Moravský podzim potřetí

Amarcord

Pätica spevákov v zložení bas, bas, barytón, tenor, tenor si pripravila zaujímavý repertoár, ktorý veľmi funkčne obohatil celú dramaturgiu a náplň festivalu. Pôsobili svedomito pripravene a suverénne. Nemožno sa čudovať, veď sú to profesionáli, ktorí takto pôsobiť majú, ale aj napriek tomu ma úplne nepresvedčili a neočarili. Je pravda, že repertoár sa značne opiera o melodickosť a hravosť najvyššieho hlasu, ale to neznamená, že ostatné hlasy by mali zanikať. Pri vokálnom ansámbli takéhoto formátu by sa to jednoducho nemalo stávať. Jediný bas mu dokázal konkurovať, ostatné stredné hlasy, predovšetkým druhý tenor, zanikali aj v takých pasážach, kde sa zdalo, že práve oni sú dočasným nositeľom hlavnej melodickej linky. Samozrejme treba brať na vedomie fyzikálne vlastnosti vyšších polôh, ktoré sú prirodzene prieraznejšie (preto napríklad aj vo veľkom symfonickom orchestri stačí iba jedna pikola), ale nato by práve takíto profesionáli nemali zabúdať a teda jednotlivé hlasy si dynamicky prispôsobiť pre svoje potreby a čitateľnosť prejavu. Vo viachlasej tvorbe je čitateľnosť každého hlasu v každom momente skoro nemožná, preto sa to však väčšinou rieši aspoň výraznými nástupmi v kanonickej sadzbe. Avšak ani tento princíp nebol dodržaný a preto bol ich výkon pre mňa trochu sklamaním. Občas roztržité nástupy basu sú už iba zanedbateľnou chybičkou v inak zásadnej interpretačnej nevyrovnanosti. Nič to, ale nemení na tom, že sú to všetko vynikajúci speváci, s príjemnou farbou hlasu. Zvolený repertoár brněnskému publiku představil tradici Svatotomášského ansámblu. Téma Z kůru sv. Tomáše – od středověku k Heinrichu Schützovi bylo ohraničeno dvěma sekvencemi, při nichž pětice zpěváků využila akustického efektu rozdělení spodních a horních hlasů. Poloha gregoriánského chorálu se v kostelním prostoru velmi pevně nesla a celkový efekt tedy v žádném případě nevyšel naprázdno. Nastolila totiž náladu rozjímání, která byla rovněž velmi na místě. Výsledný akustický dojem se velmi lišil dle rozmanitosti repertoáru, za zmínku jistě stojí jak již výše uvedené sekvence, tak zejména Oratio domenica a na ni navazující Kantikum Panny Marie, které prostory Kostela sv. Janů rozezněly docela.

Na závěr si nemohu odpustit drobnou výtku ohledně organizace večera. Slevový systém nabídnutý studentům jak Masarykovy univerzity, tak studentům umělecky zaměřených univerzit zde pozbyl svého dobrého smyslu. Je samozřejmé, že určité prostory jsou omezeny kapacitně a tedy je přednost, jež je věnována vstupenkám bez slevy, logická. Prostor minoritského kostela ovšem zcela naplněný nebyl, o prostoru na stání se zmiňovat ani nebudu. Nepříjemná situace, jež nebyla nepodobná u vystoupení Apollon Musagète Quartettu, tak znepřehlednila velkorysost festivalu vůči studentům.

Nórsky deň

Další z řady národně laděných večerů probíhal v Besedním domě za přímé účasti jeho excelence velvyslance Norského království Jense Eikaase, rovněž slavnostně byl pozdraven předseda ústavního soudu Pavel Rychetský. Poté již na pódium v dobré náladě přichází TrondheimSolistene, Trondheimští sólisté. Jejich suverénní nástup do úvodních taktů preludia suity Edvarda Griega jasně naznačil, že je třeba počítat s velkým hudebním zážitkem. Napříč všemi částmi skladby byla představena schopnost pevně se pohybovat všemi spektry a to i ve velmi krajních polohách. Barevně a dynamicky byli velmi na výši a rovněž vykreslení některých důležitých rytmických „vtipů“ přispělo k nadšenému dojmu. Drobná intonační zapochybování v prvních houslích proto mohou být odpuštěna a ohlušující potlesk byl tedy velmi na místě.Příchodem dvou sólových houslistek pokračoval Norský večer skladbou autora soudobé skandinávské hudby Lasse Thoresena – Sprang. Pod pomyslnou taktovkou dirigenta – cellisty Øyvinda Gimse se orchestr začal posouvat na pole mikrointervaliky, kde inspirace v tanečních rytmech (v překladu název skladby znamená Skok) a polohách lidové hudby vystupovala v podobě rytmicko-melodických fragmentů. Postupným skládáním takto zdánlivě nesourodných kousků najednou skladba dostala jasný charakter jakési lidové písně dvacátého – jednadvacátého století. Střídání křehkých atonálních ploch či fragmentované instrumentace s plně vyznívajícími částmi lidového tance (doprovázeného dokonce radostným dupáním) působila sice pozoruhodně, leč ve výsledném dojmu nikoliv prvoplánově. Publikum totiž bylo alespoň na okamžik zavedeno někam, kde si nebylo jisté v kramflecích, což je vždy třeba a je to tak správně (kdo již zaregistroval období před více než sto lety, ať se prosím necítí dotčen.) Trondheimští sólisté tedy jasně ukázali, že se současnou tvorbou se v programech prostě musí počítat. Navíc zde to bylo prezentováno velmi dobře stravitelnou cestou.

Po prvej presvedčivej polovici a prestávke sme opäť zasadli na miesta a čakali aké krásy si ešte pre nás Nórsko pripravilo. Musím sa priznať, že najprv som nechápal, prečo sa program dramaturgicky neprehodil, ale neskôr som všetko pochopil (nezvaľujem to na dramaturgiu festivalu, ktorá dopredu nevedela o poslednej skladbe nič). Znova sme sa presvedčili, že očakávanie nie je najrozumnejším prístupom. Výber z cyklu Reisebilleder rodáka z rovnakého mesta ako autor prvej skladby prvej polovice, Bergenu, skladateľa Geirr Tveitta bola oproti predošlým dvom nenápaditá, fádna a do značnej miery nudila. O jasnom autorskom rukopise by som rozhodne nehovoril. Cyklus má neo-tonálny charakter a nám z neho boli ponúknuté tri časti a to Stredozemné more, Sicília, Tripolis. Ničím však nevynikajúca skladba bola zjavne kontrastom k „veľkolepému“ vrcholu, ktorý mal nastať.

Na pódium vybehol svižným krokom statný mladík s príjemný vzhľadom, Gjermund Larsen, za sprievodu jeho kolegu sólistu, Einar Olav Larsen. Ukázal nám nádherne zdobený nástroj violinového typu s názvom „hardangerské husle“. Od bežných huslí sa líši spolu znejúcimi strunami, ktoré farbu ich zvuku špecifikujú. Príhovor vtipný, no už vtedy človek začal pochybovať či sa náhodou nejedná o šoumena pre publikum. Úvodný držaný klaster vo vysokých polohách sláčikov sprevádzaný ľudovými melódiami tento pocit ešte jasne nevyriešil. To čo nasledovalo potom už áno. Efektný mladý skladateľ zjavne nepociťuje túžbu hudbu zveľaďovať, ale znásilňovať pre ukojenie svojho ega. Čo sa týka ich národného nástroja tak jeho potenciál sa nevyužil skoro vôbec. Nemám nič proti funkčnosti tejto hudby pri použití vo výpravných historických filmoch. Ich efekt je tam odôvodnený aj keď do značnej miery podlízavý. Hlavným kritériom ostáva funkčnosť, ktorú spĺňa vynikajúco. Funkciu to splnilo aj v tomto prípade, diváci to ocenili bujarým potleskom, avšak v tomto prípade už je tento efekt na zváženie. Samozrejme každého osobne, môj názor nie je všeobecne platný, vonkoncom sa o to nesnažím. Pre mňa to bola veľká dehonestácia prvej polovice. Vrchol programu sa prijal s ováciami a tak to nórskych hudobníkov podnietilo nie k jednému, ale hneď štyrom prídavkom a tak vyrovnali bilanciu 4:4, čo stojí za zvážanie, myslím si, taktiež. Pri prídavkoch si človek spomenul na lososa, ku ktorému by sa táto príležitostná hudba hodila bravúrne. Škoda, že práve vtedy nenapochodovali do sálu servírky a nezačali rozdávať špeciality. To by bo vynikajúci vtip. Glissando nakoniec ale všetko potvrdilo. Sto ľudí, sto chutí.

Duo

Koncert dvoch nástrojov. Svetlá sa vypínajú, ostáva jedno. Dvaja hráči prichádzajú. Komorná atmosféra s intimitou by sa dali krájať. Patetické, prehnané? Nemôžem si pomôcť, ale týchto pocitov som sa nemohol počas celého večera zbaviť. Vilém Veverka a Martin Kasík hrali naozaj výborne. Kasík hraje vynikajúco, najviac ma uňho zaujali tiché jemné momenty, ktoré dokázal podať technicky presne vytvárajúc podmanivú atmosféru. Veverka oplýva nádherný tónom, nechybuje skoro vôbec, repertoár má hráčsky kvalitne naštudovaný. Predsa mi jeho prejav nebol zvlášť sympatický. Jeho postupne sa znásobujúce teatrálne, miestami až patetické prejavy som mu nedokázal uveriť. Už len samotné dýchanie v jeho podaní vyznievalo, ako by práve podal nadľudský výkon. Je to hráč na hoboj nepochybných kvalít, ale práve tento fakt akoby značne zasahoval do charizmy jeho osoby, v ktorej som nenachádzal skromnosť. Pridalo sa k tomu ešte dvojité ukláňanie po každej skladbe, aj na miestach kde sa nemenil počet hráčov a zrazu bolo všetko ťažkopádnejšie a nevyznelo tak ako by mohlo pri atmosfére odľahčenejšej. Úvodné Temporal Variations od Benjamina Brittena pre hoboj a klavír boli zahrané dôstojne avšak nie dych vyrážajúco. Potešilo ma, že aj napriek rozsahu cyklu pozostávajúceho z deviati častí, sa ho rozhodli uviesť vcelku. Po tých početných výberoch z cyklov miniatúr to bola príjemná zmena. Musím sa priznať, že nie som ani žiadnym veľkým nadšencom inštrumentácie klavíru a hoboja, ktorý svojou špecifickosťou vytvárajú veľmi svojrázne spojenie. Atmosféra kompozícií pre toto duo je predsa len tak osobitá, že po opakovanom počúvaní prestáva tak baviť. To však duo vyvážilo vsuvkami čisto sólových skladieb. Hneď prvou boli Tri skladby pro klavír českého autora Klementa Slavického. Interpretácia bola technicky a výrazovo vyvážená, podaná s výraznou dynamickosťou, čo mi v tomto prípade sedelo. Ďalšou Suitou pre hoboj a klavír sme sa vrátili k predošlému nástrojovému obsadeniu. Klasická forma postavená na kontrastoch pomaly, rýchlo obsahovala pútavé kompozičné momenty, napríklad prvá časť Pastorale: Tempo rubato začínala držanými tónmi hoboju a postupným aditívnym princípom dĺžky príležitostných vpádov klavíra. Nič výnimočné a jedinečné však skladba a ani jej prevedenie neponúkli.

Nádechem Paříže počátku dvacátého století o poznání uvolněněji začíná druhá půle koncertu. Velmi precizně byla zvládnuta a vykreslena melancholická dualita Poulencovy sonáty. Zejména táhlé hobojové pasáže nechaly nástroji perfektně vyniknout nyní v opět jiném světle. Zvlášť následovalo-li po nich Cinq pièces pour hautbois solo, kde Vilém Veverka dostal veškerý prostor pro svůj typický expresivní projev.

Závěrečné dvě skladby patřily Brnu. Vyletěl fták hore nad oblaky Arnošta Parsche, jemuž byl in memoriam celý večer dedikován, byla zahrána s nesmírným citem. Oproti první půli lze opravdu sledovat udržení přiměřeně příjemné komorní atmosféry, což jistě není způsobeno jen poměrně prořídlými řadami publika. Upadnutí do letargie ovšem v žádném případě nenastává. Suita pro hoboj a klavír Pavla Haase to snad ani v nejmenším neumožňuje. Tři věty vznikající po dobu tří měsíců sílící hrozby nacismu. Jasně zde prostupují motivy pro Haase typické. Prostupující Gregoriánský chorál či Chorál svatováclavský přeznívají z klavírního bouření. Zde Martin Kasík exceluje a závěr koncertu se stává jedním zatajeným dechem.

***

Moravský podzim 2013

Amarcord
Vokální soubor amarcord (Lipsko)
Wolfram Lattke (tenor)
Martin Lattke (tenor)
Frank Ozimek (baryton)
Daniel Knauft (bas)
Holger Krause (bas)
4. listopadu 2013, Kostel sv. Janů Brno

Z kůru sv. Tomáše – od středověku k Heinrichu Schützovi

***

Trondheimští sólisté
TrondheimSolistene
Dirigent Øyvind Gimse
Einar Olav Larsen (housle)
Ragnhild Hemsing
Eldbjørg Hemsing
Gjermund Larsen
6. listopadu 2013, Besední dům Brno

program:
Edvard Grieg: Z časů Holbergových, suita op. 40
Lasse Thoresen: Sprang
Geirr Tveitt: Reisebilleder (výběr ze suity)
Gjermund Larsen: Osa-suite

***

Vilém Veverka / Martin Kasík
Vilém Veverka (hoboj)
Martin Kasík (klavír)
7. listopadu 2013, Besední dům Brno

program:
Benjamin Britten: Temporal Variations pro hoboj a klavír
Klement Slavický:
– Intermezzo
– Toccata pro klavír
– Suita pro hoboj a klavír
Francis Poulenc: Sonáta pro hoboj a klavír
Antal Doráti: Pět kusů pro hoboj (výběr)
Arnošt Parsch: Vyletěl fták hore nad oblaky pro hoboj a klavír (výběr)
Pavel Haas: Suita pro hoboj a klavír

www.mhf-brno.cz/moravsky-podzim

Foto Moravský podzim 2013