Mozart z Barcelony v kinech: To tu dlouho nebylo
Ohromné psychologické drama, které člověk hltá jedním dechem od začátku až do konce. A to i přesto, že jde o známý kus, tentokrát trvající více než čtyři hodiny. To byl přímý přenos Mozartova Únosu ze serailu z barcelonského Gran Teatre del Liceu do kin řady zemí po celém světě, u nás k vidění v multiplexu Palace Cinemas.
Die Entführung aus dem Serail obsahuje spousty nádherné muziky a je proto s podivem, proč se třeba oproti trvalce Cosi fan tutte (zhruba stejně náročné, co se nastudování týče) dává o poznání řídčeji. I tak ale je třeba dát za pravdu jednomu z prvních ohlasů návštěvníků tohoto přímého přenosu, napsaném na debatní stránce našeho portálu. A totiž, že tato barcelonská inscenace (která je koprodukcí s operními domy ve Frankfurtu a Bruselu) je zdaleka nejlepším provedením Mozartova Únosu z těch, které byly za řadu posledních let k vidění. A je to přitom tak jednoduché: Špičkové hudební nastudování a dobrý režisér, schopný přijít s koncepcí, která plně vychází z partitury, a která dokáže dostatečně zaujmout.
Tenhle Únos se hraje na skoro prázdné scéně, jen s nezbytným mobiliářem (stůl, dvě židle a občasný náznak pokoje na zadním jevišti) a s využitím dvou velkých závěsů, v těžko přesně určitelné době, avšak docela blízko současnosti. Vše je plně soustředěno na psychologii vztahů šesti protagonistů opery. Německý režisér Christof Loy (známý například z úspěšného mnichovského nastudování Donizettiho Roberta Devereux) přitom dokonale cítí hudbu, veškerá gesta interpretů jakoby již byla zakódována v notách.
Známý příběh obdivuhodně graduje od působivého zmapování vnitřních zborcených světů aktérů děje, přes jejich vzájemnou konfrontaci (jak jen působivé třeba bylo rozmáčkutí sklenice v dlani Selima a posléze zakrvácený obvaz na jeho ruce), až po nečekané rozuzlení. Zatímco z hlediště zpívá sbor závěrečnou jásavou melodii, opěvující šlechetnost Selima, na jevišti zůstávají psychicky zbídačené postavy hrdinů, bezpochyby navždy poznamenané prožitým traumatem. Nic tu prostě není černobílé. Počínaje Konstancí, která vedle lásky k Belmontovi i cosi niterného evidentně cítí k Selimovi, a konče třeba Osminem, který rozhodně není jen přihlouplým eunuchem, ale vášnivým mužem s tetováním na ruce, s jehož chtíčem dokáže zamávat i pouhá přítomnost pohledné Blondy.
Jak skvělé herce ve zpěvácích režisér měl, dokládá fakt, že si v ničem nezadali s „profesionálem“, vynikajícím německým činohercem Christophem Questem v úloze mluveného Selima. Detailní záběry kamer, které to vše do kin zprostředkovaly, byly v případě této inscenace rozhodně ku prospěchu. Například právě na Questovy pouhé pohyby rtů či výraz oči myslím nikdo z návštěvníků jen tak hned nezapomene.
Rozebírat dopodrobna výkony zpěváků (ale i orchestru s čím dál uznávanějším Ivorem Boltonem) by znamenalo vyčerpat všechny superlativy a jejich synonyma. Diana Damrau je určitě jedna z nejlepších koloraturních sopranistek současnosti, má úchvatná piána ve výškách, skvělou techniku, dokonale pracuje s dechem, neméně dokonalá je i po výrazové stránce. Obdiv si zaslouží (podobně jako i všichni ostatní) tím spíš, že vedle náročného psychologického herectví a prožitku musela zvládnout mnohdy až vražedně pomalá tempa, která ovšem naprosto přesně odpovídala režijní koncepci. Podobně, prakticky jen v superlativech je možno mluvit i o Olze Peretyatko (Blonda), Norbertu Ernstovi (Pedrillo), Franzi-Josefu Seligovi (Osmin), stejně jako i Christophu Strehlovi (Belmonte). Neskutečně nádherný zážitek.
Závěrem si neodpustím poznámku: Je s podivem, jak taková špičková inscenace (dalo se to předem podle obsazení i jména režiséra tušit), kvalitativně převyšující i řadu představení, přenášených z MET, nedokáže zaplnit sál kina. U některých jiných titulů, nabízených Palace Cinemas, vzhledem k tomu, že jsou již k mání na DVD, to možná chápat lze. Ale třeba zrovna v tomto případě rozhodně ne.
Wolfgang Amadeus Mozart:
Orquestra Simfònica, Cor del Gran Teatre del Liceu
Gran Teatre del Liceu Barcelona 21.4.2010 (Opera in Cinema – Palace Cinemas)
(koprodukce Théâtre Royal de la Monnaie – Oper Frankfurt)
Constanze – Diana Damrau
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
