Návraty k celku – z pohledu diváka v auditoriu – poskytovaly dostatečný čas k navázání kontaktu s narativními oblouky hudby. Pravda, hrálo se, stále ještě, bez publika. Olomoučtí filharmonikové jsou ale v Redutě zvyklí hojně natáčet, a třebaže při nahrávání cédéček nebo hudeb k filmům a počítačovým hrám nemusí být v koncertním oblečení a hrát s pocitem, že je na ně vidět, zjevně se přes ten rozdíl dokáží přenést a vejít do role performerů s náležitým vkladem profesionality.
A teď ono za druhé. Úterní koncert nebyl abonentním koncertem. Za „normálních“ okolností by se v této podobě možná ani nezrealizoval – a tím nemyslím jen skutečnost, že to byl stream bez přítomnosti posluchačů v sále, ale i jeho dramaturgickou náplň. Byl to „koncert na přání“ – nápad, který se zrodil v Moravské filharmonii Olomouc v době covidové a obrysů začal nabývat od února. Prostřednictvím ankety, kterou ředitel MFO vyhlásil na jednom ze streamovaných koncertů – a zároveň byla zveřejněna i na webu orchestru – si mohli lidé vybrat tři skladby, z nichž bude sestaven koncert. Schéma standardní: kratší úvodní dílo, nástrojový koncert, velká hudební forma. V každé kategorii hlasující vybírali ze tří možností, nejvíce hlasů získala Předehra k opeře Vilém Tell od Gioacchina Rossiniho, Čajkovského Klavírní koncert b moll a Osmá symfonie Antonína Dvořáka.
Hlasovalo se do konce února, koncert se měl konat 11. března, ale to byl zrovna čas, kdy do sálů nesměli nejen posluchači, ale ani hudebníci. Uskutečnil se tedy 20. dubna. Arciže všech původních devět skladeb je kmenovou součástí orchestrálního repertoáru – možná s výjimkou Klavírního koncertu Vítězslavy Kaprálové, který podle svědectví dramaturgyně MFO Ivany Kaliny Tabak docela šlapal Čajkovskému na paty – nejsou to nicméně žádné promenádní kousky, takže důkladnou přípravu a nasazení vyžadují.
Koncert dirigoval šéfdirigent MFO Jakub Klecker, sólistou v Čajkovského koncertu byl Marek Kozák, pro něhož to byla s Olomouckými filharmoniky premiéra. Vzhledem k mnoharozměrné novosti koncepce koncertu vynucené mimořádnými okolnostmi neshledávám moc smysl v popisování nástupů, intonační jistoty a dalších technických parametrů ztvárnění interpretované hudby. Zajímavější mi připadá, jak byl koncert nám – divákům u monitorů – předložen. Všechny tři uvedené skladby jsou tak dobře zkomponované (jinak by se tak neochvějně nedržely na repertoáru), že jsou výrazově samonosné – ovšemže za předpokladu profesionálního ztvárnění, jehož se jim suverénně dostalo. Sólista hrál zpaměti, zplna do hudby ponořen.
Úvodní slovo bylo svěřeno herečce Natálii Tichánkové, zhostila se ho stylem konferování školní besídky (budiž jí ke cti, že se poměrně dlouhý text naučila zpaměti). V přestávce – streamované live – byli jejími hosty dramaturgyně a šéfdirigent orchestru. Potlesk při příchodu protagonistů a po závěrečném dirigentově gestu nahradilo klepání hráčů na pulty. Působilo to přirozeně, stejně jako poděkování sólisty dirigentovi, orchestru, do sálu – na rozdíl od skutečného plácání několika rukou diváky u monitorů neviděných osob v sále po závěrečné skladbě. Dodržet všechny tyto prvky rituálu je důležité – jinak bychom si mohli nabízenou hudbu pustit z cédéčka.
Po čas přestavby se obraz zastínil, v titulcích byla ohlašována každá skladba a posléze každá věta. Koncert byl ke zhlédnutí na webu MFO, na facebooku a na youtube, kde je nadále k vidění i s úvodní stránkou s programem a interprety, na konci je „podepsána“ už jen Moravská filharmonie Olomouc. Možná by nebylo na škodu uvést jména členů audiovizuálního štábu, za dobře odvedenou práci by si to zasloužili.
MFO si koncertem na přání vyzkoušela zapojení posluchačů do plánování dramaturgie. Nevím, kolik lidí se ankety zúčastnilo, ale doufám, že se nápad ukázal být plodný a může posloužit jako inspirace i do budoucna. Rozhodně není na škodu podrobovat koncert jako velmi tradiční, konzervativní formu prezentace hudby stále novým zkouškám a prověřovat, co je stále ještě funkční, co zkostnatělé a co snese proměnu.
