Charón, obklopen mlhou, třímal velké pádlo. Kostýmy byly vcelku vkusné – Proserpinin šedý průhledný závoj připomínal burku, tanečníci v úvodní scéně však vypadali spíš jako modely tenistů. Pohybová kultura byla dobrá i u zpěváků a ocenila jsem i začlenění různých věkových skupin ve sboru.

Režisér a dirigent se také shodli na otevřeném závěru. Nebyl to ani „happy end“ ani tragický konec s Orfeovým tělem roztrhaným na kusy jako v původní legendě. „Nezasáhne však žádný bůh, aby jej zachránil,“ upozornil Dantone. A jak poznamenal Pizzi, perspektiva otevřeného konce bez zásahu deus ex machina je „bližší naší době a je také dnešním publikem obecně lépe přijímána“.

Celkově tedy působivá inscenace – s jistými výhradami. Ve srovnání s inscenací francouzské režisérky Pauline Bayle v Opéra Comique letos v létě, v níž účinkovali Jordi Savall a jeho ansámbl Concert des Nations, hrála Accademia Bizantina stejně dobře, ne-li lépe, ale Savall angažoval školené hlasy. Přímý přenos na YouTube v rámci projektu OperaStreaming bezpochyby povede k mnoha diskuzím i mimo Itálii.

Dantone považuje otázku autenticity za nesmírně důležitou. „Monteverdiho schopnost používat rétorické kódy je velmi působivá. Ale Monteverdi je také schopen porušit pravidla rétoriky a poetiky, když chce dosáhnout intenzivnějších emocionálních výsledků. Monteverdi porušuje pravidla, protože je dokonale zná.“ A jak moudře uzavřel jejich rozhovor Pier Luigi Pizzi: „Svoboda je vlastně to, co nám umožňuje rozvrátit řád věcí.“

Claudio Monteverdi: L’Orfeo
6. listopadu 2021, 20:30 hodin
Teatro Comunale Alighieri (v koprodukci s Teatro Comunale di Ferrara)

Účinkující:
Accademia Bizantina
Coro Cremona Antiqua
Dirigent – Ottavio Dantone
Režisér – Pier Luigi Pizzi
Orfeo – Giovanni Sala
Charón – Mirco Palazzi
Plutone – Federico Sacchi
Proserpina – Daniela Pini