Moravská filharmonie Olomouc to neměla jednoduché

Abonentní koncert Moravské filharmonie, který zněl v sále Reduty 28. listopadu 2019, měl název „Jednoduchost v hudbě“. Obecně platí, že je-li něco navenek jednoduché, je to vykoupeno velkým úsilím a mistrovstvím, a v hudbě to platí dvojnásob. Dramaturgie postavila proti sobě jednoduchost klasicismu, jeho čistotu a vytříbenost, oproti hudebnímu minimalismu a opravdu se dostala k netušeným paralelám.

Před orchestr Moravské filharmonie Olomouc se postavil její nový šéf, dirigent Jakub Klecker, a od počátku bylo zřejmé, že dá do provedení skladeb plnou energii a totéž bude vyžadovat od orchestru. Antonio Salieri, neprávem označovaný jako nesmiřitelný Mozartův rival, byl představen Simfonií D dur „La Veneziana“. Třívětá skladba oplývá průzračnou čistotou i melodičností. Jde o kompilaci dvou operních předeher, kterou vytvořil italský editor Renzo Sabatini z nalezených orchestrálních partů. Interpretace komorního obsazení orchestru vyznívala nejprve poněkud silově, postupně však získávala na lehkosti a zpěvnosti. Následoval Koncert pro saxofonové kvarteto a orchestr soudobého skladatele Philipa Glasse z roku 1995. Ve čtyřech větách dostávají postupně sólovou příležitost jednotlivé saxofonové nástroje, což činí skladbu posluchačsky velmi atraktivní.

Pozornost na sebe upoutal Bohemia Saxophone Quartet, ve složení Pavel Fiedler (soprán), David Marišler (alt), Pavel Škrna (tenor) a Kateřina Pavlíková (baryton). Půvabná mladá dáma s těžkým nástrojem na krku poutala pozornost nejen mužů. Ve druhé větě, kde má barytonový saxofon sólové příležitosti, předvedla medový, poněkud zastřený, uklidňující tón a výsostnou muzikalitu. Nejinak na tom byli i její spoluhráči. Poslední věta, kde se potkávají všechny čtyři nástroje, byla obtížná souhrou, ale vděčná posluchačsky. Glassův minimalismus, kdy se opakují krátké úseky rytmické i melodické, se potkává s čistotou a opakujícími se motivy klasicistní hudby. Soubor strhl posluchače i Filharmonii a vytvořili společně dílo, které bylo přijato s nadšením. Následoval logicky přídavek, první část z cyklu Songs for Tony Michaela Nymana pro saxofonové kvarteto.

Po přestávce se Moravská filharmonie opět vrátila ke klasicismu, a to Symfonií č. 36 C dur „Linecká“ (KV 425) Wolfganga Amadea Mozarta. Nutno přiznat, že poté, co se hráči orchestru plně uvolnili a hráli s chutí hudbu Philipa Glasse, najednou se u Mozarta dostali do napětí. Po energickém zahájení působily zejména smyčce v pianech těžkopádně a barevně nejednotně, zvukově byly málo kompaktní. Ve forte se hráči opět našli a celkové vyznění díla přesvědčilo posluchače o kvalitách orchestru. Je zřejmé, že orchestr Moravské filharmonie má ještě své rezervy, ale že je v dobrých rukou a že chce tyto rezervy bezezbytku využít.

(foto Šimona Kadula)